5. den, čtvrtek 20.8.2026 – Kolečko, ringo, letadla, rakety, jak se to rýmuje?

… kdy hrajeme turnaj, létáme, bloudíme v mlze, nehrajeme ping-pong, stavíme rakety, řádíme na disco a nakonec si pěkně zaječíme

Dnes ráno nás ještě před budíčkem budilo sluníčko nahlížející do stanů. Bylo teplé ráno, které slibovalo pěkný den a před námi byl bohatý táborový program. Vyběhli jsme na rozcvičku po té cestě, po níž jsme se včera od silnice vraceli na kolech (a kde se vybourali tři členové Malých Dětiček, naštěstí bez následků) a ejhle, přes cestu tam ležel suchý strom, musel tam spadnout někdy v noci. Doběhli jsme až k silnici, tam nás rozcvičila Míša Čápová. Asi nás cvičila pěkně, protože na nás troubila kolemjedoucí auta.

Po cestě zpátky jsem už uvažoval, jak ten strom dostat po kouskách do tábora, bylo by z něj mnoho táboráků. Nu, uvidíme.

Hned po snídani se družstva věnovala těm tajemným kolečkům. Ta vypadala nějak takto:

Důvodem spěchu bylo, že Nina (moje vnučka) dopoledne měla odjet s Andulkou (moje dcera) a s těmi kolečky už má nějaké zkušenosti, takže mohla družstvům posloužit jako konzultant, kdyby si družstva nevěděla rady. Ale družstva si věděla rady, celkem rychle odhalili, jak se s kolečkem pracuje a s jeho pomocí vykreslili pěkné písmeno A. To bylo první písmeno hesla Cryptexu.

Ale dopoledne bylo třeba urychleně dohrát turnaj v ringu v kategorii menších, protože o víkendu jich několik odjede a příští týden bychom už nesestavili jejich družstva. Už teď musí zaskakovat mladší i starší žactvo v týmech malých dětí, dokonce se malí už půjčují mezi družstvy. Nejsou prostě lidi.

Tak to byla hlavní priorita a do oběda se to podařilo splnit. Ono odehrát turnaj pěti družstev ve stylu každý proti každému během prakticky dvou dnů není žádná legrace.

A je třeba poznamenat, že to byla docela zajímavá podívaná. Nejen zaskakující žactvo, ale i většina malých předváděla kvalitní hru, obětavé zásahy a pěkné akce. O zvukovou kulisu z lavic fanoušků se staral hlavně Matěj Franěk (nyní zvaný MrFr) společně s Vojtou, pěkné emoce předváděl i Lukáš Blecha. Hudební doprovod zajišťovala Máťa Vacková.

Konečné pořadí v turnaji mladších bylo: 1. Vojtovi Sekeráři, 2. Pavlovi Idiž, 3. Míšiny Prasklé hrníčky, 4. Morální majáky Lukáše a 5. Koso na boso Šimona.

Touto prioritou byl ovšem nabourán náš program, který na čtvrtek předpokládal 1. táborový přebor atletický s disciplínami hody a vrhy. Ale ty bychom už dnes nestihli, tak jsme plynule přešli na páteční program a uspořádali letecké odpoledne. Se vším všudy, jak dále uvidíme. Hody a vrhy odsouváme na později.

Ale ještě před tím bych chtěl zmínit jeden zajímavý fenomén, berte to jako takové povídání během poledního klidu. Jak stálí účastníci, teď už i noví účastníci vědí, ale jejich rodiče možná nevědí, nejen tělesnou aktivitou jsme živi na našich táborech. Už dlouhé roky se věnujeme i duševnímu tréninku a od začátku tábora vyvěšujeme na nástěnkách takzvané Intelektuální rozcvičky. To jsou nejrůznější logické hádanky, roztříděné do tří kategorií, které v podstatě kopírují přípravku, mladší žactvo a starší táborníky. Dokonce i výška zavěšení nástěnek kopíruje výšku daných kategorií. Abychom podpořili zájem dětí o tyto rozcvičky, využíváme přirozené chamtivosti dětí a první tři úspěšné řešitele jsme odměňovali částkou v plichtících 3-2-1. Vloni už ale zájem poněkud skomíral, tak jsme letos zvedli sazby na 5-4-3 plus bonusový dvojnásobek za vyluštění do 10 minut. A to opravdu zabralo.

