15. den, neděle 24. srpna 2025

… kdy končíme

Poslední noc na Smrkovci byla asi nejstudenější za celý pobyt, ale zdá se, že to všichni přežili ve zdraví. Troubil se budíček a naposled se hulákalo do stanů, ale rozcvička už nebyla. Ale zato ke snídani byly langoše, co se nesnědly včera. Tak takovou snídani jsme ještě neměli a aspoň trochu prosvětlila dnešní trochu smutný den. Smutný, protože poslední.

Po snídani si děti začínaly balit a k tomu hledat chybějící ponožky, části ešusů, části oblečení, nebo co se tak na konci tábora hledává. Kolem půl desáté začali přijíždět rodiče a pomáhali balit svým ratolestem a nám nakládat táborové a atletické věci do aut a do káry. Před desátou hodinou už měli všichni sbaleno, stany byly vyklizeny, kufry naloženy.

Po desáté hodině, jak bylo domluveno, přijeli majitelé tábořiště, kterým jsme slíbili pomoc při rozebírání stanů. Letos se rozebírala jen ta horní řada stanů s kovovou konstrukcí a tee-pee.

Rodiče i táborníci se pustili do práce podle pokynů majitelů a stany mizely jako jarní sníh. Plachty se rozkládaly na trávu k uschnutí a konstrukce s podlážky se nosily do klubovny. Pak jsme ještě nacpali všechny matrace do podkroví srubu, kde to skládali Matěj Komárek a Andulka, odnosili jsme do klubovny lavice od ohniště, Dáša dohlédla, aby všichni měli uklizený nepořádek ve svých stanech, pak se složilo tee-pee, tyče se daly pod srub a plachta se dala uschnout, odnosily se rošty v postelích a poličky ze stanů – no a po jedenácté hodině bylo hotovo.

Rodiče s dětmi začali odjíždět, rozloučili jsme se i s pomocníky Bárou a Honzou, kteří nám tu poslední dny pomáhali, no a nakonec jsem naložil Ninu a Andulku a odjeli jsme taky. Andulku jsem vyložil v Jindřichově Hradci, Ninu předal manželce v Třeboni a dojel jsem na stadion. S Dášou, Matějem Tycem a Ditou jsme vyložili káru, uložili táborové věci na rok do skladové buňky, atletické věci do skladu – a pak už bylo všechno uloženo a uklizeno a nezbývalo než se jako každý rok pochválit, jak se nám ten tábor pěkně vydařil.

A každý jsme se vrátili domů, i děti z tábora se vrátily k běžnému životu s elektřinou v zásuvce, k teplé vodě a splachovacím záchodům, televizi a počítačům, ale to je už jiná pohádka. Nebo spíš pohádka byla to, odkud jsme dnes odjeli.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem svým pomocníkům s programem, protože bez nich by to nešlo, všem v kuchyni, protože bez nich bychom možná neumřeli hlady, ale určitě bychom si tak nepochutnali na každém jídle, všem dětem bez výjimky, že měly takovou výbornou partu a že s nimi byla neskutečná legrace, a taky rodičům, že mají tak úžasné děti.

Díky a zase za rok.

Láďa