Konečně se nám vrátilo léto! Noc byla vlahá, ráno přívětivé a sluníčko se už od rána snažilo dohnat všechny ty resty, které vůči nám mělo, a pěkně připalovalo. Vyběhli jsme na rozcvičku na pole u silnice (tam, kde už neleží ten padlý strom), kde nás rozcvičila Matylda. Návrat do tábora na snídani už byl dost pomalý – těžko říci, čím to je, jestli jsou děti už unavené, nebo nemají ráno hlad, nebo že není na čerstvých rohlících Nutella.
Po snídani nás svolal Matěj a hned vyhlásil dnešní celodenní hru – Tajná přítelkyně. Každý si vylosoval papírek se jménem některého táborníka a tomu měl dnes provést nějaký dobrý skutek. A to tak, aby skutkem obdarovaný netušil, od koho to je, ale aby poznal, že je to dobrý skutek. A večer si u ohně řekneme, kdo koho měl na papírku a jaký dobrý skutek pro něj vykonal. Mělo to být i nějak hodnoceno finančně.
Pak už jsme nastoupili na první hru dnešního herního dne. Byly to … chvilka napětí … oblíbená i nenáviděná Mejdla. To je hra z repertoáru Dity (která, jak se mi zdá, má oblibu různých pakárnových her) a spočívá v tom, že družstva musejí dopravit svoje mýdlo od startu do cíle, který byl představován kyblíkem. Problém (nebo ta pakárna) je v tom, že členové družstva stojí za sebou, s rozkročenýma nohama, ten první má v ruce mokré mýdlo a podává je pod nohama dozadu až k poslednímu, který běží na start si to mýdlo namočit do vody v lavoru. Pak běží zpátky, postaví se na začátek řady a podává mýdlo pod nohama dozadu. No a jak známo, mokré mýdlo zatraceně klouže. Když někomu vyklouzne z ruky, musí běžet zpátky na start a zase ho namočit. Takže soutěžící s postupem dopředu musejí běhat stále delší a delší vzdálenosti zpátky k vodě na startu. Letos ta pakárna byla vylepšena tím, že se běželo do kopce na louce před táborem. Další pakárnu si vymysleli organizátoři v průběhu hry a realizovala ji Matylda.
Když ji provedla poprvé, byl jsem zrovna někde jinde a slyšel jsem ukrutný řev. Připadal mi jako vítězný řev a podivil jsem se, že by už byl někdo na konci. No, nebyl to vítězný řev, byla to reakce na to, když Máťa vzala cílový kbelík a odnesla ho o kus dál ještě výše do kopce. To pak provedla ještě dvakrát a dvakrát se nesl divoký ryk od tábora k lesu. Nakonec kbelík trůnil snad 200 m od startu na obzoru kopce a pod ním se pachtily postavičky od lavoru na startu k družstvu, které učinilo malý krůček dopředu, a zase další se hnal na start a zpátky. Na kyblíku seděl Matěj a se zájmem sledoval ty uhnané, upocené, udýchané táborníky.
Do cíle se jako první dostalo Vojtovo družstvo a jakmile se Anička Volemanová dotkla kbelíku, vyrazil Matěj Franěk (zvaný MrFr) za Matyldou a v očích měl ne-li vraždu, tak aspoň strašlivou pomstu. Máťa se pokoušela utéci, ale neměla šanci, Matěj ji složil na zem a utíral si o ni ruce po zápěstí umatlané od mýdla.
Pak rychle za sebou dorazila do cíle ostatní družstva (v pořadí Míša, Lukáš, Pavel, Šimon), ale vypadalo to, že spíše než po vítězství toužila po tom, aby se mohla vrhnout na Matyldu a utřít si o ni ruce, případně ji zlechtat. Nakonec ji popadl MrFr, hodil si ji na záda a odnesl dolů ke kuchyni, kde už ostatní vedoucí přičinlivě přichystali dva lavory plné vody. A nebylo to proto, aby si Matylda mohla opláchnout ruce, prostě ji brutálně zlili od hlavy až po paty. Zdá se, že když jde o běhání do kopce, padá veškerá slupka galantnosti a gentlemanství.
Takže až vám někdo nabídne organizování hry Mejdla, tak přenášení cíle během hry raději nechejte někomu jinému.
Před obědem byl ještě čas na další hru – byl to Den trifidů. Bylo to přesně podle knížky – jeden vidoucí vodí skupinu nevidoucích a překonávají překážky. Dnes se tu naštěstí nevyskytovali ti trifidi, i tak to bylo dost náročné.