Občas se vyskytnou nadané děti, které vyluští i hádanky z vyšší kategorie. Ale ještě nikdy nikdo nevyluštil hádanky všech kategorií, dokonce ani Matěj Nejedlý. Až letos. Z toho, že tento jedinec luští od nejmenší do nejstarší kategorie, logicky plyne, že to musí být někdo z nejmenších dětí.

Myslím, že rodiče z Kašperských Hor už tuší – ano, byla to Zuzka Vintrová, desetiletá hubená holčička, na první pohled nenápadná. Na druhý pohled už ne.

Od prvního dne tábora Matěj Nejedlý poctivě vyvěšuje Intelektuální rozcvičky pro všechny tři kategorie a Zuzka většinou sbírá bonus ve své kategorii a lehce řeší i tu starší. Předevčírem si s hlavou vyvrácenou nahoru četla zadání pro nejstarší kategorii 2012 a starší:

„ V poušti zemřel starý šejk a svým třem synů odkázal stádo svých 17 velbloudů. Měli si je rozdělit takto – první syn dostane 1/2 velbloudů, druhý syn dostane 1/3 a třetí syn dostane 1/9 stáda velbloudů. Synové si s tím nevěděli rady, a tak poslali pro mudrce, aby jim poradil. Ten přijel z města po 3 dnech a hned věděl řešení. Kolik velbloudů dostali synové?“.

Hádanku zatím vyřešil jen Jindra Koutecký a Honzík Hlaváč (o jednu kategorii níže).

Zuzka si nechala vysvětlit, co znamená 1/2, 1/3 a 1/9. Ve škole dělení ještě nebrali, ale pochopila, že 17 takto nerozdělí. Trochu se zamračila, přemýšlela, a pak usoudila, že pokud mudrc přijel po 3 dnech, tak asi přijel na velbloudu, kterého mohl přidat k tomu stádu. A 18 velbloudů se na polovinu dělí dobře, je to devět. Pak se znovu zeptala, co znamená to 1/3, opakuji, ve škole dělení nebrali, trochu se zamračila, a po chvilce řekla: „Tak to bude šest“. Podívala se na 1/9, zase se trochu zamračila, skoro jsme slyšeli chroupání v její hlavičce, a za chvilku věděla, že jsou to dva velbloudi. Trochu jsme ji postrčili a zeptali se, kolik je to dohromady. Zase to zamračení: „9 a 6 a 2 je 17. Takže mudrc si vzal svého velblouda zpátky a odjel domů“. Pak se na nás podívala a zase se trochu zamračila, asi přemítala proč dva dospělí lidi na ni koukají s pokleslou čelistí.

Jen jsem se zeptal: „To asi máš ve škole hodně ráda matematiku, co?“ Jen ucedila: „Nesnáším matematiku“, sebrala tři plichtíky a odešla.

A jak ještě dnes uvidíme, Zuzka vyniká nejen matematikou a logickým uvažováním. Ale o tom později.

Tak, polední klid skončil a my jdeme k další části programu. Letecký den vždy obsahuje několik různých soutěží týkajících se létajících předmětů. Většinou to trvá dlouho, protože se střídají všichni členové všech družstev, a tak Matěj dnes vymyslel takzvanou manufakturu na hry. Měli jsme pět leteckých soutěží, pro ně pět stanovišť a na nich pět vedoucích. Každé družstvo startovalo na jiném stanovišti a když dokončilo soutěž, přešlo na další stanoviště. Většina soutěží trvala přibližně stejně dlouho, takže se nám to pěkně zacyklilo a manufaktura pěkně fungovala. Stanoviště byla tato:

– letecký golf – družstva musela doházet tři házedla po trase od hlavní brány tábora, obletět stožár s vlajkou, doletět na hřiště pro ringo a přistát v ohništi. Byl to golf, takže kde přistálo jedno letadélko, odtud další člen házel další letadélko. Počítal se počet hodů.

