Zprávy z tábora, 7. den, čtvrtek 18.8.2022

Letecký den, riskujeme. Singularita opět útočí. Máme dřevo.

Děkuji Báře Brckové za včerejší zastoupení ve zprávách, lépe bych to nenapsal.

Dnešní sobotní ráno bylo teplé a obloha byla zatažená. Vyběhli jsme na rozcvičku po modré značce do kopce a nahoře na louce (dnes bez rosy) nás rozcvičil Šimon Kubeš.

Dnes jsme měli bohatě naplánovaný program, tak jsme po snídani neotáleli a rozjeli první bod – Letecký den. Sestavili jsme ty kluzáky z odolného plastu, které lítaly už loni po tábořišti Na Cihelně, a hned se jich chopily děti a začaly je zalétávat (aspoň doufám). Po tábořišti létalo šest letadel různých barev a leteckých schopností. Již loni jsem se podivoval, kde asi udělali soudruzi z Číny chybu, když čtyři letadla z šesti byla úplně stejná, ale každé létalo zcela jinak. Že by i barva létala?

První soutěž byla v dálkových letech. Každé družstvo si vzalo všech šest letadel a měli s nimi doletět co nejdále od vstupu do tábora nahoře u hráze. Každé další letadlo startovalo tam, kde přistálo to předcházející. Kupodivu to byla docela dramatická soutěž. Ono mezi stany zase není tolik místa a když někdo hodil prudce ve snaze poslat letadlo co nejdále, mohl přistát taky v lese nebo v jídelně, což se třem družstvům stalo. Ale vždy se dalšímu letadlu podařilo odstartovat správným směrem a i přes velmi rozdílné první hody byly nakonec ty dosažené vzdálenosti velice vyrovnané. Jako první letělo družstvo Honzy a přistálo několik metrů pod hřištěm na badminton – a nikdo ho už nepřekonal. Ale všechny značky dosažených vzdáleností ležely v rozmezí snad jen 10 metrů.

Další disciplínou bylo nouzové přistání v omezeném prostoru. Na zemi vedle stožáru byl vyznačen čtverec asi 2×2 metry a bylo nutné do něj nouzově nebo jakkoli jinak přistát. Původně jsme plánovali nastavit letadla do režimu „looping“, tedy aby udělala přemet a pak přistála ve čtverci, ale letadla v tomto režimu jsou příliš nepředvídatelná. Nakonec tedy posádky startovaly na cestě v lese asi 30 od tábora a jejich úkolem bylo na co nejmenší počet hodů doletět a nouzově přistát ve čtverci. Všechna družstva si vybrala modré letadélko, které Pavel Klein tak krásně zalétal, že létalo rovně na 30 metrů.

Zde výsledky byly ještě vyrovnanější – Šimonovo a Matějovo družstvo to zvládlo na pět hodů, ostatní na šest. A to se dvěma družstvům podařilo přistát za stany a jednomu za vysokou károu za autem.

Letecký den jsme zakončili propagačními lety stíhaček. Vlastně to bylo letadélko vystřelované gumovou smyčkou, které ale létalo v krásných přemetech. Ale cílem bylo přistát co nejblíže stožáru. Každý si to jednou zkusil a pak se měřily vzdálenosti přistání. No, nešlo to moc snadno. Na let stíhačky působilo příliš mnoho faktorů – natažení gumy, směr startu, vítr, okolní stromy a občas i sám soutěžící jako překážka. Navíc děti nemají žádné zkušenosti s vystřelováním čehokoli gumou, nemluvě o střelbě z praku. Fakt nevím, co je v té škole učí.

V této disciplíně byly už rozdíly výrazné. Největší vzdálenosti dosáhl Matěj Nejedlý, když (po mé nezištné radě „natáhni to pořádně!“) jeho letadlo udělalo krásný vysoký přemet, elegantně proplachtilo kolem stožáru a dosedlo ve vzdálenosti 855 cm. Tímto se tedy Matějovi omlouvám za tu radu.

Nejlepšího výsledku dosáhla myslím Janička Michnová s krásným letem na 163 cm.

Pak byla ještě chvilka před obědem, kterou využil Danny na další hru Riskuj! Dnes jsme byli tématem my, vedoucí a trenéři. Tady si děti už nebyly tak jisté, třeba nevěděly, jaké barvy má Dáša kolo, ani další důležité informace. Také takové ty diskrétní údaje o věku byly dost problematické. Myslím, že nikdo neuhádl správně věk trenérů, většinou hádali méně. Mně Bára Čermínová hádala 55 (díky, Báro!), ale Ditě (23) hlas z pléna odhadl, že jí je 42. Nikdo se nepřiznal.

Pak byl oběd a poobědový klid, který každý trávil po svém – někdo si četl ve stanu, jiný klimbal, Bára Martykánová a Klára Sázavská hrály volejbal, malí kluci se s velkými prali o gymnastický míč, my vedoucí jsme potichu hovořili, zda dnes je vhodný den na SO (tedy stezku odvahy). Pak se ale najednou udělalo takové vedro, že jsme prostě museli jít k vodě. Stačilo jen pronést uprostřed tábora slovo „Koupání“ a všichni byli v mžiku převlečení do plavek a už se taky nesl paddleboard na pláž. Než jsem se ve stanu převlékl, už jsem slyšel z rybníka nadšené ječení dětí testujících, kolik se vejde lidí na paddleboard a kolik síly je třeba vynaložit na jeho převržení.

