Zprávy z tábora – 7. den, pátek 21.8.2020

Jak jsme nelétali
Pokračuje série průzračných letních rán a to dnešní nebylo při vstávání vůbec chladné, protože jsme posunuli budíček o hodinu na půl devátou, ze zřejmých důvodů. A pak jsme běželi na rozcvičku tou cestou lesem, kde se včera v noci děly ty podivné věci s chrastěním a chytáním kolemjdoucích za nohy. Děti běžely a nadšeně si ukazovaly, kde ležel Danny, kde byly ty příšerné hlavy a kde se podepisoval ten pergamen politý krví.
Dole pod lesem jsem vedl konečně rozcvičku já, dali jsme si běžeckou abecedu po louce podél pastviny a vyběhli jsme nahoru do tábora po cestě, kudy vedla naše první rozcvička.
Dnes byla na programu novinka našich táborů – Letecký den. Měl jsem v autě dvě házecí letadélka a plánoval jsem soutěže v délce letu nebo letu na cíl.
Ale dříve, hned po snídani, jsme dokončili včerejší atletický přebor sprintérskými závody. Jarda a Petr připravili na rovném úseku silnice do Milčic padesátimetrový a stometrový úsek. Nebojte se, rodiče, dávali jsme pozor a za tu dobu, co jsme běhali, projelo jedno auto. Také jsem tam naostro vyzkoušel aplikaci na mobilu, která fungovala jako elektrická časomíra (no, většinou fungovala). Závodníci mladšího žactva a přípravky běhali 50 m a ti starší 100 m. V kategorii přípravky vyhráli Tomáš Sedlák pěkným časem 8,04 s a Alenka Michnová za 8,91 s. Tomáš Hálek si musel běh zopakovat, protože mu při prvním pokusu spadla bota. Kategorii mladšího žactva vyhrála Silva Fíziková, která jako jediná dala padesátku pod osm vteřin, a Šimon Hřebecký za 8,07 (o něco pomaleji než vítěz přípravky). Ve starších žácích našel svoji starou rychlost Jirka Brunclík, který dal stovku za 13,86, v děvčatech vyhrála Tína Stejskalová za 14,30 s. v dorostenkách vyhrála Bára Brcková za 14,91 a David Czepiec za 13,40 s.
Vrátili jsme se do tábora a Danny se vytasil se svojí hrou, kterou pečlivě připravoval několik týdnů. Byla to znalostní soutěž Riskuj, známá z televize. Danny si připravil dvě varianty – atletickou a všeobecné znalosti a ke každé variantě 36 otázek odstupňovaných podle složitosti. Když jsem se na ty otázky předem díval, byl jsem fakt rád, že jsem jen obyčejný vedoucí a ne člen družstva, protože bych na těch otázkách žalostně pohořel.
Zatímco Danny takto bavil celý tbor, šli jsme s Kubou Folbergerem prozkoumat terén pro ten letecký den. Louka nad táborem nám přišla dost úzká, a tak jsme podlezli pod ohradníkem a zkoušeli letadélka na pastvině (ale bez krav). Letadélka ale až tak moc dobře nelétala, a tak jsme se vrátili na louku, kde jsme včera házeli oštěpem a diskem a usoudili, že to bude stačit.
Danny zatím projížděl už otázku z atletického oboru a bylo vidět, že táborníky to opravdu zaujalo. Hlásili: „Atletické disciplíny za pět tisíc,“ nebo „SK Čtyři Dvory za dva!“ a Danny sypal otázku jednu za druhou.
Po obědě jako rozcvičku před tím leteckým dnem jsem zadal stavbu papírových vlaštovek s co nejlepšími letovými vlastnostmi, aby s nimi bylo možné postupně dolétnout od stožáru až na hřiště ringo. Táborníci si vzali štos papírů a vytištěné návody na různé typy vlaštovek a brzy po táboře začaly poletovat papírová letadélka. Ale bylo vidět, že dnešní děti si ve škole o přestávkách neházejí papírové vlaštovky, ale spíš se věnují mobilu. Nebyla tu ta zručnost v překládání papíru a zalétávání nových výrobků (někdo dokonce ohnul stabilizátory na koncích křídel dolů, jen považte!). Rozdával jsem zkušenosti ze svých dávných školních přestávek a už v duchu vidím údiv paní učitelky, když v nadcházejícím školním roce vkročí do třídy a u nohou ji přistane kroužící vlaštovka.
Ale na samotnou soutěž už nedošlo. Podle předpovědi se udělalo takové horko, že jsme všichni jen polehávali ve stínu. Žížala sice ještě vylákala pár vědychtivých dětí na lov motýle na naší atletické louce (hlavně Jindra si to užil a poletoval po louce s vlající síťkou na motýle jako zkušený entomolog) a předvedla nám pár běžných druhů motýlů, ale na nějaké soutěžení v mužstvu nálada nebyla.