– lesní golf – v lese nad Indiánskou loukou byly označeny stromy a družstvo muselo postupnými hody létajícím talířem trefit všechny označené stromy. I zde se počítal počet hodů.

– vlaštovky – družstva dostala list papíru a složila z něj vlaštovku. Soutěžilo se v délce letu, družstva měla tři pokusy.

– navigace v mlze – tady se sice nelétalo, ale navigátor (vedoucí družstva) řídil letadla (své členy se zavázanýma očima = v mlze) tak, aby prošli celou Indiánskou louku a přešli můstek přes potok. Navigovat ovšem mohl pouze písmeny. Takže volání na první pohled složitého kódu „A Pé“ znamenalo „Adam doprava“, „O Er“ bylo „Ondra rovně“ a podobně.

– poslední disciplína se už vůbec netýkala létání, ale potřebovali jsme ještě jednu soutěž do pěti. Bylo to štafetové cvrnkání pingpongového míčku. Nevím přesně kudy, ale předpokládám, že to zahrnovalo několik stovek metrů po louce a pak po kamenité cestě v lese.

Ale poslední disciplína mimo Matějovu manufakturu zahrnovala létání hodně rychle a hodně vysoko. Bylo to odpalování raket. Přesněji vodních raket. Po loňských zkušenostech s raketami poháněnými parami technického lihu mi přišla ta voda jako pohon bezpečnější.

Před táborem jsem doma stáhnul z internetu a vytiskl na 3D tiskárně docela propracovanou odpalovací rampu na rakety z PET lahví, i s dálkovým odpalováním přes provázek. Součástí rampy byla trubička, která skoro těsnila v hrdle petky, v ní byl zastrčený ventilek z duše od kola a k ventilku připojená pumpička. Kolem té trubičky bylo šest úchytů, které zachytily hranu hrdla té petky a uvolnily se při zatáhnutí za provázek.

Pak už stačilo do lahve nalít asi litr vody a napumpovat vzduch, kolik se ho vešlo. Po vytažení pojistky se úchytu odklopily a tlak vzduchu vytlačil vodů dolů a raketu nahoru takovou rychlostí, že jsme to nestačili ani sledovat. Příslušné efekty jste asi viděli na fotkách, které posílala Dáša na táborovou skupinu na WhatsAppu. Není asi třeba popisovat vliv paliva na okolostojící děti, naštěstí dnes bylo celý den teplo.

Ale raketu nedělá jen silný tah z trysek, jsou potřeba i stabilizátory a aerodynamický tvar. A tak následující hodinu družstva vyráběla pro petky stabilizátory a z dalších petek špičky raket.

Podobně jako u padáků k tomu přistoupilo každé družstvo po svém, ale je třeba přiznat, že nejlepší přístup mělo družstvo Lukáše, které použilo dostatečně pevné stabilizátory z kartonu blízko u trysky a do vrcholu vložilo jako zátěž malý kámen. Jejich raketa při zkušebním letu vyletěla kolmo snad 20 metrů nahoru, tam se otočila a dopadla půl metru od startovací rampy.

Ostatní družstva použila měkčí stabilizátory z papíru a umístila je dost vysoko na tělese rakety. To se pak projevilo v menší stabilitě letu.

Ale ještě než došlo k ostrým soutěžím raket, vyhlásil Matěj svůj oblíbený rozstřel. Ten se používá, pokud při některé soutěži mají dvě družstva stejný výsledek a je třeba určit vítěze. Dnes se Matějovi opravdu dařilo, měli jsme dokonce tři rozstřely z pěti soutěží.

