Zprávy z tábora – 2. den, neděle 16.8.2020

Jak je již dlouhá léta obvyklé na našich táborech, ty první dny na táboře děti vstávají dlouho před budíčkem. Už před sedmou hodinou bylo slyšet špitání a chichotání, pak bouchání dvířky stanů a hlasy a hlásky před stany. V půl osmé první služba, Honzovo družstvo, marně obcházela stany a dlouho marně hledala někoho, na koho by mohla zaječet: „BUDÍČÉÉÉK!“. Až u Šimona Kubeše se jim poštěstilo. Prostě první dny jsou táborníci ještě plni energie a zřejmě jim ani moc nevadil dusavý zvuk jakési technopárty, který se nesl odkudsi zdaleka po celou noc a dokonce jsme ho slyšeli i ráno.
Dnešní ráno bylo pošmourné, ale teplé, takže jsme snadno u všech dosáhli předepsaného úboru, a vyběhli jsme na první rozcvičku. Běželi jsme lesní cestou dolů k rybníku Likovka, kde jsme původně plánovali koupání. Ale dnes jsme viděli, že z toho nic nebude, celý rybník je ohrazený a pasou se tu krávy a koně. Na hrázi nás rozcvičila Kačka Žohová zvaný Žížala, a všichni cvičili poctivě a snažili, jak je rovněž obvyklé v prvních dnech tábora. Matěj Nejedlý se už sháněl po nějakém delším okruhu, který bychom si mohli zaběhnout jako vloni, ale tady zatím nic nemáme. Snad najdeme nějaký zítra.
Vrátili jsme se stejnou cestou zpátky, umyli si ruce a šli na snídani – prostě začíná běžný táborový život. Ještě při snídani přijely další tábornice – Bára, Zoe a Rozárka Martykánovy, tak jsme je ubytovali, seznámili s družstvy a vedoucími a s táborem vůbec.
Dnes bylo na programu orientační seznamování s okolím. Družstva dostala mapy a vyrazila do terénu najít a zakreslit všechny vývraty, posedy, krmelce a další výrazné body, které se mohou hodit při orientačních závodech. Družstva se postupně vracela před obědem a přinášela věru neradostné zprávy. Zdá se, že většina krajiny kolem tábora je spoutaná ohradami pro dobytek; někde jsou krávy, někde ne, ale volných průchodů je asi málo. To nám nedává moc prostoru pro hry a orientační závody.
Pak Tereza s Alenou zorganizovaly takové malé herní dopoledne, které zahájily osvědčenou a oblíbenou Poznávačkou. Pro nováčky připomínám, že je to hra, při níž dva vedoucí drží svisle deku a z každé její strany se skrčí dva členové soupeřících družstev. Vedoucí pak deku spustí a zvítězí ten, který dříve řekne jméno toho druhého.
Dnes to bylo vylepšené tím, že se účastnily čerstvě přišedší sestry Martykánovy, které skoro nikdo neznal. Ale brzy se rozkřiklo, jak se vlastně jmenují, a řada táborníků je pak zařadila do svého seznamu jmen, který po vzoru Martina Barona při spuštění deky celý vychrlila na protivníka: „Honzaštěpánejmymatyldamarektína“ a podobně. Někdy se to osvědčilo.
Pak jsme slibně se rozvíjející herní čas na chvíli přerušili vyhlášením prvních Intelektuálních rozcviček, ke kterým se většina táborníků hrnula skoro stejně nadšeně jako na oběd. Letos jsme kromě tradičních tří věkových kategorií zavedli také prémiové a pekelně těžké úkoly, které byly za 5-3-2 plichtíky.
Ale i standardní hádanky byly letos dost obtížné, protože první úspěšní řešitelé začali přicházet až po nějakých patnácti minutách (známé firmy jako Matěj Nejedlý, Šimon Kubeš, Vojta Kaštovský, Anička s Matyldou, Honza Stejskal i David Czepiec). Dříve bývala životnost jedné takové rozcvičky tak pět minut.
Pak jsme pokračovali další hrou Řazení, které jsme ještě nikdy nehráli a mělo tedy dnes táborovou premiéru. Hra spočívala v tom, že se družstva musela seřadit podle dané charakteristiky členů. A to potichu, bez mluvení. Začalo to snadnou rozcvičkou – „seřaďte se podle výšky od nejmenšího“, to bylo dost rychlé a bez problémů. Další kritéria byla délka vlasů, tam jsme museli děti tahat za vlasy, abychom porovnali délku, a příjmení podle abecedy někteří popletli. Řazení podle dne narození se nějak nepovedlo, protože nejmenší děti to nevěděly. Další podmínky – křestní jméno sestupně a délka kraťasů pak proběhly také svižně a hlavně potichu. Musel jsem je obdivovat, jak se seřadili bez mluvení a během pár vteřin.
