Zprávy z tábora – 11. den, úterý 25.8.2020

Šlapeme zpátky
Probudili jsme se do jasného rána, sluneční paprsky pronikaly mezi větvemi stromů u řeky, děti mžouraly ze spacáků a přemítaly, kde to vlastně jsou. Plachta i spacáky byly mokré od rosy, ale sluníčko dělalo co mohlo, aby vše bylo suché, než zase vyrazíme.
Dáša otevřela snídaňový bufet v kufru svého auta a mazala na chleba Nutellu nebo svoji česnekovou pomazánku, podle přání. Děti se potulovaly po kempu, ukusovaly chleby a nejspíš byly vděčné za vzácnou chvilku, kdy jim nikdo neříká, co mají dělat. Pomaloučku jsme balili spacáky a karimatky, ještě trochu vlhké, zase jsme sháněli věci, které pojedou zpátky do tábora a které si poneseme s sebou, ale nebyl žádný spěch, protože jsme se drželi starého vodáckého pravidla, že před desátou opouští kemp jenom přízrak. A tak jsme ještě dostali svačiny a napustili vodu do lahví a zabalili si batůžky na cestu a přesně v deset hodin jsme vyrazili na zpáteční cestu do tábora. Malé dětičky pod vedením Andrey a Jarka se vracely cestou podle řeky, kterou jsme my včera přišli, do Strakonic a odtud autobusem do Bratronic, my jsme zamířili přímo do tábora. Původně jsem plánoval trasu po turistických značkách, ale to by bylo 26 km. To jsem jim nemohl udělat. Kratší trasa měla asi 13 km a vedla většinou po silnicích. Udělal jsem tedy kompromis s vloženou Láďovou zkratkou loukami a lesem. Vydali jsme se na cestu, tedy hned po návštěvě otevřeného Coopu, který jsme včera minuli. Děti v očekávání dlouhého putování nakoupily zásoby sušenek, slaných brambůrků, Šimon Hřebecký si pro jistotu koupil šlehačku ve spreji a Amálka kombinaci rohlíků a vteřinového lepidla.
Pak už jsme jenom šlapali. Přes Střelskohoštickou Lhoty do Sedla a do vsi se zajímavým názvem Hlupín. Na každé návsi byla přestávka, odpočinek, občerstvení, někde i krátký spánek, v Hlupíně svačina se sýrem a paštikou.
Všechny dotazy KUTB (Kdy už tam budem?) jsem odbýval krčením ramen a od poloviny trasy standardní odpovědí, že asi pět kilometrů.
Za tím Hlupínem jsme odbočili do lesů jen na základě mapy, ukazující dvě nepropojené stezky, a víry, že mezi nimi nějak projdeme.
Cesta nakreslená v mapě se ztrácela a zase objevovala, ale pořád stoupala a nabízela mám krásné výhledy na krajinu se Šumavou v pozadí. Pak zmizela úplně, přesně podle mapy, a museli jsme projít strniště po řepce. Řekněme, že jsou i lepší terény pro pěší turistiku v kraťasech, než dvacet centimetrů vysoké zbytky stonků s velmi ostrými okraji, hustě vedle sebe. Děvčata budou muset zapomenout na sukně, dokud se trochu nezahojí.
Ale šťastně jsme trefili tu druhou cestu a dorazili do Nahošína, poslední vsi před táborem. Odsud to už bylo jen 2,5 km, ale stejně mi to nevěřili. Pak jsme šlapali zase po silnici, ale někteří už začali poznávat okolí a když jsme uviděli známý obrys vysílače na táborem, všichni pookřáli – až na Štěpána. Ten už od poloviny kulhal kvůli puchýři, ale teď ho ještě chytla křeč do druhé nohy.
Tak jsem poslal ostatní napřed a se Štěpánem jsme pomalu došli do tábora za nimi.
No a to byl konec našeho atletického putování. Uprostřed tábora se sušily naše spacáky a karimatky, tak jsem si lehl na vyhřátý spacák a na půl hodiny jsem se odpojil. Ale i ostatní byli tak utahaní, že dokonce ani mladší žactvo se po příchodu nezačalo honit nebo si aspoň házet míčem.
Myslím, že všichni polehávali, dokud nepřišly Malé dětičky a nezačal se vydávat pozdní oběd.
Odpoledne už nebyl žádný program a družstva se většinou věnovala psaní scénářů svých divadelních her. Někteří, zvláště Bára Martykánová, se věnovali devítiměsíční Ladě, kterou přivezl náš bývalý atlet Ivan Holečka s manželkou.
Večer zase hořel táborák, rozdal jsem plichtíky za tu ušlapané kilometry, Ivan a Danny hráli a zpívali a bylo to fajn.
Teď už všichni spí a snad už je ty nohy tak nebolí.
A ještě hláška dne (samozřejmě Jirky Dohnala): U táboráku se probíraly nedávné i dávné Jirkovy skutky; Jirka si vzpomínal, jak ve druhé třídě vyhodil nůžkami pojistky tak, že se celá škola musela evakuovat. Pak řekl: “Byl jsem debil, to vím.” Zamyslel se a dodal: “Teď jsem taky debil, ale se zkušenostma”.