Sobota 19.8. – 8. den: Voda, tedy Lužnice
Dnes, naprosto, ale naprosto výjimečně, není rozcvička, neb již brzo ráno odjíždíme na kolech do Suchdola, abychom spluli matku všech českých vodáků, řeku Lužnici. Jedeme obrácenou trasou, kterou jsem přijeli, ale bez těch nejmenších dětiček, které se vezou autem. Jede s námi i Tadeáš, ale brzo za Novou Bystřicí na něj přichází opět jeho záhadný záchvat a nemůže dýchat. Uložili jsme ho do stínu, dokonce jsme na něm vyzkoušeli Ventolin Kačky Kaletové (proti astmatu), ale nic nepomáhá. Musel pro něj přijet Bohouš a my tedy pokračujeme dále – Peršlák, Staňkov, Chlum, kolem Hejtmanu přes Klikov až do Suchdola: dojezd ve 12:00, na tachometru 38 km, jde to přesně podle plánu. V kempu už čekají Matěj a Petr Urban, kteří přijeli ze soustředění, dále Libor Průcha a Martin Vlašánek, kteří přijeli s Pavlem, ve 13:00, přesně dle plánu, přijíždí i Bohouš s obědem. Po jídle si dělíme pádla a lodě, nafukujeme rafty a vyrážíme. Vody je dost, snad až 0,5 m nad normál (není divu, po těch deštích), takže nám to jede dobře i v těch meandrech s vrbičkami. Ale asi ne všem, míjíme nějakou partu středoškoláků, kteří v těch vrbičkách z pěti lodí cvakli tři.
Jedu na raftu s Bohoušem, Sárou, Tomášem a Tadeášem, ale dětičky postupně odcházejí na kánoe jako porceláni (to jsou ti, co sedí uprostřed, nepádlují a jen komentují způsob jízdy pádlujících). Na jednom hodně dlouhém oleji už toho máme s Bohoušem taky dost, tak jen tak ležíme, koukáme do nebe a pomalu si driftujeme, když tu náhle narážíme uprostřed řeky na padlý strom. Drtíce mezi zuby kletby na toho, kdo nám ten strom dal do cesty, se zvedáme a zjišťujeme, že jsme právě o vlásek unikli smrti – do obávaného jezu Pilaře zbýval už jen kousek. No to jsme ale měli štěstí!
Na Pilaři chvilku odpočíváme a pak pokračujeme rodnou Lužnicí dále. Ještě je třeba zmínit rozmarnou kratochvíli, když jsme přes řeku našli natažené ocelové lano s kladkou. Dorostenci si pak přes řeku touto lanovkou posílali nadšeně pištící mladší žactvo.
A pak pokračujeme, až na Majdalénu, kde máme dnes nocleh.
Vytahujeme lodě a rafty, vykládáme své věci z auta a chystáme oheň. Dříví, které přivezl Bohouš na káře z tábora, je čerstvé a moc nehoří, tak bylo třeba zajít do porostu a najít něco suchého, abychom mohli opéci buřty k večeři.
Počasí je slunečné, teplé, ale voda ke koupání moc neláká. Zato někteří slabší jedinci po týdnu táboření podléhají vábení civilizačních vymožeností a odcházejí do teplé sprchy (mno, ale nebylo to špatné…)
Na zem jsme rozložili plachty a na ně se ukládají děti ve spacácích, ale zatím hrají karty nebo se kočkují. My dospělejší (já, Bohouš, Libor, Martin) odcházíme do hospody, abychom vyřešili všechny důležité záležitosti tohoto světa. V dálce se blýská, ale počasí se zatím drží. Kolem půlnoci jsme všechno vyřešili a jdeme spát, ale sotva usneme, spouští se déšť. Nepomáhá ani chvilka čekání, jestli to třeba nepřejde, dokonce nefunguje ani zavrtání se hlouběji do spacáku, a nakonec nezbývá nic jiného, než vzbudit děti a přesunout se s nimi do přístřešku vedle hospody. Ve světle baterek se umisťujeme na a pod stoly a lavice. Déšť sílí a tak Bohouš ještě natahuje plachty. Zkoušíme usnout, ale brzo nás probouzejí opilci hulákající vedle v hospodě. Nechápu, co pijí, hospoda už má dávno zavřeno, ale rámus dělají pořádný (jen jsem vyrozuměl, že někdo někomu nechtěl připít Jim Beamem). Bohouš je šel slušně (ovšem se sekyrkou v ruce) požádat, aby se zklidnili, tak je chvilku ticho a opět se propadáme do náruče sladkých snů. Kolem třetí hodiny se ale opět rozjíždějí, už jim ovšem není rozumět. Mezi nimi a námi se přes tu plachtu posléze rozvíjí následující rozhovor:
Oni: “Blabla – hohohó – blebtyblebt!”
My: “Chichichi”
Oni: “HAHAHA”
My kontrujeme: “Hahahahaha”
Oni (výhružně): “Je tu něco k smíchu?”
My: “Ty!”
Oni: “Nechcete na nás zase vyběhnout se sekyrou?”
My (ústy Šárky Vítové): “Ne, radši s kulometem!”
My (všichni): “Hahahahaha”
Tak tento inteligentní rozhovor chvíli pokračoval, dokud se opilci nezmínili o Zlínu.
Matěj zvolal: “Hamé Zlín”
Oni: “Có chabé Zlín, pocém frajere”
Matěj vstal a šel k nim: “Zdravím Hamé Zlín!”
Chlapci ohromeni jeho odvahou mu chtěli objednat také Jim Beama. To už teda bylo moc, tak jsem vstal a šel se na to mrknout. Naštěstí měla hospoda stále zavřeno a u stolu seděli dva kluci a jedna podřimující dívka. Ale rámusu nadělali za celou hospodu. Chvilku jsem s nimi pohovořil, zmínil jsem se o škodlivosti nočního života a kouření zvláště a pak jsem je slušně (a bez sekyry v ruce) požádal, aby byli ticho, že tu máme malé dětičky. Asi to zabralo, opilci za chvíli odešli a už jsme mysleli, že aspoň něco naspíme. Jenže záhy přišel hospodský a pustil naplno rádio. Majka za ním šla a požádalo ho, aby to ztlumil, ale hospodský prohlásil, že rádio bude hrát, protože zrovna otvírá hospodu. Byla neděle 20. srpna, čtyři hodiny ráno…