5. kapitola
Hledající muži naštěstí neměli baterky a tak jen namátkou procházeli okolí cesty. Jeden z nich se k trojici ležící pod nízkými větvemi smrčku přiblížil asi na tři metry, ale prošel kolem a hledal ve tmě dál v lese. Nakonec se muži v černém sešli u svého vozu a byl slyšet tichý hovor. Pak ve tmě modře zasvítil displej mobilu a ozval se další rozhovor. Ten byl tentokrát krátký, mobil zhasl a rozhostilo se ticho. Ticho a tma.
“Co teď?” spíše vydechl, než zašeptal na smrt vyděšený Aleš do ucha Michalovi.
“Zkusím nás dostat pryč. Jsme už dost blízko, mohlo by to fungovat,” zněla málo srozumitelná odpověď. Béďa chtěl něco podotknout, ale nakonec se omezil na tiché zafunění.
Nad nimi mírumilovně šuměl les a jasné hvězdy nad stromy se matně odrážely na lesklém laku tichých automobilů stojících na lesní cestě. Muže v černém nebylo vidět, ale určitě nikam neodešli. V klidu čekali na posily.
Aleš a Béďa se lekli, když náhle uslyšeli chraptivé šeptání, které se postupně zesilovalo:
“ANALL NATHRACH, OORFAS BETHUD, DORHIEL DIENVAY”
A zase bylo ticho. Od aut se neozval žádný zvuk, jejich pronásledovatelé zřejmě tato podivná slova nezaslechli. Po chvíli zašuměly stromy nad jejich hlavami. Pak ještě jednou a to šumění nepřestávalo. Náhle se zvedl vítr, prudce se ochladilo a mezi stromy se začaly proplétat provazce mlhy. Šumění stromů znělo silněji a výhružněji, celý les najednou hrozivě hučel.
Michal se postavil, rozhlédl, zhluboka se nadechl a řekl:
“Jsme tady, kolegové. Můžete se postavit, už nám nic nehrozí.”
Béďa a Aleš nevěřili svým očím. Rozhlíželi se po lese, do kterého přijeli v jižních Čechách za vlahé letní noci, ale ten tu nyní nebyl. Stáli v hustém lese vysokých stromů, bylo chladno a foukal silný vítr, který nyní rozháněl poslední zbytky mlhy. Béďa chtěl něco říci, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Aleš se začal chvět zimou. Michal se na ně usmál.
“Vítejte v pra-lese, který pokrývá většinu našeho území. Není tu žádná civilizace, žádné silnice, žádná auta na cestě, ani žádná cesta. Žijí tu kmeny Keltů, roztroušeni ve vesnicích. Vaši…, vlastně i moji pronásledovatelé zůstali ve dvacátém prvním století a až dorazí jejich posily, budou se velice divit.”
Béďa konečně našel řeč: “Co… co teď budeme dělat?”
“Co nejdříve musíme najít nějakou vesnici Keltů, požádat je o pomoc a nějakou dobu u nich zůstat. Vaši pronásledovatelé se zatím uklidní, najdou si nějakou jinou oběť a pak se zase budeme moci vrátit. Není to tu žádný přepych, ale je tu bezpečněji. Pojďme, vyrazíme.”
Prodírali se lesem a hledali nějaké stopy po lidech. Ale všude byly jen vysoké stromy, mezi nimi ležely padlé hnijící kmeny, které prorůstaly mladými stromky, a nikde nebylo vidět stezku, pařez nebo aspoň useknutou větev. Podle Alešových hodinek bylo půl druhé ráno, ale zde byl zřejmě jiný čas. Vypadalo to, že se blíží večer. Šli již několik hodin a všichni tři byli unavení, hladoví a prochladlí. Těsně předtím, než se setmělo, narazili na malý potůček, který vytékal ze studánky. Ve zbytcích světla hledali známky lidské přítomnosti, ale našli jen stopy drobných zvířat. Nakonec se rozhodli, že zde přenocují a ráno půjdou po proudu potůčku, který by je mohl zavést k řece.
První noc byla opravdu krušná a ani jeden z nich neusnul. Byla jim zima, měli hlad, ale nejhorší bylo to ve tmě okolo nich. Les opět výhružně hučel a kolem nich se ozývaly kroky, praskání větví, hrůzostrašné vrčení a skřeky. Jednou se dokonce Aleše něco dotklo, bylo to veliké, chlupaté a nepěkně to zapáchalo. Aleš vykřikl leknutím a tvor se zamručením zase zmizel v lese.
Matné ráno je potkalo už na cestě podél potůčku. Všichni tři vypadali velice zbědovaně, s kruhy pod očima z nevyspání, s potrhanými a špinavými šaty, ruce měli poškrábané od trnitých keřů. Pohybovali se velmi pomalu. Terén byl neschůdný a všichni byli k smrti unavení. Nejhůře na tom byl Béďa, který téměř usínal či omdléval za chůze a Aleš ho musel pevně držet, aby neupadl. Po několika zničujících hodinách, když se už sotva pohybovali a Béďa už trvale visel Aleši na rameni a ani neotvíral oči, uslyšeli hučení, jiné než bylo výhružné hučení lesa. Byli u řeky. Zhroutili se na měkký trávník na břehu a v jeden okamžik všichni současně usnuli. Spali až do druhého dne.
Jako první se probudil Aleš. Cítil se o něco lépe, i když ho bolely nohy a měl ukrutný hlad. Vydal se na průzkum po břehu, a když se vrátil s hrstmi plnými borůvek a ostružin, jeho dva přátelé už byli vzhůru.
Michal řekl: “Dál už tímhle způsobem nemůžeme. Navrhuji, abychom tady nějaký čas zůstali, našli něco k jídlu a pokračovali v hledání, až nabereme dost sil.”
5. úkol: Postavit v lese přístřešek pro přenocování celého družstva, vyrobit luk a ulovit králíka