Úterý 15.8. – 1. den: Výlet na kolech (někdo i pěšky)
V noci na úterý byla docela zima, k ránu pršelo a po budíčku bylo vcelku pošmourno. Nějak nám to počasí nepřeje, ještě že jsme vytrénovaní z loňského tábora.
Na rozcvičku se běželo (samozřejmě v trenýrkách a tričku) do Hůrek, ale nám, maličkým (Sára, Tadeáš, Michal, Vítek Urban a Kačka Běláčová) ti velcí utekli a tak nezbylo, než si uspořádat rozcvičku sami. No, musím říci, že velké nadšení nebylo vidět, ale aspoň mne s tou rozcvičkou neposlali úplně do háje.
Po snídani jsme se začali chystat na plánovaný cyklovýlet, vybírali jsme si svačiny, připravovali kola, pití, do baťůžků své oblíbené hračky a tak podobně. Bohužel se na náš výlet chystalo i počasí. Sice se kolem deváté hodiny na chvilku ukázalo sluníčko, ale pak se docela silně rozpršelo. Tak jsme čekali, až to počasí přestane bavit. Děti, jako obvykle, trávily čas hrou v BANG!, ale když jsem přinesl další IR (intelektuální rozcvičky), někteří se dokonce dokázaly od této pozoruhodné hry odtrhnout a začít luštit. A tentokrát už to začínalo být obtížné, posuďte sami:
Balónek
Balónek naplněný héliem je uvázán k podlaze auta, které prudce zatočí doprava. Bude se balónek v zatáčce naklánět? Jestli ano, tak kam? Okna jsou zavřena, takže venkovní vzduch nemá do auta přístup.
Hrušky
V zahradě je několik stromů. Na jednom z nich, na hrušce, rostou hrušky (dost logické ;-). Zafoukal silnější vítr a způsobil, že na stromě už nejsou hrušky, avšak hrušky nejsou ani pod stromem (pro vychytralé: ani nikde vedle stromu). Dokážete to vysvětlit?
Dokonce i Fandovi Batystovi trvalo skoro hodinu, než přišel na to, jak je to s tím balónkem.
Až po jedenácté hodině si počasí konečně řeklo, že už toho má dost a že nemá jenom nás a má jenom jedny ruce a za ty peníze se na to může taky vykašlat a odtáhlo i s tím deštěm někam dál. Radostně jsme vyběhli z jídelny, bleskurychle jsme se rozdělili do družstev (znáte to – malé dětičky, namakaní chrti, a tentokrát ještě Brňáci, kteří neměli kola. To jsem tedy zvědav, jak pojedou na cyklovýlet). Tentokrát jsem se opět dostal do skupinky malých dětiček (Sára, Eliška, Kačka K., dva Tomášové, Michal, Tadeáš a Kačka S.) a spolu s Jitkou jsme je nasměrovali směrem k Landštejnu. Bohužel jsme tam nikdy nedorazili – ale o tom až později.
Větší dětičky, včetně Marušky, Andulky a obou Šárek, se přidaly k Bohoušovým chrtům a vyrazili taktéž k Landštejnu, ovšem oklikou, dále směrem na Kaproun, Kunžak, pak podle všeho, jak známe Bohouše nejspíš na Jihlavu, Ostravu, Katowice, Varšavu, Rigu, Helsinki a zpět. No a Brňáci si zařídili pěší cyklovýlet, směrem k Landštejnu, kam vyrazili pod vedením Petra Urbana st.
Nyní tedy podrobnější popis cesty nás, malých dětiček. Zamířily jsme nejprve k významnému kulturnímu a obchodnímu centru oblasti, tedy k Nové Bystřici. Zde jsme provedly rychlý výsadek za účelem vyplenění obchodů, především zásob nanuků a bonbónů. Rovněž zde bylo nutno provést rychlou opravu brzdové soustavy Sářina kola, protože do spolehlivého brždění měl tento systém dost daleko. Podotýkám, že Sára je ročník 1999 a kdo si pamatujete její velké a těžké kolo, uznáte, že takto nebylo možno dále pokračovat. To bychom si koledovali o problém a nikdy bychom byli na Landštejn nedorazili … ale o tom až později.