Družstva se zavázanýma očima pod vedením vidoucího vedoucího musela projít složitý slalom, pak přelézt – podlézt – přelézt tři lavičky, házet koule do branky, projít 5 metrů po provaze (naštěstí ležel na zemi) a po hmatu poznat deset předmětů. Myslím, že s tím družstva neměla velké problémy. Já jsem byl u té hmatové poznávačky a družstva se občas na chvíli zasekla u figurky tygra a u obřího lisu na česnek, půjčeného z kuchyně. Obří naběračku a obří vařečku poznali snadno.
Z atletických věcí jsme ještě neměli běhy, tak jsme si ještě těsně před obědem střihli běh maratonský. Ale nebyl to ten oficiální, použili jsme krhútskou variantu, kterou jsme běhali i vloni.
Našel jsem v lese nad táborem okruh po cestách, který měl délku 1,1 km, ten jsme společně prošli a šlo se na start.
Každý si před startem určil, za jak dlouho ten okruh překoná, a pak se snažil na trati nastavit takové tempo, aby se vrátil v tom určeném čase.
Všimněte si, že jsem v předchozí větě nepoužil slovo běh. To proto, že ze všech závodníků běželi jenom dva – Ondra Brunclík a Jindra Koutecký. Ostatní byli tak zmoženi běháním s mýdlem nebo snad už celým táborem, že si určovali časy mezi 10 a 15 minutami a šli maraton jako procházku. Ale i tak někteří dosáhli pěkné shody.
Maraton vyhrál Šimon, který si dal čas 11 minut a vrátil se v čase 11:10. Za ním byla Anička Kaštovská s rozdílem 14 vteřin a pak Matěj Komárek s 15 vteřinami.
Většina rozdílů pak byla kolem jedné minuty, což mě docela překvapilo, vzhledem k tak dlouhým časům odhadů.
Pak byl oběd (knedlíky, maso, omáčka – vše výborné) a zase dlouhý polední klid, který děti asi opravdu potřebovaly, po tom mejdlovém běhání a maratonské procházce.
Před začátkem dalšího programu nás Matěj svolal na oblíbenou kratochvíli – rozstřel, který se používá při rovnosti bodů při nějaké soutěži. Dnes to byl dokonce trojitý rozstřel ze tří soutěží: Šimon – Pavel (později vystřídáni bratry Komárkovými), Míša – Lukáš a Míša – Lukáš (zastoupeni Jindrou a Aničkou Kaštovskou).
Šimon a Pavel měli pro kuchyni každý nastrouhat bloček Eidamu na sýrové placičky, Míša s Lukášem škrabali brambory a Jindra s Aničkou ty brambory krájeli. U rozstřelu jako odborný hodnotitel působil náš kuchař Bája.
Strouhání sýra vyhrálo Šimonovo družstvo a u brambor zvítězily obě dívky. Z tábora poražených se sice ozvaly nějaké sexistické poznámky, ty nemohly zkalit radost vítězů ze zisku bodů. On je totiž každý bod důležitý, protože v celkovém bodování je mezi prvním a třetím družstvem rozdíl 4 body.
Tím jsme přešli do odpoledního programu a další hrou byla retrohra Špaček, již si možná laskaví čtenáři mezi rodiči (či spíše mezi pra- až praprarodiči) pamatují ze svého dětství.
Špaček je dřevěný hranolek se zašpičatělými konci, do něhož se mlátí dřevěnou pálkou. Když se šikovně trefí jeden špičatý konec, špaček vyletí nahoru a hráč se pak snaží ho odpálit co nejdále.
V původní hře se ten rychle letící a občas rotující špičatý špaček z tvrdého dřeva chytal holýma rukama v poli a házel se zpátky (co by se tak mohlo stát?), prostě taková česká verze basebalu, ale to u nás nehrajeme. Družstva měla špačka dopravit na co nejméně úderů na kopec mezi cílové kloboučky, někam tam, kde byl dopoledne cíl Mejdla.
Přeborníky v odpalování špačka jsou už několik táborů bratři Komárkové, kteří i letos posunuli svá družstva dopředu. Se šesti údery zvítězilo Šimonovo družstvo, ale pak se podařilo několik pěkných úderů i Prasklým hrníčků Míši a po sedmi úderech byli přibližně stejně daleko od cíle. Osmým úderem poslala malá Zuzka od Míši špačka půl metru před cílovou čáru a Pavlovi Idiž byli asi pět metrů před cílem. Devátým úderem Míša i Pavel odpálili špačka za čáru a měli stejný počet. Juchů, zase bude rozstřel!