Nálada byla jen na koupání. Kolem druhé hodiny jsme vyrazili, samozřejmě s nezbytným paddleboardem. Šlapali jsme po rozpálené asfaltové silničce k rybníku Chvalov a všiml jsem si, že malého Onďu Brunclíka nese na zádech tábornice, myslím, že to byla Silva. Onďa měl na sobě jen koupací kraťasy, tričko ani ručník a dokonce ani boty neměl. Unavená tábornice Onďu složila přede mnou na zem, bosýma nohama na ten rozpálený asfalt, Onďa se na mne zespodu podíval tím svým rozzářeným obličejem a zeptal se: „Sitaksi?“.
„Prosím?“
„Sitaksi?“
Musel jsem se k němu shýbnout: „Cože? Co říkáš?“
„No sitaksi?“
Zezadu už přicházela další starší tábornice (myslím, že to byla Zdenka) a říkala: „Jo, já jsem taxi, naskoč si,“ a Onďa měl dalšího nosiče, který ho donesl až k rybníku.
Děti okamžitě naskákaly do vody a po nafouknutí paddleboardu začalu obvyklé hádky o to, kdo to měl dříve zamluvené, že se na něm bude vozit. Nakonec se ho zmocnilo starší žactvo a odjelo do půlky rybníka.
Dnes na rybníku nebyli vidět žádní ptáci, běžní ani vzácní, nejspíše proto, že známé firmy Jirka, Kuba, Matěj a Vojta přeplavali celý rybník a teď šmejdili po mělčině na protějším břehu.
S paddleboardem jsem ale měl jiné plány. Nafoukli jsme tři balónky a udělali z nich na ploše rybníka nevelký trojúhelník. Prohlásil jsem to za závodní trasu a vyhlásil jsem závody na paddleboardu. Nejdříve jsme samozřejmě museli počkat, až se vrátí starší žactvo, a pak jsme odstartovali naše první závody atletů na paddleboardu.
Bylo to zajímavé sledovat. Většina lidí na tom stála poprvé, ale někteří rychle pochopili fyziku plavby na tomto plavidle a celkem rychle obepluli tři balónky, jiní se tam trápili, drželi pádlo opačnýma rukama, dávali kontra na druhé straně, než chtěli zatáčet – no srdce vodáka krvácelo. Ale nakonec se všichni dostali do cíle v celkem slušných časech mezi 1 a 2 minutami, jen náš superman David to dal za 46 vteřin.
Pak jsme se už vrátili do tábora, kde vedro trochu polevilo, a táborníci se věnovali různým činnostem, sice neorganizovaným, ale bylo vidět, že je to baví. Nechtěl jsem je od toho honit na další hry a soutěže, a tak se stalo, že jsme dnes nelétali. Uvidíme, někdy příště se to určitě podaří.
Ale hřiště na ringo se postupně dostalo do stínu, tak jsme využili nečekaného volna k dohrání turnajů v ringu.
Také se začali sjíždět starší atleti, organizátoři a účastníci zítřejší celodenní hry Maršál a špion. Vojta Kubelka přivezl Marušku Kučerovou (je to opravdu moje dcera), pak přijel Vítek Kubelka, k večeru pak Jirka Květoň s Eliškou Průchovou. O nich se můžete dočíst v táborových kronikách z dřívějších let. Přijel také Vašek od Terezky, ale moc se nezdržel. Přijel zrovna ve chvíli, kdy kroužek ringa z tvrdé gumy bohužel trefil velkou rychlostí Janu přímo do čela. Jana se složila, motala se jí hlava a nemohla vstát. Vašek jako skoro profesionální záchranář podezříval lehký otřes mozku, a tak hned po příjezdu sedl k Dáše do auta a jeli s Janou do nemocnice. Přibrali ještě Silvu, která také dostala ringem do kořene nosu, aby se tam na ni podívali, a Tínu, která měla naražený malíček. (Teď předběhnu – vrátili se v noci, Jana s límcem kolem krku a podezřením na hnuté obratle, Silva s negativním výsledkem rentgenu a s výrazně lepší náladou a Tína s dlahou a rukou v šátku).
Turnaj v ringu se skoro dohrál, než ho přerušilo náhle padnoucí temno. Ale táborníkům to nevadilo, protože na dnešní večer u ohně je plánovaná velká burza, tedy událost, kvůli níž se celý týden shromažďují plichtíky. Takže brzy plápolal táborák, děti ukázněně seděly na lavičkách, nikdo se necoural a dokonce Lence slíbily, že budou zticha, aby bylo slyšet vyvolávání.
Letos se funkce vyvolávače ujal Danny a začal úspěšně – prodejem plastového psího zadku s ocáskem coby věšáku na zeď za dvacet plichtíků. A pak už to jelo, za Dannyho občas zaskočili bratři Kubelkové a ceny za jednotlivé položky šplhaly do astronomických výšek. Malé dětičky a nováčci rychle pochopili princip přihazování a také nakupovaly všechny ty nezbytné věci, které se brzy objeví u vás doma.
Jak píšu každý rok do táborových zpráv, burza se nedá dost dobře popsat, ta se musí zažít. A letos si ji děti zažily opravdu důkladně. Ale odbila desátá hodina a Lenka byla neúprosná: „Jde se spát!“
A tak teď už děti spí, nejspíše obklopeni těmi novými věcmi z burzy.
Tak dobrou noc.