Letní tábor Hnačov
Úterý, 20. 8. 2002 – 1. Cyklovýlet
Takové pěkné okolí, jako je tady, v předhůří Šumavy, nemůžeme nechat bez pořádného výletu. S Bohoušem jsme naplánovali trasu s prohlídkou hradu Velhartice a poté s dobytím místní hory Svatoboru. Trasa to bude náročná, to nikdo netají, ale neznamená to, že nepůjdete na rozcvičku ? tak běžíme, cvičíme, á-dva-tři, neflákáme se, a rychle zase zpátky.
Kupodivu, na rozdíl od loňska, mužstvo příliš neprotestuje proti celodennímu výletu, takže téměř podle programu v 9:45 vyrážíme. Trochu to tu znám, tak bez bloudění jedem na Zavlekov ? Buršice ? Kolínec (pamatujete, tam byl takový dlouhý krásný sjezd) ? a pak přes (musím doplnit vesnice) podél říčky (ech, už jsem zapomněl, jak se jmenovala) stoupákem až k hradu Velhartice.
I když pár účastníků mělo po výšlapu toho ?dokopce? zjevně dost, hrad jim, myslím, za veškerou tu námahu stál. Stál majestátně rozkročen na kopci a pyšně se rozhlížel po okolí. Nedávno byl pěkně opraven a tak na něm těch několik století nebylo vůbec vidět. Prohlídka byla zajímavá (pamatujete na ty spižírny vytesané ve skále, věž Putnu a šachové figurky velikosti průměrného dospělého?) a zdálo se, že většinu dětí zaujala. Kromě toho byla v hradním pivovaru výstava všelikých hejblat a udělátorů, které předváděly různé fyzikální zajímavosti ? silný magnet, který dokázal zřetězit několik hřebíků, které pak držely na sobě v nejneuvěřitelnějších polohách, kyvadlo, co kreslilo krásné obrazce pískem, skleněná koule s modrými plamínky uvnitř, které pronásledovaly vaše prsty, když jste se dotkli skla, dvoumetrový skleněný válec s vodou a stoupajícími bublinami různých velikostí a tvarů a mnoho dalších. To bylo opravdu tak zajímavé, že to upoutalo i pozornost Vítka Urbana, a toho jen tak nějaká akce dospělých neupoutá, že? Venku jsme pak našli jednak poloviční a současně obří šachy, ech, jak to vysvětlit, prostě šachovnice byla asi metr na metr (prostě taková asi-metrická, ale tenhle vtípek tu byl už loni), ale zato měla jen šestnáct polí (takže byla vlastně čtvrtinová). Figurek bylo rovněž méně, ale velikostí odpovídaly asi tak průměrnému trpaslíkovi zahradníčkovi (to je ten s rýčem). A taky tam byla Lucasova hra, vzpomínáte? To byly přeci ty černé a bílé figurky, které se měly navzájem vyměnit.
No, z tohoto popisu je celkem jasné, že jsme se na Velharticích neplánovaně zdrželi. Sjeli jsme potom dolů, do pod?hradí, do příjemné hospody na velhartické návsi, kde jsme celkem vydatně poobědvali vynikající čočkovou polévku.
Tak, dětičky, odpočinuté jste, kulturní zážitky máte, najedli jste se, tak do sedel a zase šlapeme.
Jeli jsme kousek zpátky, tím proklínaným stoupákem, nyní ovšem příjemným sešupem ? ovšem ne všichni mají na tento ?skopec? příjemné zážitky. Nikola to rozjela jako ostatní, ale v pravotočivé zatáčce už nedokázala přibrzdit, přejela do protisměru (díky Bohu, nebo kdo to tu všechno řídí, že nejelo žádné auto proti, a proto nám mohla Nikola dělat společnost po zbytek tábora). No, abych to dokončil, Nikola vletěla do příkopu, přeletěla řidítka a celkem dost se odřela. Přední kolo měla zformované do nějakého nečitelného písmene nebo spíš čísla, ale samotná to přežila bez vážnějšího úrazu. Ani vlastně nebrečela, i když to muselo pálit jako čert, když jsme ji pak vydatně polévali peroxidem. Matěj, známý milovník velocipédů, stál bezradně nad předním kolem a šířil beznaděj, že Nikola se tomto určitě už nesveze. Je vidět, že Matěj ještě moc důkladných pádů na kole nezažil, protože jen zíral, když jsem pomocí několika dupnutí a škubnutí ten zkroucený ráfek srovnal tak, že se vešel mezi vidlice ? a Nikola mohla pokračovat. Sice jsem jí důkladně vyčinil, tedy vynadal, že jezdí rychlostí, kterou nedokáže ubrzdit, ale brzy se ukázalo, že to nebyla její vina. Po několika kilometrech měla problém brzdit i při mírném klesání. Příčina byla jednoduchá ? brzdové špalíčky odřené až na kov. Tak jsme ještě provedli rychlou výměnu špalíčků a bylo to skoro v pořádku.
Podle plánu teď měl následovat výstup s koly na místní nejvyšší kopec Svatobor. Ale večer se pomalu blížil, děti už toho měly zjevně plné kecky, a tak se nám (kupodivu i Bohoušovi) účastníků výletu zželelo a ten kopec jsme prostě objeli. I tak jsme si na zpáteční cestě stoupáků užili dost a dost. I když, jak na to teď v pohodlí křesla vedle praskajícího krbu se šálkem čaje v ruce vzpomínám, možná jsme jim to mohli dopřát, aby měly pořádný zážitek. Neboť, jak praví stará moudrost, zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný.
Snažil jsem se děti strašit ještě líčením strašlivého stoupáku za vsí jménem Ústaleč, kde i zdatní cyklisté s pláčem slézají z kol a vší silou tlačí (ta kola, samozřejmě). Nějaké takové vzpomínky jsem měl z této trasy, když jsem tu jezdíval na kole a bylo mi asi tolik, co našim starším žákům, zkrátka před pár lety. Ale asi jsem tenkrát neměl takové kolo, nebo se ten kopec nějak zmenšil, nebo ta dnešní mládež je nějaká výkonnější nebo co, ale většina dětí ten kopec vyšlápla celkem v pohodě. Ani mi to strašení nijak nevyčítali, dokonce ani na nás nečekali, protože se na obzoru objevil Zavlekov, a kousek za ním už je přeci tábor. Bohouš se je snažil ještě trochu zdržet klasickou Bohoušovou zkratkou, sice kratší než po silnici, ale mnohem bahnitější, ale děti nezadržitelně pílily za tou vidinou tábora, že jsme vzadu zbyly jen my, menší dětičky, co už jsme opravdu nemohly. Trochu mne znepokojovalo, že vzadu nevidím Karolínu, která také většinou patří k těm dětičkám, co už nemohou, ale to mne tentokrát opravdu převezla ? ujela dopředu s těmi makáči.
Do tábora jsme dojeli akorát na dobu večeře, a když za chvíli Bohouš přivezl z Plichtic várnice s obědem (byla čočková, hurá, tu máme rádi), najedli jsme se, napili a bylo nám zase dobře. Další akce dle programu tábora, (jako míčové hry, přebory v ringu, přehazované, nohejbalu) jsme vypustili, děti se zabavily samy. A zase přišel večer, praskal táborák, rozdávaly se Plichtíky za cestu (Nikola dostala i za ten pád), za služby a několik malých zbohatlíků se ptalo, kdy že bude ta burza. Jen vyčkejte, milánkové. Zatím si užívejte pohodu kolem ohně, s kamarády kolem sebe a hvězdičkami nad sebou.