Kačležský rybník 2007

Úterý 14.8.: Cesta tam a zase zpátky

Tak na rozdíl od včerejška mne dnes nevzbudilo chechtání z kuchyně ve tři čtvrti na sedm, dnes na to stačil jeden dunivý hlas již ve čtvrt na sedm. To Pavel bavil posádku kuchyně svými zážitky z cest kolem světa. No aspoň jsem nezaspal.

Krásným mlhavým ránem jsme běželi po cestě do lesa na další Bohoušovu dobrodružnou rozcvičku, po návratu a snídani jsme zahájili přípravu na celodenní cyklovýlet, který je na dnešek naplánován. Jako obvykle jsme se rozdělili na skupinu A, zvanou “Malé dětičky”, vedenou Jitkou a mnou, a skupinu B, čili “Šílení chrti”, vedenou především snahou ujet co nejrychleji co nevíce kilometrů. Jo, a Bohoušem.

S dětičkami jsme s poklidným tempem vydali po žluté značce na Kunějovské Samoty, odkud ovšem stoupal strašlivý krpál* (*vysvětlivka: krpál – prudký kopec (slang.)) asi tři kilometry na Kunějovský vrch č. 1. V tom nejprudším stoupání, kdy i nejsilnější mladší žáci sotva tlačili svá kola, nás předjela skupina B, která si poklidně šlapala na nejtěžší převod a vesele si povídala. To uvádím jen tak na dokreslení toho, jak výkonné máme atlety.

Po dosažení kóty 655 jsme dlouze odpočívali a pak jsme se vydali na zasloužený sjezd do Kunějova. No, sjezd jsme si užili, ale krátce, a z Kunějova nás čekal další stoupák na Kunějovský vrch č. 2 (Skutečně, na mapě jsou dva Kunějovské vrchy, hned vedle sebe. Asi kunějovským při pojmenovávání nestačil samotný Kunějov a Kunějovské Samoty). Do Senotína jsme sjeli dost cyklotrialovou cestou, ale všichni dojeli v pořádku a tak jsme mohli zase dlouze odpočívat. Dá se říct, že Senotín leží mezi letopočty 2006 a 1999, tedy mezi naším loňským tábořištěm na Hůrkách a naším dávným tábořištěm v Kaprounu.

A do Kaprouna jsme také zamířili. Hned na kraji vsi je příjemná hospůdka u Paulánů, kde jsme vyplenili zásoby nanuků a Coca-Coly. Pokračovali jsme směrem na naše tábořiště ’99, kolem pastvin s kravami, pak kolem Horního rybníčka. Většina dětí neodolala osvěžující (na pohled) vodě, převlékla se do plavek a naskákala do rybníka. Nutno říci, že voda byla snad až příliš osvěžující, takže opravdu si zaplavala jen naše nejlepší otužilkyně Sára. Ostatní se jen tak smočili a radši hned vylezli.

Zastavili jsme se pak u tábořiště u Hájenky, kde jsme byli v roce, kdy většina dětí byla ještě na houbách, nebo nejvýš tahala za sebou kačera. Chvilku jsme pozorovali cvrkot na tábořišti a když jsme chtěli už jet, zjistil Kuba (teď nevím který, asi Psohlavec), že píchnul kolo. Při výměně duše nám na pomoc přišla Dita, místní hlídací pes, kříženec (zřejmě) pitbulla a medvěda grizzlyho. Pak se objevili i místní táborníci, tak jsme s nimi pohovořili. Ukázalo se, že soutěž v sekání klád, kterou v loňské kronice popisovala Maruška, proběhla včera. I s tou Petrou. To je pěkné, když se tradice dodržují.

Pokračovali jsme dále na Kunžak, kde byl další delší odpočinek, rozchod, velkonákupy nanuků, bonbónů a sladkostí. Vedoucí se spokojili jen s pivem a nakládaným hermelínem. Pak už jsme mířili zpátky do tábora, přes Člunek, Kunějov, opět Kunějovský vrch a po divokém sjezdu zpět po žluté jsme asi o půl páté a po 34 km dorazili do tábora. Tam již čekaly Katka Součková a Martina, další kamarádky a kuchařky, tak jsme byli moc rádi.

Naopak je třeba říci, že nás velmi zklamal Kačležský rybník. Když jsme uondaní, unavení a upocení v plavkách a s ručníky přiběhli k rybníku, těšíce se na chladivé osvěžení, místo obvyklé průzračné vody nás vítala zelená polévka. Asi vítr foukal tentokrát k našemu břehu a vlny nashromáždily všechny řasy a sinice u naší plážičky. A byla to pořádně silná a nechutná vrstva, která končila až několik metrů od břehu. Ale co se dá dělat, jednou jsme na táboře u rybníka, tak se budeme koupat, řekli si kluci, přebrodili se tou polévkou a už byli ve vodě. A zdá se, že si žádnou nepříjemnou alergii z toho neodnesli.

Pak byl zasloužený odpočinek po cyklovýletě. To, jako obvykle, vypadalo tak, že dospělí zmoženě leží ve stanu, ti odolnější dokonce sedí a popíjejí pivo, a sledují unavené dětičky, jak rejdí kolem, hrají ping-pong, přehazovanou, jen tak se honí nebo jezdí po táboře na kole. Kuby Ps., Tomáše Tvrďáka z Oklahomy a Vládi Batysty se zmocnil podnikatelský duch a zařídili si velkomanufakturu na výrobu luků. Ohledně šípů nevím, ani nevím, za kolik je nabízeli, ale několik dní jim vydržela, tak asi měli slušný odbyt.

Kolem šesté hodiny večerní přijela konečně skupina B, kteří měli za sebou 63 km a byli opravdu, ale opravdu unavení. Ale i je silně zklamal rybník s tou polévkou, myslím, že se nekoupali. Program pokračoval táborákem, výplatami za cyklovýlet, služby a orientační závody, k poslechu i tanci nám hrálo strunné duo Vítovi – kytara a housle.

A pak už byl opravdu čas na vyhlášení letošní celotáborové hry, která začínala u keltského kováře, pokračovala templářským řádem v roce 1307, pak tam spadlo nějaké stíhací letadlo do moře – prostě úplně normální hra. Jmenovalo se to “Taková divná věc” (no, uznávám, že vymýšlení názvů mi moc nejde). Posuďte ale sami…