Ještě před koupáním za mnou přišla Bára s Klárou, jestli si můžou půjčit paddleboard samy, protože se nemůžou koupat. Podivil jsem se: „Co bys řekla – jakmile vás kluci uvidí, hned vás převrhnou“. Bára pravila: „Tak my jim řekneme, aby nás nepřevrhávali“. Svatá naivito! Úplně jsem si představoval ty malé ďasy Štěpána Kouteckého, Tomáše Káru, Vojtu Kaštovského plus nejméně deset dalších, jak si říkají – no jo, ona nechce převrhnout, tak je necháme na pokoji.

Nakonec jsme to vyřešili tak, že holky šly na rybník ještě před oficiálním vyhlášením koupání.

Ale nebylo to takové radostné koupání, jaké jsme si představovali. Zničeho nic se na hladině objevily podivné podlouhlé objekty, které jsme identifikovali jako další pasti naší singularity.

Bylo třeba je překonat pod vodou, kam z nějakého důvodu síly singularity nedosahují. Každý z družstva musel pod vodou překonat vzdálenost mezi dvěma mirelonovými trubkami, vlastně těmi záhadnými objekty. Ty vzdálenosti byly naštěstí takové, aby je každý dokázal podplavat, asi 2 metry, další asi 4 metry, pak osm a patnáct metrů. Čirou náhodou měla s sebou Bára Brcková několikero potápěčských brýlí, tak si je děti půjčovaly a zkoušely to pod vodou. Ne všechny to ale dokázaly, některé se prostě utopily a některé se vynořily před cílem a byly anihilovány. Pak se holt musely dnes znovu probudit, běžet na rozcvičku na ten kopec, létat s letadly a tak dále, a pak si to už radši rozmyslely a danou vzdálenost podplavaly.

To potápění nebylo jednoduché, písek ve vodě by zvířený a nebylo nic vidět, takže někteří pod vodou zatáčeli (většinou doprava) mimo určenou trasu. Ale nakonec všichni překonali další nástrahu té vesmírné obludy a na konci družstva získala podivnou ampulku s nějakou podezřelou kapalinou. Tak už mají třetí objekt a pořád nevědí, k čemu to bude.

Mezitím se už začali sjíždět starší atleti na Maršála a Špiona, konkrétně účastníci prvních táborů zde u Kačležského rybníka – Andulka (Riskuj – Láďa za 3000: Jak se jmenuje Láďův nejstarší potomek?) a Jindra Vít. Oba již se svými vlastními ratolestmi kolem 2,5 roku, které tu do večera pobíhaly a ječely a honily se a hrály si s míčem a občas i brečely.

Po koupání se dohrával turnaj v ringu. Jde to pomalu, protože máme jen jedno hřiště a deset týmů – družstva jsou rozdělena na malé a velké.

Po svačině jsme se vydali na další výpravu za dřívím, tentokrát až někam k Žirovnici. Známí Lucky tam mají, tedy měli les, který jim kompletně sežral kůrovec, takže dřeva tam je spousta. Dojeli jsme tam s dvěma kárami, mojí a Zdenka Kleina, s pěti dalšími vedoucími, nařezali dvoumetry a naložili káry, co unesly.

Po cestě zpátky nás chytl déšť, který se už dlouho chystal. Když jsme dojeli do tábora, už tu nepršelo, ale všechno bylo mokré, tak jsme dnes zavrhli táborák a Danny vytáhl další svůj kvíz – Poznej film. Na plátno v jídelně promítal obrázky ze 40 známých filmů a občas požadoval dodatečné informace, jako třeba jak se jmenuje hlavní hrdina, kdo napsal knižní předlohu nebo kdo hrál Marťana. Družstva zase skoro všechno věděla.

A po soutěži jsem ještě promítl dva díly Anči a Pepíka, protože je Nina (vnučka) chtěla vidět. V hledišti se přitom postupně shromáždili skoro všichni starší žáci a dorost a se zájmen sledovali, jak malé myšky odhalily zlodějského kouzelníka a pak ještě utekly dvěma zlým čarodějnicím.

Teď už tábor spí, jen v kuchyni probíhá nějaká diskuse. Tak dobrou noc, a pozor na tu singularitu.

Ještě pravidelný report od Elišky Cikhartové:

6. táborový den

Ráno byl budíček, rozcvička a snídaně. Po snídani bylo letecké dopoledne. K obědu byla rajská a pak jsme měli chvíli volna. Potom jsme šli k rybníku. Po koupání byla svačina a pak se hrálo ringo. Potom byla večeře. K večeři byly chleby ve vajíčku. Po večeři byla hra, kde jsme hádali filmy. A potom byla pohádka.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *