Pondělí 14.8. – 3. den: Táborové hry
Dnes má tedy podle programu probíhat 1. DTH (První den táborových her). Nuže dejme se do toho. Po budíčku, rozcvičce, snídani a posnídaňové chvilce klidu a povalování jsme začali oblíbenou hrou “Zapichování kolíku do středu”. Před kuchyní byl vyznačen kruh o průměru dobrých deset metrů. Každému soutěžícímu jsme zavázali oči a pak jsem jej provedl po obvodu toho kruhu, takže každý o něm měl jasnou představu. Pak stačilo jen spustit kolmici k tečně kruhu a po ní jít do vzdálenosti rovné obvodu kruhu dělené přibližně 3,1415, no a tam někde musel být střed. Každý tedy poslepu zabodnul kolík do místa, kde věřil, že bude prostředek kruhu. Měřila se vzdálenost kolíku zapíchnutého soutěžícím od skutečného středu. Vypadá to celkem jednoduše, co? Ale opět se ukázalo, jak šedivá je teorie a jak se zelená života strom. Většina odchylek se pohybovala mezi jedním a dvěma metry, ale například Tomáš Bittner se přiblížil na pěkných 80 cm, Tomáš Plášil dokonce na 47 cm a druhého nejlepšího výkonu dosáhla Šárka Vítová s 35 cm. Naopak Aneta Ambrosová po určitém váhání úplně opustila kruh a zamířila někam k lesu, kde zabodla kolík ve vzdálenosti 5,70 m. Ale to pořád není nic ve srovnání s výkonem Marušky Kučerové. Ta prostě vzala kolík, udělala několik kroků, poklekla a kolík zabodla – tedy ne přímo do středu, ale celé 4 cm od hřebíku, který označoval geometrický střed kruhu. To je 40 milimetrů, tedy méně, než například vzdálenost očí, kterými toto čtete (platí samozřejmě pouze pro dvouoké).
Pořadí družstev v této hře bylo Šárčino, Fandovo, Andulčino, Jindrovo a Vojtovo.
Další hrou byly “Lístečky na louce”, jejímž cílem bylo co nejdříve posbírat lístečky s čísly, které byly rozházené po louce, tak, aby jejich součet tvořil předem zadané číslo. To nebylo složité, šlo jen o rychlost. Zato následující hra, oblíbené “Azimuty”, dokonale prověřila dovednosti improvizace každého družstva. Pamatujete, to jsme hráli naposled (a vlastně i poprvé) na Dálavě 2003. Každému družstvu Petr Urban st. tedy přečetl údaje typu “12J-5V-6SZ-3S”, které si družstvo muselo zapamatovat. Čísla znamenala metry a písmena samozřejmě světové strany. Pak si družstva vybrala některý z výchozích bodů na louce, z něhož pak měla s pomocí azimutů dojít ke konečnému bodu. Stejně jako před těmi třemi lety byla tato hra ukázkou vynikajících znalostí a umění improvizace všech táborníků. Většinou se vzdálenosti určovaly s pomocí složitých přepočtů ze známé výšky některého člena družstva – Andulky, Majky Stříbrné a podobně, a pak se pomocí provázků přenášely do terénu. Přesné určování světových stran mi ovšem zůstalo utajeno, a tak dodnes nevím, jakými způsoby dosáhla všechna družstva tak fenomenální přesnosti. Bylo to něco s hodinkami, případně s hodinkami na mobilu, s provázky a bylo potřeba u toho ležet na zemi.
Když jsme potom prováděli s Petrem Urbanem kontrolní měření pomocí buzoly a pásma, skoro jsme nevěřili vlastním smyslům, když jsme vzpomněli na Dálavu, kde byly odchylky v řádu desítek metrů. Tady a dnes byla největší odchylka Šárčina družstva pouhých 274 cm. A naopak nejblíže se dostalo Jindrovo družstvo, teď se něčeho podržte, na 30, slovy třicet, centimetrů. Druhé bylo Fandovo družstvo s 33 cm a třetí Andulčino s 68 cm. Neuvěřitelné! Ohromující! Vojtovo družstvo dosáhlo také vynikajících 180 cm, když napravilo počáteční omyl s opačnou světovou stranou.
