Blíží se závěr
Dnes bylo snad nejkrásnější ráno. Vysoké modré nebe, kapky rosy zářící jako drahokamy, z celt stanů, na něž svítilo šikmé ranní sluníčko, se kouřilo, jak se z nich odpařovala bohatá rosa. Tato krása snad zasáhla srdce táborníků okoralá čtrnácti dny tábora, nebo snad bylo příliš teplé ráno, ale děti si samy zvolily bosou rozcvičku, a to už z tábora. Zuli jsme se tedy, boty nechali u stanů a lehkým klusem vyběhli na Bosou louku, kde jsme si dali poslední rozcvičku a běžeckou abecedu do kopce.
V táboře zbylo 14 dětí a rozhodovali jsme se, jaký program dnes zvolíme. Jelikož z dospělých jsem zbyl já a osádka kuchyně Dáša, Lea a Lenka Nagyová (Lenka Baronová zrovna odvážela Martina do Budějovic na vlak), a z nejstarších táborníků odjížděl i David Pikl, zavrhli jsme plánovaný cyklovýlet a zvolili prostý, tedy pěší výlet. Cíl zůstal stejný, rozhledna na Hradišťském vrchu, ale pro jistotu jsme přidali i bližší cíl pro plán B, zříceninu hradu Sokolčí.
Ta rozhledna je od tábora totiž 8,1 km daleko a nebylo jisté, zda dokážeme dojít na rozhlednu, pokochat se výhledy a vrátit se do 13:00, kdy bude hotov oběd.
Vyrazili jsme v devět hodin v počtu 12 dětí, všichni vybavení pevnou obuví, batohy se svačinou a pitím a čepicemi, protože se čekal horký den. Šli jsme přes Dluhoště, Velké a Daleké Skaliny. Cesta neubíhala příliš rychle, děti vytvořili skupinky, vesele si povídaly a nijak nespěchaly. Také začínající vedro a kopcovitý terén si vyžadovaly časté zastávky na občerstvení.
Po dvou hodinách jsme místo na plánované rozhledně byli na přehradě na řece Černé, takže hrad Sokolčí hned za přehradou byl jasná volba. Vyškrábali jsme se do strmého svahu až ke zbytkům hradeb, vyšli nahoru na skály a obdivovali rozhledy do hlubokého údolí Černé. Někteří opatrně nahlíželi z okraje skály dolů, kde dvacetimetrová kolmá skalní stěna končila na stezce a na kamenech koryta řeky. Dojedli jsme svačiny a vyrazili na zpáteční cestu. Ta kupodivu ubíhala rychleji i přes větší vedro, možná už byla vyčerpána konverzační témata nebo děti podvědomě zrychlovaly při návratu domů, stejně jako kůň přidává, když cítí domácí stáj.
V táboře jsme byli přesně v jednu hodinu a už od lávky jsme cítili, že v kuchyni se pilně smaží oběd. A opravdu, byly kuřecí řízky v trojobalu s bramborovou kaší, polévka byla dnes rajská. Zkrátka důstojné rozloučení kuchyně s táborem. A opět jsme se krásně přecpali.
Den byl opravdu horký, tak se po obědě většina dětí šla naposledy vykoupat. I já jsem se zchladil a pak jsem si poprvé na tomto táboře lehl venku na deku s knížkou. Žádný program už nebyl a děti už toho taky měly zřejmě dost.
Přiznám se, že jsem se probudil za hodinu a půl. Táborová únava si vybírá daň nejen na dětech, ale bylo to pěkné. Děti se kupodivu i bez mého velení a dohledu zabavily samy.
Pak začali postupně přijíždět rodiče – nejdříve Hálkovi odvezli Tomáše, paní Hřebecká nám přivezla trdelníky, které vyrábí, a odvezla Šimona, a nakonec si Dohnalovi odvezli Jirku. Tak nám tu zbylo devět dětí. Ty se už bavily po svém a k ničemu nás nepotřebovaly.
K večeru se vrátila Lenka Baronová a začala s Dášou přesunovat táborové a atletické věci ze skladovacího stanu do auta, osádka kuchyně balila zbylé zásoby, sklízely se věci, které jme tu 14 dní potkávali – Poste Restante, nástěnky s programem a Intelektuálními rozcvičkami, várnice s čajem. Rozebrali jsme i hřiště, kde probíhaly ty urputné ringové zápasy, odvozili jsme staré chrastí a zbytky po štípání dřeva od kuchyně na oheň.
K večeři dnes byly párky s hořčicí nebo kečupem a s chlebem, stejně jako poslední den loni. Akorát nám dnes nepršelo, seděli jsme u posledního táboráku, koukali se, jak jiskry létají k hvězdnatému nebi a poslouchali Matěje, Editu a Vojtu, kteří nám předčítali Zprávy z tábora z druhého týdne.
Brzy po tom šly děti spát, někteří z nich (myslím, že to byli Edita, Marek, Kuba a možná někdo další) se rozhodli strávit poslední noc pod širákem. Noci jsou stále teplé, tak jim snad nebude zima, a pro případ deště mají za sebou tee-pee.
Dobrou poslední noc.