… kdy se konečně věnujeme atletice
Dnešní ráno už bylo trochu teplejší, ale sluníčko se jen těžko prodíralo zataženou oblohou. Den ovšem začal jako ostatní dny – budíček, odchod na rozcvičku (dnes to vedl Vojta Kaštovský), návrat z rozcvičky – umýt ruce – snídaně. Všechno fungovalo jako dobře namazaný stroj a už před devátou hodinou začala první disciplína – táborový skok vysoký. Ten se od oficiálního skoku vysokého liší hlavně tím, že se skáče pouze na našich táborech. Další drobné odlišnosti jsou třeba to, že je bez rozběhu, ale zato se skáče odrazem z obou nohou, doskočiště (někdy zvané matrace) je z opravdových matrací přikrytých dekou a stojany ani laťka by asi těžko prošly certifikací pro oficiální atletické závody (stojany jsou dřevěné, ruční výroba od firmy Samodomo, laťka bývala opěrnou tyčkou pro rajčata).
Ale neoficiální vybavení neubírá našim závodům na dramatičnosti, spíše naopak. Od základní výšky 40 cm skáčou všechny kategorie současně.
Jak se laťka zvyšovala, postupně ubývalo závodníků, nejdříve z nejmladších kategorií, ale někteří mladší atleti příjemně překvapili. Klárka Hlaváčová skočila 75 cm a Terezka Neubauerová se dostala dokonce přes 80 cm.
Ale hlavní pozornost fanoušků se samozřejmě soustředila na favority závodu, kteří se dostali přes 100 cm. Pak už to bylo opravdu zajímavé. Každý skokan měl vlastní styl přechodu laťky – někdo spoléhal na extrémní skrčení nohou, někdo vybočoval nohu do strany, bratři Komárkové se nad laťkou převraceli a padali na doskočiště na ruce.
Přes 100 cm se dostali Lukáš, Šimon, Adam, Jindra, Pavel, Matěj Komárek, Štěpán a Matěj Franěk. Na 110 cm zůstali Šimon, Adam, Pavel, Matěj K. a Štěpán a 115 překonali už jen Pavel a Matěj K. Ten na této výšce zůstal a Pavel Klein skokem přes 120 tedy slavně zvítězil. Skočil ještě 125 a 130 cm už ne. Ale těžko mluvit o rekordech, protože podmínky skoku vysokého se na každém táboře liší. Například vloni na Smrkovci byl terén skoku mírně z kopce, letos naopak to bylo trochu do kopce. Na těchto mistrovských výškách je znát každý centimetr rozdílu mezi místem odrazu a dopadu.
Z děvčat se nejvýše dostala Míša Čápová – 95 cm před Aničkou Volemanovou – 90 cm.
Po výšce jsme jenom uklidili doskočiště, snížili laťku na 110 cm a plynule přešli k další disciplíně – Podlejzání.
V této disciplíně mají přirozeně výhodu menší závodníci, ale máme tu několik ohebných výjimek. Ze staršího žactva a dorostu se Lukáš dostal pod 80 cm, Štěpán pod 75 a Míša Čápová fenomenálně podlezla 70 cm. Vítězkami se staly Klárka a Zuzka, které překonaly (nebo podkonaly?) 65 cm. Atmosféra kolem stojanů nebyla o nic méně bouřlivá než u skoku vysokého, diváci odměňovali potleskem každé úspěšné podlezení a povzbuzovali závodníky, když shodili laťku nebo padli na kolena.
Po víkendových odjezdech menších dětí už máme méně závodníků, a tak jsme stihli výšku i podlejzání dokončit hodinu před obědem. Přešli jsme tedy na Indiánskou louku a zahájili další tradiční soutěž našich táborů – Dekomlat. Název pochází z toho, že se původně soupeři mlátili stočenými dekami, což občas bylo trochu brutální. Proto už několik minulých táborů používáme tlusté izolační trubky z molitanu, těmi to tolik nebolí.
Hra spočívá v tom, že v kruhu vyznačeném lanem stojí dva soupeři se zavázanýma očima a leží dvě trubky. Pak Matěj odpískne start a soupeři se snaží co nejdříve najít jednu trubku a třikrát s ní přetáhnout protivníka.
Většina soutěžících na začátku volí taktiku válení sudů, aby při hledání trubky pokryli co největší plochu. Někdy se to vyplatí, ale třeba Matěj Franěk a Šimon se několikrát při válení sudů srazili.
Na začátku jsme měli docela výjimečné souboje – takové bratrovražedné, mírněji řečeno sourozenecké. Nejdříve to byl Honzík Hlaváč proti Klárce, pak Anička Kaštovská proti Vojtovi, bratři Kouteckých a nakonec bratři Komárci. Občas ten souboj vypadal dost osobně.
Ale hodně při tom záleží na náhodě, která některému soupeři přihraje do ruky trubku dříve. Ten se pak snaží lokalizovat protivníka, který naopak se snaží být co nejvíce potichu a rozprostřít se na zemi co nejníže. Ale i tak je většina soubojů dost krátká, jakmile někdo najde trubku, je otázka několika desítek vteřin, než třikrát praští toho druhého, který se choulí na zemi.
