Neděle 20.8. – 9. den: Návrat z vody
To bylo ale těžké ráno, to mi věřte. Postavy zachumlané ve spacácích se mátožně pohybovaly na stolech, pod stoly, na lavičkách, pod lavičkami a na podlaze. Naštěstí už nepršelo, tak jsme se jakž takž vybatolili, zabalili si věci a nakonec jsme se (aspoň většina) probudili. K tomu nám dopomohla vydatná snídaně, složená z lahodných koblih, které přivezl Libor Průcha, a kakao od Bohouše.
Pak už byl čas opět naložit věci k Bohoušovi na káru, stáhnout lodě na vodu a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Po úmorné hodině pádlování na oleji jsme konečně dorazili na Rozvodí, kde někteří dospávali schoulení na lodi, někteří se brodili Starou řekou, ale většina se jen tak poflakovala. Po půl hodině nicnedělání jsme vyrazili na Novou řeku, která svým pomalým tokem a svou šířkou koryta přímo vybízela k soulodění. Tak jsme se nenechali dlouho pobízet, spojili lodě přes celou šířku a vesele se flákali, jak se na vodáky sluší. A takto jsme za občasného pádlování dopluli až k Mláce. To už byl cíl dnešního úseku a vlastně to skončila i letošní táborová voda. Vytáhli jsme plavidla na břeh, otočili rafty, aby vyschly, a pokračovali ve flákání se. Bohužel jsme se ale museli začít pohybovat, když přijel Bohouš s obědem ve várnicích a tedy bylo třeba se zvednout, nechat si naplnit ešus a pak pohybovat lžící k ústům a zpět. A to ještě nebylo všechno. Sice jsme se ještě chvilku poflakovali, ale pak Bohouš přivezl kola a, představte si to, nutil nás na ně nasednout a šlapat. Hrozné!
Ale protože se nikdo neměl k tomu, že by nás odvozil nebo aspoň dotlačil na kolech do tábora, nezbylo nakonec nic jiného, než posbírat poslední zbytky sil, nasednout na kola a vyrazit. Už nevím, kudy přesně jsme jeli, ale všichni si pamatujeme, že to bylo opět přes Peršlák. Přes ten ohromný kopec, který se za každou zatáčkou, o které myslíte, že už je poslední, tyčí stále výše a výše. Možná to někomu může připadat jako posedlost Peršlákem, mě to připomíná spíš nějakou prostorovou anomálii – ať jedeme kam jedeme, vždycky je to přes Peršlák, a vždycky je to do kopce.
Ale i toto úskalí jsme zvládli, ono nám ostatně nic jiného nezbývalo, ale nahoře jsme toho měli všichni opravdu dost. Pak už naštěstí z kopce následovala Nová Bystřice a z ní zbýval už jen kousek do tábora.
Dojeli jsme skoro v osm hodin, už se začínalo stmívat, ale ještě jsme rozeznali, že se v táboře pohybují nějaké cizí osoby. Ale brzy se to vysvětlilo – přijela druhá polovina Brňáků v čele s Monikou Olejníčkovou. Byli to tito atleti a atletky:
1.
Fesslová Kateřina
2.
Krollová Lenka
3.
Láníček Lukáš
4.
Menšíková Kateřina
5.
Menšíková Marie
6.
Musilová Erika
7.
Peslar Oldřich
8.
Račoch Petr
9.
Zdražilová Simona
U výdeje večeře jsem pak zahlédl ještě jednu copatou dívenku, která mi byla sice povědomá, ale po zběžném pohledu jsem ji zařadil mezi ty patnáctileté Brnačky. Jen mi přišlo divné, že vydává večeři. Pak mi to došlo (ta ostuda!). Ona to byla
10. Součková Kateřina,
jak všichni vědí, maminka Sáry Součkové (a to má doma ještě dvě menší holčičky). Celý druhý týden šéfovala kuchyni a ještě stihla se na nás pěkně usmívat, čímž nám nahrazovala chybějící Sluníčko.