1. den, neděle 16.8. 2026 – Odjezd, jízda a příjezd

… kdy odjíždíme, jedeme a … ehm … přijíždíme

Dobré ráno všem příznivcům atletiky a atletických táborů zvláště. Vítejte u dalších Zpráviček z tábora.

Rok od Smrkovce utekl ještě rychleji než vloni a dnes ráno jsme se zase sešli u našeho stadionu. Podle propozic jsme měli naložit bagáž do aut a na káru a všichni, opakuji všichni, měli vyrazit na kolech směrem Novohradské hory, tábořiště u vesnice Nesměň. Ale nějak jsme již dříve projevili nemístnou slabost a povolili některým dětem odvoz auty, a tak místo třiceti dětí se na kola nakonec vypravilo jen sedmnáct.

Tři menší děti, Lukáš Plšek, Denny Adam a Aneta Cardová, vyrazily s tatínkem a dědou Anety napřed, a Anička Rusínová vyrazili s taťkou z Homolí.

No ale to nakládání materiálu a bagáže proběhlo jako obvykle, jen to obvyklé rejdění na kolech, na které jsme byli zvyklí z těch dávných dob, kdy všichni jezdili na tábory na kolech, to se nekonalo. Ani ty poslední rady tatínků a starostlivých maminek se nekonaly, protože těch zbylých třináct odvážlivců bylo už ve věku řekněme postpubertálním, kdy si už rodiče netroufají nějaké rady dávat.

Ale zase musíme uznat, že i ty děti, které jeli auty, přijely s rodiči na stadion a pomáhaly nakládat, co bylo potřeba. Naložili jsme atletické a táborové věci do káry a spousta rodičů se nabídla, že povezou bagáž těch třinácti cyklistů. Pak auta už postupně odjížděla a my cyklisti – no, my jsme čekali. Jednak na Matěje Nejedlého, který přijížděl z Prahy, jednak jsme měli od Dáši zákaz se v táboře objevit před třetí hodinou odpolední. Do tábora to bylo od stadionu 29 km, takže bylo jasné, že máme malý problém: jak průměrnou rychlostí 20 km/h ujet 29 km za 5 hodin. A tak jsme čekali. Ale Matěj se objevil docela brzo i se svojí přítelkyní Májou a nezbylo, než konečně vyrazit. Já na začátku jako navigátor, pak těch třináct a peloton uzavírala paní Bednaříková, maminka Míši Čápové, jako kontrola, že pořád jedeme všichni. A ještě jel autem Zdeněk Klein jako podpůrné vozidlo.

Jeli jsme po trase, po níž jsme naposled projížděli na Ličov v roce 2017, snad ještě dříve. Od stadionu ke Zlaté stoce, kolem Stromovky přes lávku a pak ještě jednu lávku a přes most na levý břeh Malše a podél ní, s malou odbočkou kolem opravovaného mostu na Mánesově ulici, a dále po poněkud dobrodružné cestičce po břehu až do Roudného. Odtud po cyklostezce do Plavu a kilometry ubíhaly mnohem rychleji než minuty. Takhle bychom ten rozkaz o příjezdu na tábor nesplnili.

Naštěstí se ukázalo, že v Plavu je otevřená Hospoda na Ostrově – výborná příležitost k pěknému zpoždění. Usadili jsme se na zahrádce a vyplenili jim zásoby bezinkové limonády. Nabrali jsme snad hodinu zpoždění, ale pořád to bylo málo.

Jeli jsme dál, opustili jsme příjemnou rovinku kolem Malše a zamířili do kopců. Překonali jsme divoký sestup s koly k rechlím a přes lávku a pokračovali nahoru na Doudleby. Kopce nás trochu zpomalily, ale zas tak dlouhé nebyly. Bylo třeba hledat další místo, kde se můžeme ještě zpozdit.

Z Doudleb jsme opět sjeli k Malši a pokračovali nepříjemně rychle podél ní. Až k Hamru, kde u jezu byl pěkný kiosek, a tam jsme příjemně strávili poslední hodinu nutnou ke splnění rozkazu. Na posledních 11 km jsme vyráželi ve 14:00 a říkali jsme si, jak pojedeme na pohodu a pomaloučku.

Neměli jsme se tak rouhat! Jakmile jsme opustili údolí Malše, silnice začala nepříjemně rychle stoupat. Už v Branišovicích jsme toho měli docela dost, tedy kromě natrénovaných starších žáků a dorostenců, v Mokrém Lomu jsem už fakt nemohl a kus toho kopce na tu velehoru za Mokrým Lomem jsem prostě vytlačil.

Myslím, že i ostatní už jeli z posledních sil, ale naštěstí to byl poslední stoupák. Do Ločenic jsme se pak vezli pěkně z kopce a k odbočce na Nesměň jsme si konečně užili tu jízdu na pohodu.