Nejdříve se rozhodovalo mezi Míšou a Pavlem, myslím z leteckého golfu. Jejich úkolem bylo oloupat stroužky česneku co nejdříve a vykrájet špatné kusy. Před kuchyni byl vynesen stůl, na něm postaveny čtyři misky, dvě s hlávkou česneku, dvě na oloupané stroužky. Souboj to byl docela dlouhý a divácky vděčný a po strhujícím finiši vyhrála Míša jednak větším počtem stroužků, jednak kvalitou, kterou posuzovala Lucka, která česnek hned použila na večeři.

Druhý rozstřel byl více brutální. Byli vyvoláni Lukáš Blecha a Vojta Kaštovský na rozstřel výsledků z lesního golfu. Na stole před nimi stály dva hrníčky s mlékem. Nikdo nevěděl, k čemu tam jsou, dokud nepřišel Tom z kuchyně a nepoložil na stůl nevinně vyhlížející papričku. Tu rozkrojil a Matěj vysvětlil, že tuto silně pálivou papričku pozřou oba soutěžící a vyhraje ten, kdo se později napije mléka, které, jak známo tlumí pálení v puse od různých koření a paprik.

Oba kluci si vzali půlky papričky a odvážně je strčili do pusy, rozkousali a spolkli. Vypadali jako že zatím dobrý, ale během minuty se jejich výrazy měnily od lehkého znepokojení po naprostou paniku. Ale nikdo z nich se mléka nenapil, i když to muselo být příšerné pálení. Lukášovi tekly slzy a Vojta musel odběhnout za srub. Nakonec si mlékem pomohli oba a Matěj rozumně oběma určil dělení bodů, takže vyhráli oba.

Třetí rozstřel byl opět mezi družstvy Vojty a Lukáše, ale soutěžili zástupci Matěj Franěk a Anička Kaštovská. Na stole byly dvě půllitrové sklenice a dva šátky. Cílem bylo naplnit sklenici po rysku vodou z potoka jen pomocí toho šátku. Bylo odstartováno a oba se rozběhli mezi stany do potoka, kde namáčeli šátek, běželi zpět a ždímáním postupně plnili sklenici. Matěj sice běhal rychleji, ale Anička dokázala šátek lépe vyždímat, takže s ním v plnění držela krok. Nakonec rozhodlo poslední ždímání, kdy oba měli vodu těsně pod ryskou a Matěj byl prostě rychlejší.

Asi si umíte představit tu zvukovou kulisu fandících táborníků a možná i zablácenost samotných soutěžících.

Pak konečně došlo na ostré testy dnešních raket. Podle očekávání vyhrála raketa Lukášova družstva, která opět letěla kolmo nahoru opravdu hodně vysoko a dopadla za 5,82 s. Tento čas už žádná další raketa nepřekonala, většinou kvůli ztrátě stability krátce po startu.

Ale to pořád nebylo z dnešního programu vše. V minulých letech se velmi líbil táborový karneval, a tak jsme ho teď vyhlásili taky. Děti se v mžiku rozběhly, vytáhly krabici s divadelními kostýmy a začaly se jimi prohrabovat, další v jídelně začali cosi stříhat a lepit a za půl hodiny se po táboře pohybovaly postavy znázorňující dva bezdomovce, několik kočiček, diskotékové kluky a holky, rodinu Šmoulů včetně kocoura a padoucha Gargamela, jednoho nedbale ustrojeného podporučíka ČSLA, několik princezen, boxerského championa, údržbářky v montérkách, kurýra s jídelním krabicí a jednoho policajta. Já jsem mezi nimi chodil v převleku fotografa.

Nejlepší masku měla bezesporu dvojice Matěj – Mája, kde Mája byla dosti přesvědčivě za sluníčko a Matěj měl masku slunečnice a neustále se za ní otáčel.

Pak Dita (medúza) s Alenou (boxerský champion) zapnuly reproduktor a pustili tam směs písniček, jejichž žánr jsem se ani nepokoušel určovat, a celý ten ansámbl odtáhl na louku k tee-pee, kde se rozjela nefalšovaná disco párty. Vedla to Dáša, známá královna diskoték, a za ní se jako had vinuly všechny ty postavy, poskakující a vlnící se v rytmu pouštěných písniček.