Pokračovali jsme po silnici směrem na Klášter, což je velkolepá stavba kostela a kláštera. Klášter přežil všechny peripetie středověku, ale až socialistickým zemědělcům se jej podařilo tak dokonale zničit, že jej socialističtí úředníci nařídili zbourat. Kostel naštěstí ne, tak jsme mohli při svačině obdivovat jeho mohutnou stavbu.
Posilněni jsme vyrazili dále směrem na Landštejn, ale někteří (Tomáš Plášil & Co.) byli tak posilněni, že vyrazili úplně opačným směrem. Ještě že jsem byl také posilněn a mohl jsem dohnat a na cestu pravou obrátit.
Další zajímavostí na cestě byla linie bunkrů postavených těsně před druhou světovou válkou na Jelením vrchu. Byli jsme se v jednom podívat, byl upravený do podoby, v jaké měl sloužit (a ze známých důvodů nikdy nesloužil), i s původními zbraněmi, s funkčním periskopem a s odborným výkladem. Nevím, jak se to líbilo holčičkám, ale my kluci jsme si to opravdu užili.
Tak nám ten výlet pěkně ubíhal, nic nenasvědčovalo blížící se tragédii – ale o tom až za chvilku.
Od bunkrů vedla docela pěkná cesta modře značená směrem na Landštejn, i vyrazili jsme po ní. Leč po necelém kilometru zprvu krásná cesta začala zrádně klesat a změnila se v spíše v adrenalinový sjezd plný kamenů, kořenů a výmolů. No a tady se to stalo. Tomáš Plášil ten sjezd jel samozřejmě bez brzd, takzvaným šůsem, takže Michal Ujhélyi nutně musel za ním také plnou rychlostí, to je naprosto přirozené. Bohužel nezvládl jeden kořen, přeletěl přes řidítka a při pádu si zlomil klíční kost, což je opravdu dost nepříjemná záležitost. Michal to však zvládal statečně. Jitka zdravotnice mu to zafixovala a já jsem ho opatrně odvedl nahoru, tam, kde se cesta ještě tvářila jako slušná komunikace. Zavolali jsme Hance, která přijela jejich velkým autem, naložili jsme Michala i jeho kolo a zamávali mu na cestě do nemocnice, no a tím v podstatě skončil náš výlet na Landštejn. To nás ani tak nemrzelo, jako to, že pro Michala tím skončil letošní tábor.
Vrátili jsme se do Kláštera a odtud polní cestou dle mapy do vesnice Blata, kde jsme navštívili restauraci plnou loveckých trofejí, dokonce tu měli pověšenou kůži medvěda. Následovala kolová a hranolková smršť, jen Vítek Urban si objednal kafe. Paní vrchní to ale dlouho nemohla pochopit, co že to ten kluk chce. Kafe? Dvanáctiletej kluk? No tak jo.
Pak už to byl do tábora jen kousek. Jitka dodělávala večeři, pak přijeli chrti s Bohoušem a záhy po nich Hanka s Michalem. Byl ovázán takzvanými “brejlemi”, což je obvaz stahující ramena dozadu. Nutno poznamenat, že tuto nepříjemnou situaci nesl Michal velmi statečně, usmíval se, i když mu určitě bylo ouvej. Zanedlouho přijeli i rodiče Michala a odvezli ho domů, chudáka. Tak ahój! A brzy se zahój!
Rovněž dorazili Brňáci s Petrem Urbanem st. A jak jsme byli všichni rozehřátí z těch kol a chůze, vyrazili jsme na koupání do Osiky. Sice se zrovna počasí vyčasilo a nebe vymodřilo, ale teplota si řekla, že nebude ažtak moc spěchat nahoru a že zůstane ještě pěkně při zemi, tedy při nule. Ale nakonec nás jelo na to koupání dost, dokonce Brňačky si půjčily kola a jely s námi. Mezi posledními jela Sára Součková (ročník 1999, tedy sedm let). Na dost rozbahněné cestě, kde jí to kolo klouzalo, se zastavila a rozšafně povídala: “Na tohle bláto já teda nejsem. Slezu a budu to tlačit, nebudu tady machrovat”.
