Středa 12.8.2015
Dnes byl na programu celodenní cyklovýlet. Pro skupinu těch výkonnějších jsme plánovali trasu kolem 60 km, pro mladší asi jen 20 km. Noc sice byla chladnější a ráno zatažené, ale pohled na předpověď počasí a zkušenost z minulých dní nás přiměly to přehodnotit a zkrátit vše na jedinou trasu do Bechyně a zpět. A dobře jsme udělali.
Jelikož byl cyklovýlet kratší, rozcvička neodpadla a všichni kromě služby ji absolvovali. Musím je ovšem pochválit, nikdo příliš nereptal a všichni poctivě cvičili a dělali abecedu do kopce na louce nad potokem.
Jako doprovod s námi jeli kromě Martina také rodiče Nikoly Vašek a Dana, Honzíkův (Zákostelecký) děda Milan a Olga, maminka Tobíka a Marušky.
I když jsme jeli jen na krátký výlet, vypravovali jsme se dost dlouho. Než si všichni vyzvedli svačiny, napustili šťávu do lahví, zkontrolovali nahuštěnost kol, bylo už deset hodin. Ale na druhou stranu nebylo kam spěchat, protože Kačka Součková prohlásila, že oběd bude hotov na čtvrtou hodinu a ať si koukáme zařídit, abychom nepřijeli dříve. A rozkazy kuchařek se musí plnit.
Nakonec jsme vyrazili. Jelikož jsme jeli všichni dohromady, došlo logicky k tomu, že jsme naši kolovou kolonu velmi rychle roztáhli na několik kilometrů. A tak cyklovýlet představoval pro ty starší krátké úseky jízdy a dlouhé čekání na zastávkách, aby nás dojeli ti mladší. Ale docela to fungovalo.
Jeli jsme přes Koloměřice, Chrášťany a Dražíč. V Dražíči mají zajímavou pamětihodnost, které jsme si všimli při jedné z mnoha zastávek. Na pomníku věnovaném padlým mužům za první světové války je pod jmény a daty narození a smrti napsáno: “Vjenovali občané”. Brrr. Raději jsme rychle pokračovali přes Hvožďany do Bechyně. Tam jsme dorazili přesně ve 12:00, zrovna odbíjel zvon v kostele. Takže jsme 14 km urazili za pěkné dvě hodiny. Je ale pravda, že trasa byla dost kopcovatá a pro ty menší náročná. Ještě že jim Václav a Martin pomáhali do těch kopců. Ale zdálo se, že příkaz Kačenky splníme.
V Bechyni jsme obsadili lavičky v parku na náměstí a pak jsme vypustili děti, aby si mohly doplnit hladinku zmrzlin a ledových tříští. Po návratu nám hlásily, že věž kostela je přístupná a že bychom se tam tedy mohli podívat. Inu, mohli.
S devatenácti zájemci a Milanem jsme tedy vystoupali po přesně stovce dřevěných schodech na věž, kde seděla paní pokladní, prohlédli jsme si Bechyni a její okolí z výšky a pak jsem ještě vyfotil Martina, který dole pod věží předváděl sebevraha.
Ještě jsme si nahoře prohlédli byteček věžného, který si prý tam nahoře choval kozu, prostudovali soustavu zvonů a pohon věžních hodin a už jsme slézali dolů.
Z Bechyně jsme pak sjeli po červené turistické značce až k Lužnici a po krásné a místy dobrodružné stezce jsme uháněli po břehu směrem k táboru. Prošli jsme i visutou lávku nad Lužnicí.
Po stezce jsme dojeli až k mostu v Kolodějích a tam vypukla velkolepá koupačka. Asi půl hodiny jsme řádili v řece, potápěli se a házeli po sobě menšími táborníky. Potom jsme konečně vyrazili na cestu do tábora, kam jsme dojeli kolem půl páté. Příkaz byl splněn.
Po obědo-večeři se dohrál turnaj v ringu mezi teamy starších a mladších.
Pak se začalo pomalu stmívat, tábor se shromáždil kolem svíčkoviště, ale oheň se nezapaloval. I když se normálně rozdávala psaníčka z Poste Restante a vyplácely se plichtíky, mezi mužstvem se šuškalo o noční hře. Nervozita stoupala, zvláště když jsme poslali děti, aby si oblékly svá světlá táborová trička. Pak Sára přečetla třetí kapitolu celotáborové hry a potom jsme konečně vyhlásili tu noční hru. Ta spočívala v tom, že se dvě družstva poschovávala v táboře a druhá dvě družstva je pak šla hledat, jen podle těch triček. Zní to jednoduše, ale spoustu času zabralo vysvětlování a zodpovídání dotazů. Přesto se pak hodně dětí (nebudu jmenovat) schovalo tak viditelně, aby je brzy našli, protože se bály samy ve tmě. Pak se družstva vystřídala, ale výsledek byl skoro stejný. Báli se dokonce i hledači, v jednu chvíli jsem musel řešit ječící skupinku (poznal jsem jen Kristýnu), která tvrdila, že v lese leží někdo v bílém tričku a nehýbe se. Musel jsem jim posvítit a ukázat, že to je pařez. Nakonec jediné nenalezené byly Kačka Žohová pod lávkou, Tereza F. na stromě a Simona pod hromadou dřeva.
Ale všichni si to užili, krásné se zabáli a plní dojmů šli spát.
Tak dobrou!