Dekomlat se hrál stylem každý proti každému, kdy nastupovali zástupci družstev proti sobě a většinou byli odpovídajícího věku. Turnaj vyhrálo Pavlovo družstvo před Míšiným, Vojtovým, Lukášovým a Šimonovým.
Když už jsme měli ten kruh, spustili jsme další hru, kterou hrajeme už mnoho táborů – Zapichování kolíku do středu (některé názvy her vymýšlím já, ale ještě mám určité rezervy). Nejdřív tedy bylo nutné najít pomocí měřicího pásma najít ten střed kruhu a pak mohla začít soutěž. Při ní nejdříve závodníka se zavázanýma očima provedeme po obvodu kruhu a on pak musí jít od obvodu a zabodnout kolík (nebo hřebík, dnes to byla značka pro hody/vrhy) co nejblíže ke středu.
Odhadnutí středu samozřejmě vyžaduje odhad správného směru a správné vzdálenosti, což se málokdy podaří současně. Nejlepšího výkonu letos dosáhl Pavel Klein s výkonem 15 cm, těsně sledovaný Šimonem se 17 cm. Většina ostatních výkonů byla mezi 40 a 100 cm, ale někteří šli od začátku špatným směrem a dosáhli výkonu přes 120 cm. Ale celkově tyto výkony odpovídaly dlouhodobému průměru a nikdo nevyšel mimo kruh, jak se stalo kdysi na dávném táboře.
Družstva se hodnotila podle průměrného výkonu členů. Zapichování kolíku vyhrál opět Pavel s průměrným výkonem 41,75 cm, za ním bylo Šimonovo družstvo s velkým odstupem 75,4 cm, pak Lukáš s 97,25 těsně před Vojtou s 97,5. Míšino družstvo dosáhlo přes metr na 103 cm.
Pak byl oběd a hoooodně dlooouuuhý polední klid. Po táboře pobíhaly jen děti z přípravky, starší atleti odpočívali ve stanech. Asi ten výlet včera byl přeci jen náročný.
Po probrání ze siesty jsme pokračovali v atletice. Pojali jsme to zase jako manufakturu – družstva rotovala mezi třemi disciplínami, koulí, vejtahou, diskem/oštěpem.
Závodníci určitě dosahovali pěkných výkonů, ale bylo jich tolik, že nemá cenu se jim věnovat podrobně, snad jen zmíním vítězný hod oštěpem Šimona na 29,58 m, vítězný hod koulí 4 kg Matěje Fraňka na 11,42 m a hod diskem Matěje Komárka na 24,29 m. V našich táborových podmínkách to jsou vynikající výkony.
Pak už byla večeře a taky začalo poprchávat. Družstva se už začínala slézat na přípravu scénářů divadelních představení, která budou už pozítří.
Ale musel jsem jim to na chvilku přerušit, protože jsem viděl v tee-pee svítit svíčky. Svolal jsem tábor a šli jsme se tam opatrně podívat, jestli se neobjevilo něco od mistra Leonarda. A objevilo! Sám mistr tam sice už nebyl, ale nechal na stole starou mapu Florencie a listy z deníku. Ty byly sice psány podivným písmem, ale naše družstva tu šifru hravě prohlédly. Lukáš obrátil list deníku a někdo mu svítil zespodu mobilem. Na zadní straně vystoupila zrcadlově obrácená písmena a celý text popisoval Leonardovu oblíbenou procházku po Florencii. Popisoval ulice a náměstí, kudy rád chodí, ale ta mapa, kterou nám zanechal, byla bez názvů ulic.
Naštěstí se ukázalo, že ty rozstříhané mapy z noční hry byly právě mapy Florencie, kde byly názvy ulic. A tak družstva hledaly Piazza S Firenze a Via de Cerretani a mosty Ponte de Trinita. A další ulice. Vypadalo to, že uvedené ulice tvoří na mapě Florencie nějaké písmeno. Nejdříve to vypadalo jako psací M nebo N, ale nakonec družstva společně určila, že to bude E.
Takže máme tři písmena ke Cryptexu: A, T a E. Sice neznáme pořadí, ale snad to nějak stihneme vyluštit, aby se Leonardo dostal domů, do svého času.
Venku pořád pršelo, tak dnes zase táborák nebyl. Táborníci se rozešli do stanů, někdo možná do tee-pee, které se stalo takovým kulturně-společenským centrem a ruch tábora postupně utichl.
Ještě musím zmínit našeho nového kuchaře Honzu, kterému se říká Bája. Nejen že výborně vaří (děti mi pořád málo nosí), ale je také mimořádně ochotný. Teď večer dětem, které si tu v jídelně povídaly, a mně, který tu smolí dnešní zprávičku, nabídl chleba s medem a byl ochoten i ohřát polívku. Což ostatně udělal dnes ráno, když se starší táborníci vraceli z kulturního centra v tee-pee, ho jim taky ohřál polívku. Díky, Bájo!
Tak dobrou noc a přeji krásné sny, třeba o správném stylu vrhu koulí.