Když jsme dojeli k Osice na roztomilou malou plážičku, zrovna odtud odcházeli rybáři a při pohledu na koupající se vrtěli hlavami. Ona totiž ta voda byla opravdu tak studená, jak vypadala zvenčí. Zdá se, že jediný, kdo s tím neměl problémy, byla Sára, která se v klidu převlékla, vlezla do vody a potopila se. Žádné osmělování, žádné pištění. Naopak pištěl Bohouš, když na něj stříkala. Poté jsem ovšem nemohl ztratit tvář a musel jsem tam taky. No, musím říci, že toto koupání by jasně zvítězilo v soutěži například s rybníkem Smrkovcem nebo s Čenkovským lomem rozdílem třídy. Spíše to připomínalo výpravu Amundsena na jižní pól 14. prosince roku 1911. Ale nakonec všichni koupání přežili bez omrzlin a mohli jsme tedy pílit zpět do tábora na večeři (bramborová kaše + kuře dle Hanky a Jitky).
Pak už se nic zvláštního nedělo, probíhal běžný podvečerní program – BANG!, hody na koš, Macháček. Po setmění jsme zapálili táborák, rozdávaly se výplaty za cyklovýlet a za služby. Také se u ohně konzumovaly družinové pudingy, a pak, v náhodné chvilce ticha, jsme odněkud z dálky zaslechli tóny trubky. Do šumění lesa a praskání ohně se mísily tóny melodie z filmu Vinnetou, pak Princezny ze mlejna, Křemílka a Vochomůrky a nakonec noční vánek přinesl známou melodii večerky. To bylo ale pěkné!
Děti se postupně odebíraly do stanů, my zbývající jsme pozorovali hvězdy, Perseidy a družice tam nahoře a krátce po desáté jsme se odebrali na kutě i my.
No a takto to zažila naše stálá dopisovatelka Maruška:
15.8.200 VELKÝ CELODENNÍ CYKLOVÝLET
Probudili nás v 7:30 a k znechucení všech jsme běželi na rozcvičku. Vyrazili jsme směrem na Hůrky a u hřbitova jsme se rozcvičili a zpátky jsme běželi přes pastviny.
Ráno vypadalo na teplý den, ale když jsme se vrátili z rozcvičky, začalo pršet. Čekali jsme do 9. hodiny, pršelo pořád. Hráli jsme BANG a Macháčka, venku pršelo, Bohouš byl pryč. No prostě idylka na táboře. Jenže všechno má svůj konec. Bohouš přijel a přestalo pršet. Vyrazili jsme asi v 10:00 (zde popisuji cestu starších). Zamířili jsme k Nové Bystřici, odtud na Artolec a dále k hranicím, kde se skrývalo policejní auto. Jeli jsme podél hranic, vjeli jsme do lesa a pokračovali dál a dál a dál lesem, až jsme vjeli na takovou cestičku necestičku, která vedla nevedla a k hrázi Rajchéřovského rybníka. Zde jsme sestoupili z kol a začli obědvat. Asi po půl hodině jsem po sobě uklidili všechen nepořádek, nasedli na kola a vyrazili jsme další cestou necestou, až jsme se objevili na krásný lesní asfaltce, která se vlnila do nedohledna. Vydali jsme se po ní a ta nás dovedla až do Starého Města pod Landštejnem. Tam jsme se stavili na kofolu a utopence a po červený jsme pokračovali na Landštejn. Okolo něj jsme jenom projeli a zamířili na Kaproun. Na tábořišti bylo rušno: nějaká Petra tam sekerkou přesekávala kmen. A dokonce ho i přesekla.
Dále jsem pokračovali zpět na Kaproun, tam měla Šárka K. pád. Zatímco jí ošetřovali kolo, Šárka V. krmila zvědavý krávy jablkem. Z Kaprouna nás Bohouš vedl do Senotína a zpět do Hůrek.