Vypadalo to docela bizarně, na louce uprostřed lesa duněla muzika a tančilo na třicet divně oblečených dětí a dospělých. A všem se to ohromně líbilo a užívali si to až do úplného setmění.

Najednou ke mně začaly chodit menší děti s dotazy, zda dne náhodou nebude stezka odvahy a jestli můžou jít po dvou nebo více lidech.

Nejdřív jsem dělal hloupého, to mi myslím docela šlo, jako že o ničem nevím, abych získal čas a Matěj a jeho kumpáni měli čas tu stezku hrůzy připravit. Pak jsem opatrně připouštět, že možná něco takového bude, ale rozhodně, rozhodně nikdo nepůjde ve dvojicích, vždycky se na našich táborech chodilo po jednom.

Malé holčičky mne prosily se sepjatýma ručičkama, ale hrál jsem tvrďáka, že po dvou dcerách tohle na mne neplatí.

No a pak přišel Matěj, že už to skoro mají, tak jsme odešli z diskotéky a děti se šly převléknout do nočního lesního oblečení. Všichni od nejmladších až po ročníky 2014 mne skoro na kolenou prosili, abych je pouštěl společně, všichni, až na dva. Malá Zuzka matematička nahlas prohlásila, že chce jít sama, že se na to těší a jestli může jít první. Chtěla se pak ještě vrátit a jít stezku znovu a Klárkou. Druhý byl Honzík Hlaváč, který chtěl jít také sám, ale neříkal, jestli se těší.

Stáli jsme u táborové brány, postupně jsem vybral baterky a čelovky a pak nakonec přiběhl Matěj se zprávou, že se něco děje nahoře v lese a že nikdo z těch, kdo se tam šel podívat se zatím nevrátil, takže teď to jde prozkoumat on. A zmizel ve tmě.

Za chvilku jsem vypustil Zuzku, která se rozběhla po louce nahoru a pak jsme ji slyšeli u prvního strašidla, jak povídá: „Dobrý den“. Pak se chvíli bavila s prvním strašidlem, asi se ptala, jak se má a jestli mu tu není smutno, a než šla dál, zdvořile se rozloučila: „Na shledanou“. A šla dál a ještě asi třikrát jsme z lesa slyšeli její hlásek „Dobrý den“ a „Na shledanou“. Tak to jsme na táboře ještě nezažili.

Potom odešel Honzík a kolem mne se utvořily dvojice rozklepaných holčiček, nakonec jsem se nechal ukecat. Alenka dokonce slíbila, že když bude moci jít s Aničkou Volemanovou, nebude mluvit sprostě. Uvidíme.

Pak jsme vypouštěli dvojice do té hrůzy a poslouchali jejich ječení, které se krásně neslo z lesa přes louku. Podle těch zvuků se letošní stezka hrůzy velice vydařila. Byla tam klasická strašidla chytající za nohy, jedno vrhající se ze stromu na nic netušící poutníky, jedno strašidlo chrochtající, Tom, který tam prostě stál a říkal jenom „Baf“, což kupodivu vyvolávalo další ječení, a další a další strašidla. Letos měla nad strašenými pěknou přesilovku.

Nakonec jsme šli my s Radkou a to už jsme sbírali sklenice se svíčkami a strašidla se k nám přidávala, a nebyla to strašidla, byl to Matěj a kluci Komárkovi a Dita s Alenou a Máťa a Doďa a Mája se svým Matějem. A na konci byly všechny děti. Nikdo se neztratil, nikdo neomdlel a asi se ani nikdo nepočůral. Tak si to všichni pěkně užili, ale už bylo opravdu pozdě, tak jsme sešli po louce do tábora a za chvilku už byli všichni ve spacácích.

Tak jdu taky a vám přeji pěkné sny, ne o strašidlech, ale třeba o nějaké pěkné matematické úloze.