Další hrou byla Kopírka. To jsme ještě nehráli, ale vypadalo to zajímavě: Pro každé družstvo jsem svojí neumělou rukou nakreslil jeden obrázek, který bylo třeba za spolupráce celého družstva reprodukovat. Reprodukce probíhala ovšem toliko slovně, totiž že první člen, takzvaný pozorovatel, si prohlédl obrázek a slovy jej popisoval druhému členu, spojce. Spojka pak běžela k třetímu členu, kresliči, který podle popisu měl co nejvěrněji obrázek nakreslit. Vyhrával ten, kdo zkopíroval předlohu dříve a přesněji. To zní zajímavě, co? A ty kopie obrázků vypadaly taktéž velice zajímavě. Bohužel nám ještě před koncem hry začalo trochu pršet a kopie (i když každá byla vlastně neopakovatelným originálem) se nám tak trochu rozmočily. Vyhodnocení jsme tedy provedli v jídelním stanu. Protože se venku docela vydatně rozpršelo, zůstali jsme ve vytopeném (myslím tím příjemně vyhřátém, samozřejmě) stanu až do večeře a bavili jsme se různými hříčkami – Bang!, Macháček, Nervíky a podobně.
Po večeři konečně přestalo pršet, dokonce se mraky jakoby protrhaly, tak jsme se zase vyrojili ven. Hříčky (především Bang!) pokračovaly ve dvou hlavních hráčských centrech uprostřed náměstí (nádvoří, návsi, ?) tábora. No a to byl ten nejlepší čas k vyhlášení nové CTH, tedy celotáborové hry. A tentokrát to nebyly žádné dračí hlavy nebo Keltové. Tentokrát to bylo něco úplně nového a jmenovalo se to “Ostrov plný překvapení” (ano, uznávám, že v názvech her mám ještě dost velké rezervy). Ale zdálo se, že první kapitola nazvaná “Ztroskotání” táborníky zaujala. Zvláště když po družstvech vyžadovala jako první úkol vybudovat sobě v lese obydlí takové, aby v něm mohlo celé družstvo přenocovat. Ovšem po všeobecné dohodě jsme tento úkol odložili až na vhodnější počasí, mraky se nad námi pořád honily a slibovaly další noční déšť. Tak jsme radši nastoupili na nově vybudované volejbalové hřiště (firma Bohouš & dorostenci) a pinkali společně s Brňáky až do tmy. Míč byl mokrý, bolely nás od něj ruce, nohy na mokré trávě klouzaly, ale užili jsme si to pěkně.
Pak už se setmělo, pořád nepršelo, a tak byl čas na táborák, rozdávání plichtíků za služby, za vraždy i jejich odhalení (tentokrát Vítek Urban odhalil Kačku Kaletovou). Čas na zpívání, povídání s kamarády a koukání do ohně. Čas na sezení jen tak a užívání si prázdnin, léta a tábora. Ale nakonec přišel i čas zalézt do spacáku a spát.
Když jsme se s Petrem Urbanem st. vraceli od ohně, staly se ještě dvě události, poslední tohoto dne. Nejdříve jsme úplnou náhodou v úplné tmě našli mobil, který před setměním zoufale a marně hledal Tomáš Bitner. No a za druhé, když jsme šli s tím mobilem ke stanům, oslovil Petr nezřetelnou postavu nehnutě stojící před prvním stanem zprava: “Jsi to ty, Tomáši? Našli jsme tvůj mobil”. Postava mlčela a nijak nereagovala, nejspíš proto, že to byl stojan na ešusy, který si tam nainstaloval Vítek Urban. A to byl konec dalšího táborového dne.
A samozřejmě ještě zápis Marušky (za další chybičku na jednoplichtíkové bankovce):
14.8. 2006
Opět jsme se probudili v 7:30. Teda ne my, 2. družstvo. My jsme vstávali už v 7:00. Na rozcvičku jsme běželi směrem k Osice. U oplocenky jsme se rozcvičili a uháněli jsme zase do tábora. Najedli jsme se rohlíků s máslem a pak jsme se zase chvilku váleli a hráli BANG. Nutno podotknout, že nás již od začátku tábora sužovala velká zima.
Dopoledne jsme hráli “Zapichování kolíku do středu”, kde jsme skončili poslední, ačkoli jsem z důvodu nějakého nutkání zabodla kolík 4 cm od středu.
Pak jsme hráli čísla: Láďa rozházel papírky s čísly po louce a my jsme je museli posbírat a složit z jejich součtu různá jiná čísla.
Také jsme hráli “Azimuty”: dostali jsme 4 azimuty a museli jsme určit místo, kde by se ukrýval poklad. Láďa s Petrem U. st. pak měřili, o kolik jsme se sekli. Nejlepší bylo asi 30 cm. A nakonec jsme hráli “Kopírku”, ale rozpršelo se. Tak se hodnotilo v jídelně.
Večer nám Láďa dal 1. úsek celotáborové hry: máme postavit přístřešek a pak v něm přenocovat. Hrál se volejbálek a ohýnek hořel a byla zima. Tak to Láďa odložil na jinou teplou noc. Ten večer už nikoho nic netrápilo, snad jenom to, že se zítra jede na cyklovýlet.