Poslední zpráva z tábora – 15. den

Sobota 22.8.2015
Ráno posledního dne tábora je vždy trochu smutné – uvědomujeme si, že naposledy rozhrnujeme celtu stanu a vycházíme na táborové náměstíčko, naposledy jdeme do umývárky, naposledy slyšíme od kuchyně: „Snídaně!“, naposledy sedíme v jídelně…
Tobiáš, probouzející se ve své kabrio-verzi stanu (už bez plachty) se naposledy s obavou ptal: „Bude dnes rozcvička?“, protože dnešní ráno bylo opravdu chladné. Měl štěstí, poslední rozcvička byla včera.
O posledním dnu na táboře se toho už nedá moc napsat. Někteří rodiče a pomocníci přijeli už včera, další se sjížděli kolem deváté hodiny. Začali jsme postupně rozebírat stany, skládat celty a nosit podsady na hromadu, pod vedením majitelů tábořiště, kteří přijeli včera večer, jsme snesli nádrž na užitkovou vodu ze svahu v lese a vytáhli čerpadlo ze studny.
Balili jsme své věci a ukládali do aut, uklízeli ve svých stanech a kolem nich, abychom nechali tábořiště jeho majitelům ve stejně dokonalém stavu, v jakém bylo, když jsme před čtrnácti dny přijeli.
Táborníci postupně odjížděli odváženi rodiči vstříc poslednímu týdnu prázdnin. Každý odjezd byl provázen loučením, velikým objímáním, občas i slzička ukápla. Není divu, odjížděli od čtrnácti dnů prožitých v romantickém údolí s kamarády, od rozcviček v tričku a kraťasech, od Píbova volání „ŽRASÓÓÓ“, od koupání v tůňce, od her, závodů i intelektuálních rozcviček, Pavlových orienťáků, plichtíků a táboráků. Ale ty vzpomínky si vezou s sebou.
Letošní odjezd z tábora byl ovšem také něčím výjimečný. Po mnoha letech jsme odjížděli opět na kolech. Sice jen ve čtyřech, z toho dva doprovodi a dvě děti, Dan Gribbin a Edita Nagyová, ale byl to odjezd po vlastní ose. Jeli jsme stejnou cestou, kterou jsme přijeli, i s tou zastávkou na kofolu v Purkarci, jen z Hluboké jsme jeli po levém břehu Vltavy. Počasí bylo mnohem příjemnější, než to vedro před dvěma týdny, a v pohodě jsme dojeli kolem půl třetí na stadion.
A tady pro nás definitivně skončil tábor Bumbácovo údolí 2015.
Tak AHÓJ!