Pak už jsme soutěž skončili a rozdělili místa podle dosažené vzdálenosti. Na čtvrtém místě skončily Morální majáky Lukáše, které postupovaly správným směrem, ale pomalu. Pátí Vojtovi Sekeráři sice odpalovali pěkně, ale všechny údery vedly v přibližně kolmém směru na směr k cíli.
Program ale pořád pokračoval. Tentokrát to nebylo nic běhacího, ale Matěj s děvčaty připravil oblíbené Riskuj! na téma Naše tábory. Byla tam témata Nesměň 2026, Smrkovec 2025, Smrkovec 2024, Kačlehy 2023 a Pro pamětníky. Některé otázky za více bodů jsme neznal ani já, asi nebyly v našich Zprávičkách. Nezachytil jsem, kdo vyhrál, jen vím, že Vojtovo družstvo mělo mínus 6000 bodů.
Takže rozstřel. Hm, co jim tak připravit? Kuchyně zrovna nic nepotřebovala a Matějovy rozstřely jsou někdy drsné, tak jsem se toho ujal já. Byl to rozstřel o třech částech – hádanky, odhad a postřeh. Když to zjistila Míša, trochu obracela oči v sloup, už přeci jen zná ty moje chytáky.
První hádanka byla, jak ze tří čtverců ze sirek přemístěním tři sirek vytvořit čtyři stejné čtverce. To měl dříve Pavel.
Druhou hádanku „Kde je šestý svazek?“ s obrázkem hřbetů knih očíslovaných 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9 zkazil MrFr, který zrovna vstoupil do jídelny a prohlásil:“Přeci ta devítka, ty tupče“, neb nevěděl, že se tu rozstřelujeme. Ale omluvil se. Naštěstí jsem měl záložní hádanku.
Druhou částí byl odhad – oba soutěžící měli označit střed papíru A4, bez měření a překládání. Míša se trefila na milimetr přesně, Pavel ujel asi o centimetr.
Třetí, rozhodující část byl postřeh – Míša a Pavel měli pustit tenisák z natažené ruky, rukou protočit pod padajícím tenisákem a znova ho seshora chytit. Předvedl jsem jim to (předtím jsem to několikrát nacvičoval). A Pavlovi se to podařilo na druhý pokus před Míšou, takže je druhý a získává cenné čtyři body.
Potom byla svačina a po ní dlouhé volno, což většinou neděláme, ale družstva teď potřebují čas na tvorbu divadelních představení, která jsou už zítra odpoledne.
Před večeří pak Matěj s Ditou a Editou připravili hru Potravní řetězce, která spočívá v tom, že soutěžící hledají po táboře naleziště barevných papírků s nápisy jako Kořínky, Rejsek, Liška, Myslivec a podobně. Každá barva papírků tvořila jiný potravní řetězec a družstva musela nabírat dostatek zdrojů, aby uživila jednoho vrcholového predátora, v uvedeném příkladu myslivce. Ten potřebuje k přežití dvě lišky, každá liška potřebuje dva rejsky a každý rejsek musí sníst dva kořínky. Takže družstva běhala po táboře a snášela barevné papírky, aby mohla sestavit celý řetězec třeba jako plankton – kreveta – losos – rybář, za který pak dostávali body.
Ale už v tom běhání nebyl ten zápal, asi se fakt utavili při těch Mejdlech.
Pak byla večeře – sýrové placičky s brambory a tatarskou omáčkou, to se ani nedá vypsat, jak to bylo dobré. A samozřejmě mi nikdo nic nepřinesl. Díky, kuchyně!
Tím se jedenáctý den tábora nachýlil do posledního dílu, což byl táborák. Matěj bohužel musel odjet pro Máju, takže jsme se nedozvěděli, kdo měl jakou tajnou přítelkyni, ale nakonec si většina táborníků aspoň chvíli poseděla u ohně a zazpívala si s kytarou v rukou Lukáše a Vojty.
Pořád je dost teplo a několik menších dětí se rozhodlo spát pod širákem. Tak ať na ně hvězdy pěkně svítí.
Dobrou noc a ať se vám nezdá o Mejdlu.