Kačležský rybník 2007

Pátek 17.8.: 2. DTHPVD

Dnešní ráno se nám opravdu vyvedlo. Všichni vedoucí včetně kuchařů jako jeden muž zaspali a vzbudil nás až budíček v půl osmé. Všichni jsme ovšem bravurně předstírali, že se nic neděje a že vše je pod kontrolou. Vše, tedy … kromě počasí. Pršelo a byla dost zima. Dokonce taková zima, že i kruťas Bohouš povolil na rozcvičku dlouhé rukávy. To už tady dlouho nebylo. Běželi jsme se rozehřát po hrázi, pak po silnici doprava a po chvíli po cestě do lesa, kde tentokrát vedla rozcvičku Šárka Vítová. Takže dnes byla mírná a příjemná rozcvička.

Přestože osádka kuchyně vstávala stejně pozdě jako my ostatní, když jsme se vrátili z rozcvičky, byla kamna roztopena, snídaně připravena, čaj uvařen, chleby namazány. Je vidět, že naše kuchařky a kuchaři jsou docela výkonní. (Tak mne napadá, proč teda vlastně vstávají o hodinu dřív před budíčkem?)

Stále pršelo a bylo nevlídněji a nevlídněji. A to dnes měl být DTHPVD, čili, jak se každý dovtípí, “Den táborových her pod vedením dorostenců”. Tento den jsme zavedli již na Kratizně L.P. 2005, kdy naši dorostenečtí táborníci vnesli do táborových her nový, svěží vítr. Ale dnes se to tedy nevyvedlo. Andulka s Jindrou a Šárkou měli sice nějaké hry připravené, ale stále pršelo a bylo chladno, a tak se nakonec dorostenci odebrali do svých stanů mastit mariáš. Další karetní skupina “BANG!” také zalezla do svého doupěte, po rozbahněném táborovém náměstíčku se potulovaly bezprizorné postavičky v holínkách a pláštěnkách … už to vypadalo, že se nám program nějak rozpadá. Ale naštěstí jsme tu měli Jitku, která pro přesně takovouto situaci měla připravené tvůrčí činnosti. Dnes se děti tedy pod vedením Jitky a Milady Šimečkové věnovaly decoupage na kamínky. Decoupage, jestli to nevíte, je nalepování barevných obrázkových ubrousků na různé povrchy. Celkem jednoduchá technika, ovšem s vynikajícími výsledky. A to si děti ještě u toho nalepování zpívaly.

A tak se nakonec ten nepříjemný deštivý den docela pěkně rozjel.

Před polednem konečně přestalo pršet a tak jsme mohli pokračovat ve druhé části celotáborové hry. Původně byla tato část zamýšlena jako prohledávání dna rybníku (hlavní hrdina je členem posádky, která vyzvedává obsah ztroskotané lodi ze 14. století, prostě normální hra). Jenže byla pořád dost zima, tak jsem s lítostí opustil představu dětí rejdících jako sumci po dně rybníka a hledanou věc jsem schoval zakopal na naší pláži. Cesta k oné divné věci začínala u stožáru v táboře, kde jsem pro lepší orientaci naznačil světové strany a položil metrový klacík. Papírek na stožáru obsahoval pokyny hledat kulatou železnou věc 30 m na sever, od ní hledat tenkou dlouhou věc 30 m na východ a od 25-30 m na sever bude hledaný předmět neznámého tvaru a účelu.

Hledali dlouho a marně. Kulaté litinové víko od starého sporáku v kopřivách pod dubem na hrázi našli celkem rychle, tyčku skoro celou zapíchnutou pod hrází už hledali déle, ale poslední směr na sever odhadli dost nepřesně. Ona to totiž není žádná sranda, udržet směr a odkrokovat 25 přesně stejných kroků, když člověk šplhá na strmou hráz a prodírá se křovím. Nakonec se mi zželelo nebohých dítek a půjčil jsem jim buzolu, aby ten směr lépe udrželi, ale ještě než se Šárka s buzolou prodrala křovím, Tadeáš tu podivnou věc našel, v krabičce, zahrabané do písku. Jako jediný totiž nebloumal po pláži a nerýpal náhodně do země, ale hledal stopy po kopání. Ten předmět byl kovový kruh o průměru asi 5 cm, s mnoha otvory. Dvěma těmito otvory procházel kovový kroužek. Vypadal stále stejně jako v den, kdy jej vykoval keltský kovář před více než dvěma tisíci lety…

Ale děti se jednak brzy nabažily pohledu na tento nepochopitelný předmět, jednak jsem jim ho zase sebral, a tak jsme se vrátili do tábora. Menší děti se ještě šly vykoupat pod dozorem Jitky a ostatní jsme se chystali na oběd. Tak jsme se opět vrátili do denního plánu.

Po obědě (vynikající filé se sýrem) a poobědovém klidu následoval plánovaný půldenní cyklovýlet do Jindřichova Hradce.

V tomto okamžiku ovšem má role v tomto dni dočasně končila, protože místo na kole jsem odjížděl autem domů na údržbu zemědělských strojů.

Vrátil jsem se až na táborák, kde už Pavel Novák svým dunivým hlasem vedl první burzu. A byla zase pohoda, do praskání ohně zaznívaly dětské hlásky: “… šestnáct! … dvacet! .. dvacetjedna!! .. dvacetdva!!!..” a Pavel rozvážně vedl celou prodejní akci a zvučně vyvolával: “Poprvé … podruhé … potřetí! Prodáno za dvacet dva!”.

Na to jak nešikovně tento den začínal, se nakonec docela vydařil a všichni jsme si ho pěkně užili, že ano?