Pondělí 21.8. – 10. den: Opravdu velké orientační dobrodružství
Protože dnes se chystá orientální den (tedy den orientačních závodů), již brzo ráno přijíždí Pavel Novák. A kdopak to vystupuje z jeho auta? Ano, opravdu, je to Alena Skálová, (bývalá?) atletka, absolventka mnoha našich táborů. Udělala si místo ve svém nabitém programu, aby nám zítra pomohla s Maršálem a Špionem. Tož vítej u nás, Aleno! S ní přijel i její pejsek, roztomilý a přítulný dobrman.
Po snídani a vysvětlení pravidel, a hlavně ukázání, kde jsou jaké světové strany, vypuklo druhé kolo Scrabblového orientačního závodu (z minulého nám ještě zbyla nějaká písmenka). To je sice velmi zajímavá a dramatická soutěž, plná taktizování, shánění vhodných písmenek, vymýšlení slov s co nejvyšším hodnocením, i když hlavní náplní je hádání se s rozhodčími, zda je slovo platné nebo ne. Ale dost špatně se tento závod popisuje v kronice. Takže se omezíme na konstatování, že dopoledne probíhal Scrabble OB a že se to dětem líbilo. V tomto kole zvítězilo družstvo Jindry společně s Vojtovým, třetí byla Fanda, minulý vítěz Andulka až čtvrtá a Petrovo družstvo páté.
Po obědě (zelňačka a smažený sýr s tatarkou, mňam) byl další orienťák, tentokrát pro dvojice a s opravdickými kleštičkami na kontrolách, mapami pro soutěžící a měřeným časem. No, myslím, že se ani při tomto závodě nikdo neztratil.
Dnes se opět objevila známá táborová horečka, ona jednodenní nevolnost záhadného původu, která si občas vybírá daň mezi mužstvem. Dnes tedy do medicínského stanu ulehl Vítek Kubelka, ale opravdu jen krátce.
Pak pokračovala další část celotáborové hry, přerušená ve čtvrtek, totiž střelba z luku. Zde se dařilo se střídavými úspěchy, Honza, Vojta nebo zázračně uzdravený Vítek pytlík spolehlivě zasáhli, Fanda a Petr s tím měli docela problémy. Menší děti měly vzdálenost sníženou na 10 metrů a tak se trefovaly možná lépe než ti větší. V záznamech se píše, že cíl zasáhli Sára, Kačka Běláčová a Tadeáš. Ale vyzkoušeli si to všichni, a o to vlastně šlo.
Potom jsme hráli hry pod vedení Aleny. První hra měla velice zvláštní název “Tři zadky”. Soutěžila pětičlenná družstva a cílem bylo co nejdříve uspořádat družstvo do takové sestavy, která by se dotýkala země pouze částmi těla, které určí vedoucí, tedy Alena. První zadání znělo: “Čtyři nohy, dvě ruce a dva zadky.” A družstva se začala splétat do nejrůznějších tvarů a sestav, aby splnila zadání. Další bylo: “Tři zadky!” Další: “Tři nohy!” Ale nejlepší bylo: “Pět hlav, pět zadků!” Družstva se jako jeden muž skácela k zemi a členové se prohýbali v zádech, aby se dotýkali země jen hlavou a pozadím. Opravdu to vypadalo, jako by tábor stihl hromadný záchvat epilepsie. Moc pěkná hra, tu zařadíme do zlatého fondu.
Po večeři nás Pavel chvilku zkoušel ze své sbírky vševědových otázek a pak jsme si dali další novou hru zvanou “Popeláři”. Taky moc pěkná, určitě ji budeme hrát i na dalších táborech. Spočívala v tom, že družstva měla co nejdříve sehnat předměty uvedené v zadání. A papírek se zadáním požadoval:
třezalku, 1 ks
křížový šroub, 2 ks
rukavice, 1 ks
list dubu letního, 1 ks
ostnatý drát, min. 10 cm
vlas Pavla Nováka, 1 ks
opálený kámen z ohniště, 1 ks
šlupka od banánu, 1 ks
ploutev,1 ks.