Pak jsme nasadili oblíbenou Cirkulárku, což je klasická vybíjená všichni proti všem s tou podmínkou, že zasažená ruka nebo noha se nesmí používat. Za chvíli běhala většina táborníků a s jednou rukou za zády nebo poskakovala po jedné noze a Bára Martykánová se bezmocně plazila po zemi (dostala zásahy do obou nohou) a prosila, aby ji někdo konečně dorazil.
Nakonec byla pradávná hra Evoluce, jejímž cílem je dostat se v konkurenci ostatních organismů na úroveň člověka. Všichni začínali na úrovni vajíčka (chodili na bobku a dělali „kuli-kuli“) a přírodní výběr probíhal pomocí stříhání kámen-nůžky-papír. Vítěz se dostal na úroveň kuřete (chodil na bobku a dělal „pipipipi“ a mohl se vyvinou do dinosaura (chodil na bobku se zdviženou rukou a dělal „dino-dino“. Pak následoval vývojový skok na úroveň pračlověka (chodil po dvou, bil s v prsa volal „Uááá-uááá“). No a kdo vyhrál v souboji pralidí, stal se normálním člověkem (postavil se opodál a s pohrdáním shlížel na ty hloupé organizmy, které se snažily dostat na vývojovém žebříčku co nejvýš).
Pak už byl oběd (čínské maso na kari s rýží) a po něm přiměřeně dlouhý polední klid. Někteří táborníci jej trávili tou divokou hrou s velkým gymnastickým míčem, kterou vynalezliuž vloni a letos jsme konečně zjistil, že jí říkají Ragbíjená. Další družstvo se někam ztratilo a pak jsem ho nachytal ve sprše, kde si navzájem barvili vlasy na červeno, prý „aby se v družstvu poznali“. No, naštěstí to není trvalá barva na vlasy, dá se snadno smýt. Snad. Odpoledne přijeli také další chybějící táborníci – Šimon Hřebecký a Tína Stejskalová.
Sluníčko už dávno rozpustilo ranní mlhy a pěkně hřálo, tak jsme vyhlásili odchod na koupání. Zamířili jsme směrem na Čekanice, kudy jsme včera přijeli a po necelém kilometru jsme byli u rybníka Chvalov, na pěkné písečné plážičce. Voda byla mělká a dost teplá a děti v ní řádily, ječely a cákaly na sebe a všechny ostatní. Ale největší ohlas vyvolal nafouknutý paddleboard, který jsme s sebou přinesli. Ukázalo se, že takový dobře nafouknutý paddleboard unese až deset dětí z mladší přípravky a nepotopí se.
Pak se ho zmocnilo mladší žactvo a lezlo na něj a padalo z něj ve zdánlivě nekonečném koloběhu. Potom jsme na něj přidělali ploutvičku, složili pádlo a jako první na něm odplulo do půlky rybníka starší žactvo. Museli jsme na ně pískat a mírně vyhrožovat, aby se konečně vrátili a půjčili to dalším zájemcům.
U rybníka jsme takto strávili asi hodinu a vrátili se se stejným počtem dětí. Přišli jsme akorát na svačinu a po ní už Danny konečně vyhlásil první letošní orientační běh, který s Terezou a Tomášem odpoledne připravili. Byl to závod po blízkém okolí a běhal se jako štafeta. Přestože kontroly byly směšně jednoduché, někteří s nimi na trati zápolili. Také dva nejmenší závodníci, přes důkladné poučení vedoucím Davidem, vyběhli, minuli první kontrolu, na kterou měli běžet, a drželi se Vojty, který utíkal na úplně jinou kontrolu u vysílače. Tam je taky David po chvilce našel. Ale nakonec se vrátili všichni a policejní vrtulníky dnes tedy zůstaly na zemi.
To už byla večeře (šišky s mákem) a pak jsme nasadili druhou řadu intelektuálních rozcviček, takže chvilku byl v táboře zase klid. Tedy kromě těch, co pořád hrají Rugbíjenou.
Pomalu se blížil večer, Jarda Mleziva zapálil oheň a my jsme začali děti svolávat na první výplaty plichtíků. Postupně se sešli nakonec všichni a mohli jsme tedy vyplatit za příjezd na tábor, za službu a za ty dnešní hry. Objevily se také první chyby na plichtících a někteří si tak přišli na pěkné peníze.
Mezitím přijela také Zdeňka Herdová, takže družstva jsou konečně kompletní.
Pak už se setmělo, hořel oheň a k nebi spolu s jiskrami stoupaly tóny Dannyho kytary a hlasy a hlásky, zpívající o Okoři a rose na kolejích a Montgomery a mnohém dalším.
Teď už je půlnoc, všichni ve stanech a možná někteří už i spí.
Tak jdu taky, dobrou noc.