Jak nedošlo na atletiku
Dnes vedla rozcvičku Lea a byla to stejná rozcvička, kterou se nám představila před třemi lety v Bumbácově údolí, tedy písnička s textem „dáme ruku (nohu, hlavu, oči, jazyk, zadek, kolena) sem a dáme ruku (nohu, hlavu atd.) tam a dáme ruku (nohu atd.) sem a takhle s ní zatřesem“, při níž jsme třásli příslušnou částí těla. Bylo to hezké, ale nebyla to úplně atletická rozcvička.
Atletice jsme měli věnovat celý den, protože to jednak bylo v programu a jednak na každém táboře máme dva dny atletických soutěží. Při tom druhém dni tradičně proběhne nějaký běžecký závod a také skok do výšky, který je velmi atraktivní pro diváky.
Dnes ale bylo vše podřízeno divadlům. Družstva si vyprosila ještě hodinu po snídani volnou pro zkoušení a přípravu her a skutečně všichni zkoušeli nebo připravovali kulisy a nikdo se nehonil po táboře ani neječel.
No a když mělo dojít na tu atletiku, vzpomněli jsme si, že jsme vlastně nehráli ještě Šátkovanou ani Dekomlat. Tak jsme odsunuli atletiku na odpoledne a pustili jsme se do té Šátkované. Jejím cílem je sebrat druhému družstvu míč dříve, než on sebere míč vám. Souboje hráčů probíhají pokusem o vytažení šátku, který má soupeř zastrčený vzadu za kalhotami, kraťasy nebo trenýrkami.
Je to velice akční hra, kdy taktické obléhání jednoho družstva se střídá s jednotlivými souboji mezi hráči, kdy krkolomné únikové manévry a bleskurychlé útoky se střídají s opatrným obcházením soupeřů. Je to velice přitažlivá hra pro diváky a oblíbená mezi hráči. A také je plná adrenalínu.
Letos v turnaji zvítězilo družstvo Edity před Honzou, Tomášem a Bárou.
Protože se hrálo šest zápasů na dva vítězné góly, trvalo to celé dost dlouho a skončili jsme až jednu hodinu před obědem.
Tou dobou se nad táborem začaly sbírat těžké bouřkové mraky, které se k nám nasunovaly z Rakouska. Dokonce se z nich ozývalo hřmění, a tak jsme si netroufali zahájit další soutěže, natož nějakou atletiku. Jenže mraky se sbíraly celou hodinu a pořád žádný přívalový déšť ani kroupy nepřicházely. Družstva využila přestávku na další pilování svých divadelních her, já s Radkem na přípravu další etapy celotáborové hry.
Po obědě už s dětmi vůbec nebyla řeč. Byly tak zabrané do svých dramatických děl, že už jsem si ani netroufal navrhnout nějakou hru nebo atletickou soutěž. Kolem půl druhé už to vypadalo, že by mohly být přípravy u konce, tak jsme dohodli začátek divadelního podvečera na půl třetí. No a ve dvě hodiny a sedm minut začalo pršet. Nejdříve vydatně a pak mírně a vytrvale. Vydrželo to celou hodinu, kterou děti strávily nějakými hrami s Lenkou v jídelně, já jsem si lehl ve stanu s knížkou.
Probudila mne Maruška, že už přestalo pršet a že bychom mohli něco dělat.
Divadla tedy začala asi o hodinu později prvním divadlem v provedení dramatického spolku Honza. Kus se jmenoval Ztracen v čase a byl to napínavý western natočený odvážným youtuberem, který pro své followery neváhal putovat časem do doby a země správňáckých šerifů a podlých padouchů. Viděli jsme divoké přestřelky a podlé přepadení šerifa desperáty. Náš youtuber v poslední chvíli šerifa osvobodil a zachránil tak nejen šerifa, ale i náš smysl pro spravedlnost.
Byla to velkolepá podívaná plná obdivuhodných technických triků, ale i velkých morální poselství. Například, když vám desperát řekne, že se budete střílet na raz-dva-tři, tak nečekejte na tři.
Jako druhé vystoupilo divadelní uskupení Edita s televizním pořadem TV-Edan, který měl být podán jako thriller. A opravdu, obyčejné televizní zpravodajství o normální vraždě se náhle zvrtlo ve smrtící útok nebezpečného šílence, a poklidná předpověď počasí se změnila v prudký souboj dvou zpravodajců a házení počítačem. Věru, nelehký je život za televizní obrazovkou.
