Pátek 18.8. – 7. den: Hradec zvaný Jindřichův
Ráno na rozcvičce nám Bohouš s většinou tábora zase utekl, tak jsme si s Fandou, Sárou a Vítkem udělali vlastní.
Po snídani následovaly, opět přísně dle programu, hry podle našich dorostenců. Jako první jsme vyzkoušeli hru, kterou přinesli bratři Kubelkové z rybářského tábora. Podle jednoho duchařského hororového filmu jsme ji nazvali Loď duchů. V tom filmu byla jedna taková scéna, kterak padouchové švihnutím napjatého ocelového lana přesekli napůl lidi tancující na parketu – moc pěkné. Zde roli padouchů jsme zaujali my, dospělejší část táborníků, a s dvěma napjatými lany kolmo na sebe jsme běhali sem a tam, pokaždé v různé výšce. Úkolem hrajících bylo nenechat se přeseknout, tedy zasáhnout lanem, takže museli pohybující se lana co nejrychleji přeskakovat, podlézat, zahrabávat se před nimi do země, vznášet se nad nimi ve vzduchu a podobné věci. Hra to je velice akční, pohybově náročná a dost vyčerpávající, takže po chvilce jsme museli my, posunovači lan, odpočívat. A co teprve ty dětičky… Ale hra si okamžitě získala přízeň všech zúčastněných a museli jsme ji opakovat stále a stále dokola.
Tato kratochvíle nám vydržela až do svačiny, když měli všichni opravdu dost. Po svačině následoval klasický Dekomlat, který si užívali zvláště ti menší, kteří jej ještě neznali.
Oběd se dnes vydával brzo, už ve dvanáct hodin. Důvodem byl plánovaný (samozřejmě opět dle programu) polodenní výlet do Jindřichova Hradce. Zde se musím přiznat, že jsme se dopustili na dětech malého podvodu, když jsme již od rána tvrdili, že do Jindřichova Hradce se jede na kolech (i když ve mně stále zůstává dojem, že Bohouš to myslel vážně). Když už z toho byli všichni dostatečně otrávení, vyhlásili jsme, že kdo nechce na kole, musí do deseti minut nastoupit a odchází s námi na vlak. Všichni pak kmitali jako fretky a ve 12:15 byl tábor nastoupen ve vzorně vyřízených řadách a připraven k odchodu (… to je nějaké divné přirovnání, kmitat jako fretka…), takže jsme včas vyšli a včas dorazili na zastávku Hůrky (… jak asi může kmitat fretka, například s jakou frekvencí a amplitudou? …), abychom stihli nastoupit do parního vláčku, který tam na nás už čekal (… viděli jste někdy fretku? Kmitat může struna nebo atom, ale fretka? No nevím …). Tedy, upřímně řečeno, nečekal na nás, protože měl namířeno na druhou stranu, ale stihli jsme včas všichni vystoupit a dočkat se vláčku motoráčku v našem směru. Jeli jsme asi hodinu malebnou přírodou České Kanady, ale většina z nás klimbala, jenom Pavel Novák jako vždy obklopen děvčaty jako vždy něco vykládal.
V Jindřichově Hradci jsme u zámku dali rozchod. Já jsem zůstal, ostatně jako vždy, obklopen děvčaty, konkrétně Maruškou, Sárou a Kačkou Běláčovou. Místo prohlídky zámku jsme šli do akvária sladkovodních ryb, které bylo nečekaně zajímavé. Poprvé jsem viděl například štiku ze vzdálenosti několika centimetrů. Velmi působivé. Děti měly dokonce možnost si namalovat vlastní polystyrénovou rybičku. Pak následovala povinná zmrzlina a nákup sladkostí, prošli jsme se po břehu Malého a Velkého Vajgaru a postupně jsme potkávali další členy naší výpravy. Jako početná skupina jsme se chtěli dostat ještě na výstavu hraček. Bohužel už bylo zavřeno, tak jsme aspoň vyplenili nedaleké hračkářství.
To už byl čas jít zpátky na nádraží. Odjezd byl místo 17:57 až v 18:14, takže byl ještě čas obdivovat parní lokomotivu, která stála nedaleko nástupiště.
Kolem půl osmé jsme dorazili do tábora. Tam byla nečekaná spousta lidí – přijela na návštěvu Dáša Tycová s Matějem, Libor Kaleta, taťka Tomáše Plášila a s nimi příslušné množství buchet, koláčů a jiných pochutin. Rádi jsme je viděli, u nás jsou návštěvy vždycky vítány.
Myslím, že kromě mytí, BANGu a házení míče na koš už další program nebyl. Večer byl táborák s výplatami za včerejší den her a hned burza pod pevným vedením Pavla Nováka. Pak už se táborníci dle stupně ospalosti odebírali na kutě, až tam zbyli jen Fanda a bratři Kubelkové, kteří na žhavých uhlících opékali v alobalu maso (a nebylo to vůbec špatné!).