… kdy stavíme mosty, začínáme s ringem a trochu mokneme
Dnešní ráno bylo opět docela teplé, i když trochu zamračené. Na rozcvičku jsme vyběhli východním směrem po cestě, která najednou skončila u závory se strohý nápisem Soukromý majetek. Asi to mělo naznačovat, že tam nemáme chodit.
Tak jsme se rozcvičili před tou závorou pod vedením Aničky Volemanové s Klárou Sázavskou a zpátky jsme dělali běžeckou abecedu pěkně do kopečka, včetně odpichů (jeleních skoků) do toho nejprudšího kopce.
Pak jsme se hrnuli zpět na snídani, prostě jako každý táborový den. Ale přesto bylo vidět, že dětem pořád vrtá hlavou to včerejší zjevení samotného Leonarda da Vinci. Opravdu po nás chtěl, abychom postavili některý z jeho vynálezů? A co se tedy stane potom? Zkusíme ten samopodporující se most, jehož nákres zůstal včera na stole?
A tak, pro jistotu, jsme došli do tee-pee pro takové pěkné třičtvrtěmetrové klacky – a ukázalo, že jich pro pět družstev bude málo. Vyrazili jsme tedy do lesa za potokem, kde bylo spousta suchých větví. Následující půlhodinu tahaly děti z lesa různě dlouhé a různě tlusté větve a uschlé stromky, které pak ruční pilkou dělily na materiál vhodný na stavbu mostů.
Každé družstvo mělo svoje staveniště a vedoucí, teď vlastně stavbyvedoucí, řídili skládání těch tyčí podle nákresu, který nyní byl připíchnutý na stožáru. Přitom zjišťovali, jak to vlastně funguje, jak se pod zátěží ty tyče zaklesnou do sebe a drží konstrukci oblouku. Anebo taky ne.
Bylo pěkné pozorovat, jak spojení ruční práce s přemýšlením o složité konstrukci postupně zaujala všechny děti. Při stavbě větších oblouků už bylo potřeba každé ruky i ručičky na držení už postavených částí.
A výsledky stály za to. Některé mosty vydržely i zatížení, nejprve Barčou od Dáši, pak dokonce Máťou, to byl Vojtův most. Ale všechny mosty byly vydařené a do teď stojí na nádvoříčku před stany.
Mezitím co probíhaly mostařské práce, družstvo pomocných vedoucích stavělo hřiště na ringo. Toto je totiž jedno z mála tábořišť, kde jsme byli, kde nejsou sloupky na síť na volejbal nebo ringo. Tak jsme si museli poradit sami. Vzadu v technickém zázemí tábora jsme našli dvě tyče, ze skladu jsme vzali síť na volejbal a pak už to probíhalo pod vedením Matěje a možná Dity.
Prostě jsem tam za půl hodiny přišel a bylo tam hřiště. A to prosím bez kopání děr pro sloupy, jen s pomocí kotevních lan. Máme to ale šikovné děti i vedoucí.
Tak jsme před obědem ještě hřiště vyzkoušeli a dva týmy malých dětí odehrály jeden zápas. Pak se najednou nebe zamračilo a začalo pršet. Přešli jsme do jídelny, ještě že ji tu máme, a tam se každý zabavil po svém až do výdeje oběda v jednu hodinu – polévka a masové koule s těstovinami. Bylo to tak dobré, že skupina vedoucích kolem Aleny a Dity si musela jít sama přidat, protože jim žádné děti nepřinesly zbytky.
A venku pořád prší.
Došlo tedy na Dešťové hry v kombinaci s batikováním. Já jsem tedy na odpoledne odjel, takže o těchto věcech vím jen z doslechu:
- batikovalo se třemi barvami a dokončovalo se až večer
- probíhala oblíbená Rétorika, což je taková kecací hra, kdy dva soutěžící dostanou téma, na které mají hovořit co nejdéle, hlavně déle než soupeř. Občas se podaří pěkné hlášky. Třeba Míša Čápová: “Vesmír je velká věc a jsou tam hvězdy a mraky, ale ty jsou vlastně před vesmírem.”
- hrála se Pantomima, kdy každý napíše na papírek, co by se mělo předvádět pantomimou, papírky se pak rozlosují a každý předvádí, co si vylosoval. Třeba jak předvést hořící rybu nebo teploměr nebo debilní školu.
Tohle jsou témata na rétoriku.
Večer kolem osmé jsem se vrátil. Bylo po večeři, trochu poprchávalo a program už žádný nebyl. Tábor se pomalu chystal na spaní, táborák se opět nekonal a děti se už pomalu začaly vytrácet do stanů. Ale ještě nebyl konec, kdepak. Stačilo se podívat k tee-pee a opravdu, opět se tam svítilo. Když jsme tam opatrně došli a nahlédli dovnitř, byl tam opět starý pán Leonardo. Seděl a hleděl do nějakého nákresu. Potichu jsme se usadili a čekali, co bude dnes.
Pak se Leonardo rozhlédl a podíval se na hodinky. Pak promluvil:
“Už by to za moment mělo být.”
“Ještě chvilku.”
“Chvilku strpení. Určitě to bude fungovat.”
Najednou zhaslo to tajemné světlo a za chvilku se zase rozsvítilo. Na stole se objevil podivný předmět – Cryptex.
Úžasné, úžasné! Ty můj Cryptexi! Postavené mosty zafungovaly, jak měly, a vrátily mi tenhle geniální vynález.
A uvnitř? Tolik potřebná esence času, abych se mohl vrátit domů.
Nikdo to ale neotevře bez hesla.
Prohlížel si ho ze všech stran. Snažil se točit kolečky a otevřít ho, něco si pro sebe mumlal.
„Heslo, heslo? Vzpomeň si, Leo. Osm písmen, jaká to byla?“
„I AM SMART?”
„HESLO123”
„LEO IS TOP”
…Hmmm
“Porca miseria! Nevzpomenu si!“
…
Mám to. Bude to stejné jako s mostem. Mosty bezpečně propojily suchou zem. Takže: potřebujeme bezpečně propojit suchou zem a NEBESA.
Někdo v této době musí sestavit padák podle mého nákresu, který je nanejvýš geniální. Pokud tento člověk prokáže, že věc – třeba vejce nebo otravně hlasité dítě – snášená tímto padákem k zemi se nerozbije… a třeba i přežije, pak…
…zesílí spojení mezi mnou a časovou bublinou, kde jsem měl Cryptex i heslo ukryté. Na náhodných místech se začnou objevovat mé rafinované šifry s písmeny k heslu do mého Cryptexu. Škoda, že nemohu nijak zasahovat do současného děje.
Jediné, co mohu, je nechat zde na stole svoje nákresy, Cryptex a doufat, že padnou znovu do správných rukou. A jít si zdřímnout.
A odešel.
Páni, nebo jak se dnes říká “Wow”! Ono to opravdu zafungovalo. Prohlíželi jsme si ten záhadný Cryptex a nákres Leonardova padáku a přemýšleli, jak je to s těmi šiframi a co se asi stane, pokud zítra padák sestavíme, a hlavně na kom ho vyzkoušíme. Jen tak jsem se zeptal, kdo zítra zkusí skočit padákem ze strážní věže – a vymrštily se asi čtyři ručičky. Tak uvidíme.
Ale to už byl opravdu konec třetího táborového dne.
Dobrou noc a třeba se vám bude zdát heslo na osm písmen.
Zpráva do Poste restante pro všechny:
Všechny zdravím, mějte se medově!