Kačležský rybník 2007

Středa 15.8.: Den her

Tak dnes se nikdo nechechtal ani neprášil dunivým hlasem, a tak jsem si to ráno konečně užil a vstával jsem chvilku před budíčkem. Ostatně se zdá, že i těm menším dětem trochu docházejí baterky a také již nevstávají se slunka východem. Dobré to znamení, že tábor se dostává do správně zajetých kolejí.

Na rozcvičku jsme tentokrát běželi do lesa nad rybníkem (v poznámkách mám poznámku “švihadla”, ale nějak se nemůžu upamatovat, že bychom s sebou nějaká nesli – pamatujete si to někdo?). Již dříve bylo vyhlášeno pravidlo proti loudání atletů na rozcvičku a z rozvičky, a to takové: Pokud některý z nejmladších atletů (Sára, Eliška nebo Terezka) někoho předeběhne a bude dříve na rozcvičce nebo zpátky v táboře, dotyčný předeběhnutý bude penalizován (to znamená, že mi zaplatí) jedním plichtíkem. No a Sáře to dnes opravdu běželo a na konto si připsala několik starších žáků a dorostenců. Někdy ta motivace dělá divy – když si vzpomenu, jak se Sára ploužila loni na rozcvičky?

Po snídani jsme zahájili 1. DTH, čil první den táborových her. Zde musím přiznat, že hned první hra se moc nevyvedla. Po dobrých zkušenostech z Kratizny a z Hůrek jsme vyhlásili dlouhodobou hru na vraha, vysvětlili pravidla a vylosovali vraha, ale záhy se ukázalo, že příliš mnoho malých dětí úspěšnému provedení této hry moc nesvědčí; děti prostě nechápaly, že po zavraždění mají padnout k zemi a tam setrvat, i kdyby to bylo třeba … no třeba hned vedle záchoda. Nebo i jinde.

Vše jsme napravili velmi oblíbenou Lodí duchů, to je ta mírumilovná hra o přesekávání lidí napjatým lanem. Hra měla velký úspěch a museli jsme stále přidávat další kola, až do svačiny.

Po svačině jsme zkusili novou hříčku nazvanou “Kdo je to?”, která spočívá v tom, že dva vedoucí drží svisle deku, za níž se po obou stranách postaví po jednom členovi soutěžících družstev. Pak vedoucí deku odstraní (stylem “Torrróóó”) a soutěžící členové mají za úkol říci co nejdříve jméno toho, kterému se náhle ocitli tváří v tvář. Myslel jsem si, že všechny děti znám jménem, ale nikdy jsem si nevšiml, kolik jmen začíná na “Éééé..” Pak se tam na jednu stranu vloudil skrčený Bohouš a docela vyděsil Tomáše Tvrďáka.

Pak byl oběd, povinný poobědový klid, a potom následoval “Slepý vodnář”, což byla hra, při níž družstvo vede po zadané trase jednoho svého oslepeného člena, který nese plný ešus s vodou. Trasa bylo dost vypečená – na hráz rybníka, mezi stromy v lese, po cestě a lesem za stany, pod sítí na volejbal zase ke kuchyni. Tomáš Plášil nějak neuhlídal slepou Andulku, která to napálila hlavou do stromu, div si nezlomila nos (zatím ještě ne…).

No a pak přišel hřeb dnešního hracího programu – hra Ponorky. Tu jsme ještě nikdy nehráli a navíc vyplývala z děje celotáborové hry, kdy hlavní hrdina vede podmořský souboj v miniponorkách, prostě taková normální hra.

Každé družstvo sestavilo ponorku, která se skládala z vidoucího kormidelníka a řady nevidoucích torpéd. V klidovém stavu torpéda tvořila trup ponorky, po aktivaci vždy přední torpédo vyrazilo vpřed. Kormidelník byl úplně vzadu a řídil ponorku potichu (při podmořském boji musíte zachovávat naprosté ticho, to je známá věc) pomocí domluvených doteků, poklepání nebo plácnutí, která se předávala od jednoho torpéda k druhému. To mělo za následek, že než takový příkaz, řekněme “Doleva na 10-0-5, hladina 5-5-0, výkon 7-5” (nebo podobný) došel až na začátek ponorky, setrvačnost vykonala své dílo a ponorka se ještě nějaký čas pohybovala po původní dráze. A teď si představte čtyři takové ponorky na vymezeném území, kdy se snaží jedna druhou zneškodnit, tedy potopit i s celou posádkou, pomocí vystřeleného, ale nevidícího torpéda. To znamenalo provést složité výpočty, zahrnující vlastní rychlost, rychlost nepřátelské ponorky, rychlost torpéda, dobu předání vzkazu “Torpédo číslo 3 – PAL!” k přednímu torpédu – a to všechno prováděli kormidelníci během zlomku vteřiny. Opravdu napínavá hra, navíc bez pištění, křiku a hádek. Občas došlo k poruše, kdy torpédo špatně pochopilo signál a místo zastavení vyrazilo směrem k lesu. Ještě že kolem území hlídal Pavel Šimeček a lapal porouchaná torpéda, aby někde nezpůsobila škodu. Občas se díky setrvačnosti nepodařilo odvrátit srážku ponorek a obě tedy klesly do hlubin nelítostného oceánu. Ale většinou se dařilo torpédem nepřátelskou ponorku zničit. Bohužel se přitom ponorky spotřebovávaly docela rychle, takže jsme hráli na tři kola, aby si to všichni užili. A opravdu se to všem líbilo.

Výsledky her do celkového bodování:

Loď duchů (podle kategorií)

Poznávačka
1. Šárčino družstvo
2-3. Andulčino a Honzovo družstvo
4. Jindrovo družstvo

Slepý vodnář
1. Honzovo dr.
2. Jindrovo dr.
3. Andulčino dr.
4. Šárčino dr.

Ponorky
1. Andulčino dr.
2. Šárčino dr.
3. Jindrovo dr.
4. Honzovo dr.

K večeru jsme ještě zkoušeli vzduchovky, které jsme našli mezi odpadky – a fungovaly! Zítra je tedy využijeme v rámci našeho atletického dne (samozřejmě jako sportovní disciplínu, rozhodně jsem neměl na mysli je používat k popohánění líně běžících táborníků).

Den se pak naklonil k večeru, setmělo se a dole pod hřištěm opět zazářily plameny táboráku, zazněly houslí tklivé tóny a do výšky se spolu s jiskrami nesly hlasy a hlásky zpívajících atletů. Jo, a ještě předtím jsme provedli spravedlivé ohodnocení činnosti všech přítomných pomocí jednoho z nejstarších vynálezů lidstva – plichtíků.