Kačležský rybník 2007

Sobota 18.8.: Lužnice

Ráno bylo mlhavé, ale naštěstí už nepršelo a dokonce pozvolna začalo prosvítat mezi stromy sluníčko. Další dobrá zpráva: dnes není rozcvička! Víte proč? No přeci dnes jedeme na vodu a nemůžeme se před takovou cestou vysilovat nějakým cvičením.

Po snídani se už začaly na náměstíčku shromažďovat batohy, karimatky, ešusy a podobné tábornické příslušenství, které nám Bohouš odveze do Suchdola, kam se my zatím musíme co nejdříve dopravit na kolech. Nuže, vyrážíme! Jako doprovod jede Dáša a Jitka, v táboře zůstává hlídat Pavel s (kým?).

Když jsme vyráželi z tábora po modré značce, sluníčko už pěkně svítilo, takže už po vystoupání na Černý Vrch jsme byli pěkně zpocení. Ale pak už se nám jelo dobře, cesta pokračovala pěknou asfaltkou. Po cestě jsme ještě pozorovali (z uctivé vzdálenosti) hnízdo sršňů, kteří se utábořili v jedné z těch očíslovaných budek rozvěšených po českých lesích. Asi se jim líbilo mít číslo domu 700. Pak jsme sjeli z pěkného kopečka, napojili se na chvilku na silnici na Lásenici, a pak vedla modrá značka do ukrutného kopce lesní cestou plnou kořenů a kamení. Maje na paměti, že se nesmíme před náročným splutím Lužnice vysilovat, jsme ten kopec radši vytlačili a nahoře jsme se rozložili k odpočinku a menší svačince. Rozložili znamená, že se po cestě a v okolí povalovala kola, batohy, lahve, atleti a nad tím vším se vznášela dokonalá pohoda. Leč ta netrvala dlouho! Náhle se na cestě pod námi ozvalo funění a objevili se … ne, nebyli to medvědi ani vlci – závodníci na kolech. A co více – vedoucí závodníci jakéhosi místního cyklo-terénního závodu. A protože byli první a dost spěchali, byli docela nepříjemně překvapeni tolika koly a atlety na cestě. I když jsme dělali co jsme mohli, abychom vyčistili závodní trať od překážek, přeci jen utrousili pár nepříjemných slov. Ale to byli jen ti první. Za nimi následovalo několik desítek dalších závodníků, kteří se už tak nehnali a úsměvem opláceli naše fandění. Jsme přeci sportovci, víme, co se sluší. Většina závodníků vypadala dost namakaně a jela na takřka futuristických horských kolech, ale překvapili nás i závodníci na starých skládacích bicyklech, šedivé babičky a malé holčičky. No co, zřejmě slušnej oddíl…

Pak jsme jeli po žluté a dále a dále, najednou jsme byli v Chlumu u Třeboně a v Třeboni a sluníčko pořád svítilo a krásně se nám jelo. Za zaznamenání ještě stojí nečekané setkání, s kolegou cyklistou, řekněme, přes propast století. Prostě jsme u benzínové pumpy potkali pána v pruhovaném tričku s knírem a čepicí “bekovkou” na takovém tom vysokém kole, co má přední kolo o průměru přes metr a půl a zadní malinké kolečko. Speciálně pro nás objel kolečko, předvedl sestoupení a nastoupení, zamával nám a odjel směrem na Třeboň.

No, a nám už zbývalo jen dojet do Klikova a odsud už je to kousek do Suchdola. V Klikově na nás čekala Eliška Konečná s maminkou, které s námi sjedou Lužnici. Společně jsme pak dojeli do Suchdola, kde už čekal Bohouš s obědem, nadlábli jsme se, uložili kola do úschovny v kempu, rozdělili posádky do lodí a AHÓÓÓJ – odrazili jsme vstříc dalšímu dobrodružství, tentokrát na vodě.

A kdyby náhodou dobrodružství nepřišlo, my už si nějaké najdeme! Konkrétně kluci z přípravky (Tomáš Tvrďák, Kuba Folberger, Tadeáš a spol.) se dostali do nějakého sporu s úplně cizími vodáky na červených lodích, neohroženě je napadli a nedbaje vlastního zmáčení je tak postříkali, že vodáci plakali a prosili o milost (teda skoro)….

Jak jsme se tak po cestě potkávali, proběhlo ještě několik potyček mezi našimi bojovníky a nepřátelskými loděmi, ale chlapci bojovali udatně a zachránili nás, své vedoucí a křehké dívky, před postříkáním. HOŠI, DĚKUJEME!