Projeli jsme Nesmění a pokračovali po cestě až na louku nad táborem. Tam jsme se na chvilku zastavili, abychom dali ostatním, kteří tu ještě nebyli, příležitost se pokochat tím výhledem na tábor s velkým srubem, hlavní bránou, řadami stanů a strážní věží se strážním drakem nahoře. A poprvé to tu viděli všichni, kromě mne a Matěje Nejedlého s bratry Komárkovými, kteří sem jezdli před pár lety na tábory.

No a pak jsme sjeli po louce dolů a projeli bránou – a jsme tu.

Tábořiště už bylo jen pro nás, věci z káry byly vyložené, v kuchyni se už činila Lucka, Dita s Alenou už rýsovaly tabulku na bodování a Dáša si nás odškrtla na seznamu, jako že jsme všichni dorazili. Taky tu už byla Andulka s Ninou, které odvezly moje auto s károu od stadionu.

Tak se nakonec ten rozkaz podařilo splnit. Rozmístili jsme se po stanech podle preferencí, uložili kola za stany k potoku, Zdeněk s Jarkem nařezali pár stromů a zpracovali je na topení v polní kuchyni, a pak se nějakou dobu nedělo nic. Čekali jsme na ostatní dětičky, které měly rozkaz přijet na tábor kolem 16:00.

A opravdu, kolem čtvrté hodiny se to tu začalo hemžit auty, rodiči, dětičkami s koly a kufry, byla přivezena i Dášina vnučka Bára, a taky konečně došlo na ty poslední rady starostlivých maminek. Uvidíme, jak moc si je dětičky vzaly k srdci.

Odpoledne se pomalu chýlilo k večeru, přijelo poslední auto a Matějem Nemčekem, rodiče se postupně loučily s ratolestmi a odjížděli, až jsme tu zbyli jen my, účastníci tábora Nesměň 2026. A tedy bylo možné přistoupit k první části táborového programu.

Dáša hvízdla a ještě někdo zabušil na kolejnici u kuchyně a děti se shromáždily před srubem. Dáša pronesla úvodní řeč, vysvětlila, hlavně nováčkům na táboře, jak to tady funguje, kdy se vstává a kdy se běží na rozcvičku, co dělat a co nedělat, kde jsou záchody a kde umývárky a podobně, jako na každém táboře. Já jsem pak pohovořil o finančních záležitostech, o získávání plichtíků a jejich pozbývání (letos jsme zvýšili sazby za sprostá slova na 5 pl.), pak pohovořil Matěj o intelektuálních rozcvičkách (také zde jsme zvýšili sazbu na 5-4-3 pl. – inu, inflace). A pak rozdal další novinku letošního tábora – pro každého táborové zpěvníky s největšími táborovými šlágry.

Pak přišel zlatý hřeb – vyhlášení družstev. U vedoucích se nekonalo žádné překvapení, vybrali jsme loňské osvědčené: Lukáš Blecha, Šimon Brůžek, Míša Čápová, Pavel Klein a nově Vojta Kaštovský.

A pak jsme vyhlásili sestavy družstev. Letos to bylo zvláště obtížné, protože docela dost dětí odjíždí po prvním týdnu, tak jsme museli dost přemýšlet, aby i druhý týden byla družstva přibližně stejně silná. Uvidíme, jak se nám to podařilo.

Nakonec přišel ještě větší zlatý hřeb – rozdávání táborových triček. Letos máme pěknou barvu, škoda, že ji nedokážu pojmenovat, něco jako světle modrá. Ale Dáša to bude vědět přesně.

Tím oficiální program skončil a děti se začaly bavit po svém. Pomalu se začalo stmívat, tak jsme s bratry Komárkovými připravili dříví na oheň a Adam (nebo možná Matěj) ho zapálili pomocí toho outdoorového škrtátka.

Jak už to bývá, k ohni se pomalu začali scházet i ostatní, některé dětičky si opékaly maršmelouny a když došly, tak ještě nějaké bonbóny. Tak s Dášou doufáme, že nebude hned první noc nějaké blinkání.

Pak už se úplně setmělo, od ohně zněly kytary a zpěv podle nových zpěvníků, jen malé holčičky se honily po táboře s Ninou a svítily na sebe baterkami. Zvukovou kulisu jistě není třeba popisovat.

V deset hodin Dáša zahnala menší děti do stanů, však toho měly už dost. Teď už u ohně zbývají jen starší táborníci a uvidíme, jak dlouho tam vydrží. Ale jak Dáša řekla v úvodní řeči, choďte spát, kdy chcete, ale druhý den budete fungovat. Prostě taková nenápadná výchova o nesení následků svých činů.

Ještě před setmění přijel Ivan Holečka, ubytoval se a teď od ohně je slyšet jeho kytara a zpěv.

Tak to byl první táborový den.

Dobrou noc a ať se vám zdá třeba o tom, jak sedíte s kamarády kolem ohně a zpíváte o pasáku krav, pírkách z křídel Pegasů nebo o krutém severním větru; to by byl pěkný sen, ne?