Chyták byl v tom, že některých předmětů bylo méně než družstev, třeba ploutve byly jen dvě.
Uznávám, že ode mne bylo trochu zlomyslné, požadovat vlas Pavla Nováka, ale opravdu nemůžu za to, že dětičky chodily za Pavlem znovu a tvrdíce, že předchozí vlas ztratily, mu rvaly další. A tak se obvyklý táborový ruch zpestřený povykováním dětí, holou rukou trhajících ostnatý drát a vybírajících odpadkový koš, mísil s pištěním Pavla Nováka, u něhož se stála fronta na vlasy. Jo, dědové Vševědové to nemají s těma vlasama lehký, co?
Pak jsme si dali na uklidnění několikrát Loď duchů a potom přišla Alena s další hrou, pracovně nazvanou “Skládání ručníku”. Pravidla byla jednoduchá: umístit celé družstvo na jeden ručník položený na zemi. Pokud se to podařilo a družstvo po dobu tří vteřin nikde nepřečnívalo, Alena ručník přeložila napůl a družstvo se opět snažilo se na něj umístit. Zezačátku to šlo dobře, ale po několika přeloženích, když se pět lidí snažilo umístit na ručník rozměru papíru A4, to už začínalo být zajímavé. Opět vznikala roztodivná uskupení na sebe vzájemně zavěšených táborníků, kteří balancovali na několika málo nohou a křičeli: “Máme, máme to!”
V další hře rovněž vystupoval ručník. Tentokrát se nepřekládal, ale bylo nutno jej otočit na druhou stranu, aniž by kdokoli z družstva stojícím na ručníku šlápl na zem. Také pěkná hra.
Bohužel došlo ke smutné události. Během těchto her nás opustil náš drahý Honza Běláč.
Přijel si pro něho otec a odvezl na doléčení zvrtnutého kotníku a tak Honza přišel o dnešní večerní program a pár dalších dní. Chudák.
Tak, tím tedy skočil čas her, ale ještě ne dnešní program. Došlo na nejhorší – na vzdělávání. Poprvé jsme vyzkoušeli na táboře něco jako přednášky pro širokou veřejnost. Je přeci obecně známo, že atleti jsou vzdělanější a inteligentnější než třeba – řekněme někteří ti, co na hřišti kopou do míče, že ano. A vzdělávání nemusí být zrovna nudné, když se to dětem podá zajímavou formou. Třeba v jídelním stanu osvětleném jedinou lampou, kde posluchači sedí na prkenných lavicích a stolech a přednášející čmárá na papír zavěšený na dvou klaccích. Cti vést první přednášku se dostalo mně. Zvolil jsem pro začátek něco jednoduchého a snadno pochopitelného i pro menší děti: speciální teorii relativity.
Opravdu jsem byl překvapen účastí (přišli všichni) a zájmem o tuto část fyziky. A otázky po přednášce potvrdily, že to děti opravdu zaujalo a že to snad pochopily. Ostatně, co je na tom nepochopitelného, že v pohybujícím se předmětu běží čas pomaleji a zkracují se délky, že?
A aby toho dnes nebylo málo, uspořádali jsme ještě noční hru, oblíbené Pašeráky. Znáte to, soutěžící se snaží do připravených sklenic v táboře propašovat lísteček se svým jménem, v čemž se jim snažíme zabránit my, bdělí strážci hranic. Ale moc se nám to nedařilo, ono totiž zastavit pašeráka lze jen zavoláním jeho jména, ale když se ti pacholci převlékali, skrývali obličeje a dokonce nosili čepice, šlo to opravdu těžko.
Nejlepšího absolutního výkonu dosáhl Martin Juránek, který dones 15 svých papírků, aniž byl jedinkrát polapen. I ostatní se snažili, zatímco my, strážci, jsme jako vždy pohořeli.
Tak to byl dnes opravdu pěkný den.