Další povyražení na řece nám poskytovali naši dva oblíbení komikové, Tomáš Plášil a Vítek Urban. Kdo je sledoval, jak křižují od kopřiv na jednom břehu do vrbiček na druhém břehu a povykují na sebe “Pádluj!” a “Makej!” a přitom bezradně pohybují pádly ve vodě a přitom s potížemi udržují rovnováhu na kanoi, nemohl se ubránit smíchu. Hráli to tak přesvědčivě, že by jim člověk, který je nezná, opravdu uvěřil, že to na vodě neumí.

Kolem páté hodiny jsme dojeli na Majdalénu, kde jsme se chystali k noclehu. Jak je již dlouholetou tradicí, zde na Majdaléně se vždy spí pod širákem (no, možná to není až tak tou tradicí, ale nechce se nám s sebou tahat velký stan). A občas se opravdu i podaří, že v noci nezmokneme (ale zrovna vloni se to nepodařilo).

Ale teď máme lodě vytažené na břeh, sluníčko pěkně svítí, stany není třeba stavět – to je ideální příležitost ke flákání. Tak jsme se tomu oddali, s plným nasazením. A docela nám to šlo. Ale dlouho to nevydrželo.

Pořád ještě bylo dost teplo a dost času, a tak jsme mohli poskytnout menším dětem základní instruktáž v řízení lodi. To spočívalo v tom, že jsme posadili dítě samotné do lodi, hodili mu pádlo a loď jsme odstrčili od břehu. Pak jsme ze břehu dávali odborné rady, jako: “Zabéér! Píchej! Odlom! Přitáhni! Makéééj!” a podobně. Je třeba říci, že všichni tuto instruktáž přežili ve zdraví a v suchu, všichni se víceméně řízeně dostali zpět ke břehu, ale nejlépe to šlo Vláďovi Batystovi. Musíme se zeptat jeho maminky, jak to bylo, ale vypadá to, že se narodil s pádlem v ručičkách. Ale i ostatním instruovaným, tedy Terezce Psohlavcové, Tomáši Tvrďákovi, Kubovi Folbergerovi, Tomáši Koubovi to šlo moc pěkně.

Kolem sedmé hodiny přijel Bohouš a přivezl příslušenství k noclehu, tak jsme na zem rozložili velkou plachu, takovou skupinovou karimatku, a na ní se dětičky rozmísťovaly podle aktuálně platných sdružovacích preferencí, však to všichni znáte.

Potom následovala ještě krátká instruktáž šípání ohromných špalků kalačem, na který stáli menší kluci regulérní frontu. No a po přípravě dřeva byla večeře, což byly jako obvykle buřty, přivezené Bohoušem, opečené na klaccích, přivezených Bohoušem, na ohni ze dřeva, které přivezl Bohouš. Jako příloha byla hořčice a kečup (přivezené Bohoušem) a chléb (ten jsme si tedy upekli sami v provizorní peci z mouky, kterou jsme sami namleli – ne, vymýšlím si, i ten chléb přivezl Bohouš). Ještě že toho Bohouše máme.

K večeru se pak trochu ochladilo, což byla vítaná příležitost pro dětičky zalézt do spacáků a zahájit souboje píďalek. Ti starší, kteří toto období již mají za sebou, se pohodlně uložili a konečně, po celém dni plném odpírání, se mohli oddat hře zvané BANG!

Pak se po tom dlouhém dni konečně setmělo, větší atleti se shromáždili kolem ohně, menší se už konečně zasunuli do spacáků a jejich špitání postupně utichalo. Pak šli spát i větší a my vedoucí jsme jako obvykle řešili u ohně všechny problémy tohoto světa. Na tábořišti hořely táboráky ostatních vodáků a ozývaly se více či méně dokonalé hlasy kytar a zpěváků. Pak však naše citlivé uši zachytily něco jako perlu v této pestré směsici zvuků, krásné a čisté tóny kytary, harmoniky a lahodné hlasy pějící jakousi prastarou trampskou píseň, nejspíš Letí šíp savanou. Vedeni jako Odysseus hlasy sirén jsme došli k ohni, kde tyto lahůdky trampské a country hudby předváděla skupina postarších gentlemanů a myslím jedna dáma. Pozvali nás k ohni, tak jsme jen seděli a poslouchali a užívali si. Po hodině to Bohouš nevydržel a došel si pro housle, a tak dokonalost zážitku dosáhla vrcholu. Seděli jsme tam snad do dvou hodin.

Nakonec se gentlemani prořekli, že jsou country skupina Eldorádo, toho času na vodě, ale jinak často vystupují v klubech a na koncertech.

Nakonec dozněla poslední písnička, my jsme odcházeli se zavrtat do svých spacáků a říkali jsme si, že ta Majdaléna vždycky něčím překvapí. Loni nepříjemně, ale letos nám to dokonale vynahradila. Díky, Eldoráro!

Pokračování snad někdy příště