Letní tábor Kratizna
Neděle, 14. 8. 2005 – Den 1.
Dnes tedy opět nadešel ten slavný a dlouho očekávaný den, v podstatě začátek vyvrcholení celoroční činnosti našeho oddílu. Ano, dnes začíná náš další tábor.
Jako obvykle máme sraz u stadiónu, abychom zde naložili zavazadla na káru a do auta, přivítali se s kamarády, které jsme od začátku prázdnin nebo celý rok neviděli, rozloučili se s rodiči a závistivými mladšími sourozenci (kteří ještě na tábor jet nemohou) a vyrazili. Taktéž se poprvé seznamujeme s novými členy táborového kolektivu – letos to jsou Janička Pšeničková (jak všichni vědí, sestřenice Evičky Pšeničkové, co s námi jezdila a už nejezdí, a sestra Vítka Pšeničky, co s námi byl už vloni), Lucka Kadečková, naše dlouholetá atletka, a Jarda Prášek, zatím ještě ne atlet, ale majitel zaručeně nejmenšího a nejméně pohodlného kola, jak se záhy ukázalo.
V jedenáct hodin tedy vyrážíme. Pravda, letos ten odjezd není tak pompézní jako vloni, když jsme odjížděli na Dračici, protože nyní jedeme zatím jen na hlavní českobudějovické nádraží, což je bratru asi 5 km. Ale nebojte se, dnes ještě našlapeme mnohé kilometry kopcovatým terénem. Nicméně i během této krátké cesty dokázala Janička Pšeničková upadnout a způsobit si četné odřeniny docela zajímavých tvarů. Ale na nádraží jsme dorazili včas a stihli jsme odjezd vlakem do Jindřichova Hradce ve 12:13 hod. Dokonce nám Bohouš u ČD zařídil zvláštní vagón pro nás a naše kola.
Cesta vlakem proběhla bez zvláštních příhod a do Jindřichova Hradce jsme dorazili skoro včas v 13:14. A zde jsme tedy vyrazili už naostro. Copak o to, trasa byla naplánována pěkně, horší to bylo s počasím. Ale zatím nám přeje, takže z nádraží jedeme ulicí Třebického, dále ulicí arch. Teplého (zajímavé je, že zkratka arch. neznamená architekt ani archanděl, ale kupodivu archivář), pak doleva do ulice Denisovy. Pak už najíždíme na cyklotrasu č. 1113, která nás vyvádí z Jindřichova Hradce. Pokračujeme přes Jindřiš (5,5 km) (tam to přeci známe, tudy jsme loni bloudili při přejezdu na Smrkovec, pamatujete?), dále Blažejov (9,5 km) a kolem Ratmířovského rybníka (12,5 km) na Vlčice (14,5 km). Stále pokračujeme po naplánované trase, ale počasí se od plánovaného polojasna a teploty kolem 25 °C začíná poněkud odchylovat. Za Strmilovem (18 km) se už kupí vyloženě dešťové mraky, v Palupíně (22,5 km) už jemně mrholí a za Zahrádkami (25 km) vyloženě prší. Chvilku se schováváme pod stromy, pak se ti nejmenší nakládají do doprovodného auta Pavla Šimečka a my ostatní, abychom mohli pokračovat, prohlašujeme déšť za skončený a jedeme směrem na Domašín (28,5 km), Horní Pole (31 km) a dále do Světlé pod Javořicí (34,5 km). Tady jsme udělali malou zastávku, protože jsme potřebovali doplnit vodu do láhví, do hlavy a podobně a po celou cestu jsme zatím nenarazili na otevřenou hospodu. Až tady, ve Světlé. Ale je to nějaká divná hospoda, i ten hostinskej je nějakej divnej. Nemají tu pivo, nemají tu limonády, nemají tu nic k jídlu, ale zato se tu potácejí dva chlapíci, jeden z nich zřejmě hostinský, druhý nejspíš jeho společník, masér a psycholog. Už chápeme, proč nemají pivo. Ještě že jim teče aspoň ta voda z kohoutku. Psycholog se s námi dává do řeči, vyptává se, odkud a kam jedeme, a těžkým jazykem Andulce říká „Máte hezký kolo, slečno“. Myslím, že to bylo poprvé, kdy Andulku někdo nazval slečnou, ale nezdá se býti potěšena – spíš poděšena. A označit hezkým kolo, které Andulka pojmenovala „Starejhnusnejkřápnenávidímho“, to tomu chlapíkovi taky asi moc bodů nezískalo. Tak raději doplňujeme lahve všem dětem a vyrážíme dál.