Nejsložitější úkol připadl umělecké skupině Tomáš, které mělo předvést pantomimickou komedii. Autor to vtipně vyřešil postavou vypravěče, který komentoval život a dílo málo talentovaného malíře Luise Martina od jeho dětských let. Dílo se jmenovalo I zlomená pastelka dělá zázraky.
Je třeba zmínit také velmi originální způsob zapojení diváků do děje. Asistent rozdal divákům papíry a pastelky a požádal je, aby něco nakreslili. Diváci sice nechápali, proč, ale ochotně začali kreslit.
Na jevišti zatím pokračoval děj. Malíř Luis Martin zjistil, že vůbec neumí malovat, ale najal si jiného malíře, jehož dokonalá díla pouze podepisoval. Dostal se tak až na světovou výstavu umění, kde jako exponáty byly vystaveny kresby diváků. Jeho podvod však vyšel najevo a dílo skončilo velkolepou bláznivou honičkou. To vše pantomimicky.
Jako poslední vystoupilo družstvo dramaticko-umělecké pod vedením Báry. Hra se jmenovala Brambora zkázy a byla to sci-fi činohra. Začínala ovšem zcela nevinně – příkazem starší sestry (samozřejmě Báry) mladší sestře (Tína), aby koukala oškrabat brambory. Ta celkem podle očekávání vztekle házela brambory po kuchyni, dokud se ovšem nedotkla Brambory zkázy se symbolem blesku. Padla na zem a zmítala se v naturalisticky předvedených křečích, stejně jako její sestra, která se osudné brambory také dotkla.
Tak začalo jejich putování po podivuhodných světech – prošly pohádkovým světem, podzemím plným zombie, setkaly se s mimozemšťany. Poslední dějství bylo uvedeno titulkem „Jak to všechno začalo“ a zavedlo nás do doby před právě zhlédnutým příběhem. Viděli jsme, že Brambora zkázy získala své děsivé vlastnosti pádem na elektrickou šňůru, a děj pokračoval na začátku zcela nevinně – příkazem starší sestry (samozřejmě Báry) mladší sestře (Tína), aby koukala oškrabat brambory. Ta celkem podle očekávání vztekle házela brambory po kuchyni, dokud se ovšem nedotkla – ale včas se zarazila a řekla: „Už radši ne!“ Tento dechberoucí fantastický příběh nás uchvátil dokonale provedenými maskami i jevištní technikou stejně jako perfektně střiženými dialogy a hlubokým humanitním poselstvím.
Věřte, že dlouhé ovace ve stoje a opakované vyvolávání na scénu si všichni herci, autoři i výtvarníci zasloužili plnou měrou.
Po úklidu rekvizit a přeměně jeviště a hlediště opět ve fungující tábor byl ještě chvíle času na …. ne, opět ne na atletiku, ale na hru, bez níž by žádný náš tábor nebyl úplný, na prastarý Dekomlat. Je to hra tak perfektně vyvážená mezi akčností, štěstím a přiměřenou brutalitou, že se jí nemohly nabažit celé generace našich táborníků. Jejím cílem je samozřejmě porazit soupeře, který se ovšem snaží o totéž, porazit vás. Představte si, že máte zavázané oči a víte, že někde ve vaší blízkosti leží na zemi deka svázaná do tlustého válce. Musíte ji co nejdříve najít a svého soupeře poslepu třikrát tou dekou trefit. Soupeř se pochopitelně snaží totéž provést vám.
Děti používají různé metody při hledání deky, někdo pomalu jde po čtyřech a šátrá rukama, někdo se převaluje a snaží se co nejrychleji pročesat vymezený prostor. Stejně tak boje děti pojímají různě a s různými výsledky. Jedinci, který kolem sebe jen zběsile mlátí dekou, se většinou jeho neozbrojený soupeř dokáže vyhnout, ale soutěžící, který naslouchá, kde se pohybuje soupeř, je mnohem nebezpečnější. Ale i tak výsledek hry silně závisí na štěstí, takže i malá holčička může porazit výkonného staršího žáka.
Po oficiálním turnaji, který vyhrálo Tomášovo družstvo, probíhaly v ringu ještě souboje dobrovolníků, na které nepřišla řada nebo se bojů nemohli nabažit.
Slunce se již pomalu klonilo k západu, když se objevila senzační zpráva. Vedoucí projektu v rámci vědeckého sympozia oznámil, že právě dostal souřadnice bodu v bezprostřední blízkosti, kde se právě otevřela nová chronodíra. Podle předběžných výpočtů by měla vést do minulosti asi deset tisíc let, tedy do věku jeskynních lidí. To byla ohromná příležitost pro přítomné vědce takříkajíc na vlastní kůži vyzkoušet praktickou aplikaci převratné teorie profesora Akunina.
Chronodíra byla skutečně nalezena nedaleko kuchyně v bývalém mlýnském náhonu. Žádný z vědců nezaváhal ani na okamžik a všichni chronodírou prošli na druhou stranu, nehledě na možná neznámá nebezpečí.
Okamžitě po výstupu z chronodíry došlo ke kontaktu s obyvatelem tehdejšího světa. Vědci s úžasem pozorovali jeskynního muže, kterak klackem mlátí do klády. Opatrně se přibližovali, protože nebylo jasné, jak bude reagovat na velké množství jemu cizích bytostí. Ale jeskynní muž, když si všiml našich poutníků v čase, se nechoval agresivně, naopak se jim snažil něco sdělit. Nejdříve hlasem a tancem, ale pak přistoupil k názornému kreslení jednoduchých piktogramů.
Z nich užaslí vědci nakonec vyčetli, že mají vyrobit luky a šípy, vystopovat jelena a ulovit ho. Když jeskynní muž pochopil, že mu ty podivné cizí bytosti porozuměly, s houkáním zmizel v pralese.
Inu, je nutno přiznat, že naši vědci, přes jejich světové renomé, nejsou zrovna odborníci na pravěké technologie a na zbraně už vůbec ne. Jejich lukům a šípům by se vesnické dítě našich časů vysmálo, ale nesuďme předem, uvidíme, jak se osvědčí při skutečném lovu.
Bylo fascinující pozorovat, jak při hledání stop jelena se vážení a distinguovaní vědci, špičky ve svých oborech, postupně mění na pravěké lovce a s jakou loveckou vášní se ženou po stopách. Zdá se, že jelen obcházel po okolí místa, kde bude za mnoho tisíc let stát naše vědecké centrum, pak překročil řeku a zmizel v lese na druhém břehu. Tam jej také našli stopaři stát hrdě na obrovském pařezu, jak pohrdavě shlíží na své pronásledovatele.
Byl to nádherný obrovský kus, mnohem vyšší a mohutnější než jeleni v naší době. Svým pohledem dával najevo, že on je tady doma a že nedovolí nikomu se přiblížit. Postupně po stopě došli všichni vědci a shromáždili se na jedné linii.
První výstřely z luku odpovídaly kvalitě zbraní a zkušenostem vědců – málokterý šíp doletěl až k jelenovi. Postupně se však zručnost střelců zlepšovala, ale zatím nikdo nedokázal ohrozit pána lesa. Slunce už zapadlo a pomalu se stmívalo a stále nikomu se nedařilo jelena zasáhnout. Potom tři týmy využily nabídku vedoucího projektu a za 30 plichtíků z grantu si koupily lepší mušku a mohly postoupit blíže k jelenovi. To se brzy zúročilo a tým Edity byl první, který si připsal zásah. Následoval tým Tomáše a záhy poté tým Honzy, který jako jediný střílel z původní linie. Tým Báry zasáhl jelena (nikoli však smrtelně ani zřejmě bolestivě, jelen se ani nepohnul) skoro za tmy. Ale všechny týmy splnily svůj vědecký úkol a mohly se vrátit do centra. Tím také skončila dnešní vědecká práce a bylo možné jít k táboráku.
Při vyplácení plichtíků došlo k historické události – došly plichtíky. Táborová pokladna se dostala na úplné dno a bylo nutné sáhnout do rezerv. Tyto rezervy se ukázaly být hromadou starých, ale stále platných plichtíků z let 2005 až 2012. Staré bankovky okamžitě vzbudily obrovský zájem u táborníků. Byly na nich totiž obrázky některých dospělých atletů, které naše děti znají, jako malých dětiček. Byly odhaleny fotky Terky Psohlavcové, Sáry Součkové, Eličky Homolkové, Marušky, dále tam byl velký Píba, Martin Panský a další účastníci našich táborů o šest až třináct let mladší.
Výplaty dnes tedy byly provázeny zájmem nejen finančním.
Pak konečně začal velký Píba hrát a zpívat a zase to byl pořádný táborák. Po desáté hodině byly děti odeslány do hajan a více či méně dospělí ještě poseděli a zazpívali si. Ale i oni nakonec šli spát a asi už nevnímají, že právě začalo pršet, přesně podle předpovědi. Doufejme, že se to do zítra vyprší a budeme moci dokončit táborový program.
Jdu si o tom nechat zdát.