Zde ve Světlé jsme podle našeho skvělého cykloplánu měli odbočit doleva na cyklotrasu 1164, po které bychom dojeli kolem Světelské chaty (36,5 km) až k rozcestí Pod Javořicí (37 km). Hned vysvětlím, proč naše vyprávění náhle přešlo do podmiňovacího způsobu. Ta odbočka doleva nejen že nebyla označena číslem 1164, ale vypadala tak neprůchodně a nepravděpodobně a krom toho vedla do takového kopce, že Petr Urban podlehl mému zpochybňování, a pokračovali jsme rovně s nadějí, že na tu správnou odbočku narazíme dále. Nuže – nenarazili. Cesta klesala a klesala a s každým ubývajícím metrem nadmořské výšky bylo jasnější, že jsme jinde, než máme být. Naštěstí měl Petr s sebou podrobnou mapu, kde jsme se brzy našli, a podle níž jsme dojeli k odbočce, která vedla k naší původní trase. Špatné na tom bylo to, že jsme s celou výpravou nám důvěřujících dětí sjeli o několik desítek, ne-li stovek metrů dolů, které bylo třeba zase vystoupat. A zde se přiznávám, že jsme ze strachu před rychlým soudem a lynčováním tuto skutečnost dětem zatajili a stále jsme předstírali, že jedem podle plánu. Doufám, že až budete číst tyto řádky, vás už nohy z toho děsivého stoupáku bolet nebudou a že tedy k lynčování nedojde. Děkuji uctivě.
Pak už to byla celkem hračka. Rovnou cestou průsekem jsme projeli Velkého (39 km) a Malého (41 km) Pařezitého rybníka k rozcestí u Roštejna (43,5 km), odkud jsme po modré značce a za stálého mrholení konečně dorazili na tábořiště (plánovaných 45,5 km, skutečných 48 km, takže jsme si zase tak moc nezajeli – to prosím vzít v úvahu při zvažování toho lynče). Na tábořišti už panoval čilý ruch, protože Bohouš s Liborem už vykládali náklad z dodávky a chvilku před námi dorazili též dorostenci v počtu šesti kusů, kteří pod vedením Pavla Nováka jeli ze závodů v Táboře. Vedením Pavla Nováka se myslí to, že celých 70 km jel vedle nich v autě a okénkem na ně pokřikoval, aby přidali, lenoši.
Nu, tak jsme tady. Dětičky si rozebírají bagáž a stěhují se do stanů. Jako obvykle to jde rychle a efektivně, protože do toho dospělí nijak nezasahují. Probíhá též rychlé seznámení s táborem (rychlé proto, abychom moc nezmokli) – záchody (hm, zděné, splachovací), umývárka (hele, se sprchou, akorát je třeba do sudu nahoře nanosit teplou vodu), kuchyně (dřevěný sroubek, ale vybavený vším potřebným), jídelna (no, nic moc, vojenský stan se stoly a lavicemi), ale hlavně hájovna a v ní velká klubovna s velkými kamny.
Ale už nás čeká večeře, po večeři rozdělení do družstev a před spaním smytí prachu z té předlouhé cesty. A pak už do stanů, do spacáků a do říše snů.
Dobrou první noc!
A zatímco všichni spí, vám jako vždy prozradím Základní Časový Rozvrh Dne. To musí totiž být, ono to pak vypadá, že vše je organizováno a není místo pro nějaký chaos nebo nedej bože samostatnost:
Základní časový rozvrh dne v táboře Služba Ostatní družstva 7.00 Budíček 7.30 Budíček 7.15 Příprava snídaně, pomoc v kuchyni 7.50 Rozcvička 8.15 – 8.45 Snídaně 8.45 – 9.00 úklid v kuchyni Dopolední program Dopolední program 13.00 – 14.00 Oběd 12.00 – 13.00 Pomoc při přípravě oběda 14.00 – 14.30 Polední klid 13.00 – 14.00 Oběd Odpolední program 14.00 – 14.30 úklid po obědě 16.00 Svačina Odpolední program Další program 15.30 – 16.00 Pomoc při přípravě svačiny, výdej 18.00 – 19.00 Večeře 16.00 – Svačina 22.00 Večerka Další program 18.00 – 19.00 Pomoc při přípravě večeře, výdej 19.00 – 20.00 Večeře 20.00 – 21.00 úklid kuchyně, předání/převzetí služby 22.00 Večerka Hlídka