Čtvrtek 25.8.2016
Dnes mne nevzbudilo štěbetání dětí ani ťukání deště na stan, ba ani volání „Budíčéééék!“. Dnes jsem se vzbudil sám v 7:48. Venku byl klid, služba zrovna začínala fungovat. Úplně to vypadalo, jako kdyby celý tábor tak trochu zaspal. Ale nijak to nevadilo, děti se začaly už probouzet samy. Šel jsem po táborovém náměstíčku a vedle mne se postupně odhrnovaly stanové celty:
„Bude rozcvička?“ „Ne.“ „JO!!“
„Láďo, je rozcvička?“ „Ne.“ „YESSS!!“
„Jdeme na rozcvičku?“ „Ne.“ „Jupíí!“ a tak podobně.
Dnes totiž jedeme na polodenní cyklovýlet a musíme se vrátit včas, abychom stihli divadla ještě za světla.
Ráno přijel také Teo Brcko starší, aby nám pomohl s cyklovýletem. Dáša totiž nemůže jezdit na kole a Lenka (maminka Ley a Edity) odjela. Nakonec s malými dětičkami jel pan Brcko, Lenka Baronová a Lucka Součková. My, větší dětičky, jsme měli za cíl vystoupit na kopec Vysoký Kamýk a tam na rozhlednu a rozhlédnout se z ní po Jižních Čechách.
Vyrazili jsme kolem půl desáté a už v deset hodin jsme byli v Týně, bez zastávky jsme pokračovali na Bohunice, Všemyslice a Všeteč. Jízda docela odsýpala, když jsme nemuseli na nikoho čekat. Ve Všeteči jsme odbočili na zelenou turistickou značku. A řeknu vám, kam se hrabe na tu červenou z pondělí. Tato zelená vedla po asfaltce, pak kousek po travnaté cestě a pak krásnou lesní asfaltkou skoro až na vrchol. Po cestě jsme ještě potkali pěknou studánku, na níž stála řada keramických hrnečků vybízejících žíznivé poutníky k napití. Poslechli jsme a voda byla výborná.
Pokračovali jsme na vrchol, kde stála rozhledna s kamennou podezdívkou a s vnější kovovou konstrukcí od země až nahoru, kde se nad vyhlídkovou plošinou ježily antény mobilních operátorů. Krásná rozhledna, akorát byla zavřená.
To bylo zklamání! My se pachtíme do kopce, tlačíme kola, potíme se a všechno nadarmo! Informační cedule vedle rozhledny uváděla, že je otevřeno pouze o víkendech a v létě asi třikrát měsíčně. Přitom jsem si byl téměř jistý, že na internetu jsem o rozhledně četl, že je volně přístupná. Asi informační šum…
Ale naši milí atleti nevypadali nijak roztrpčeni. Ani nevypadali na to, že by mne obviňovali z toho marného stoupání. Jen si sedli na lavičku u stolků před rozhlednou, pojedli, popili a po čtvrthodině se sebrali a jeli dolů.
Zpátky to jelo ještě rychleji, bylo to povětšinou z kopce. Tentokrát jsme odbočili na Neznašov a odtud to už byl kousek do Týna. Tam jsme byli před jednou hodinou a děti dostaly kýžený rozchod tři čtvrtě hodiny na všechny ty zmrzliny, ledové tříště a kebaby. V půl druhé jsme vyrazili na poslední úsek cesty a před druhou hodinou jsme byli v táboře, jak bylo plánováno. Ujeli jsme celkem 36,5 km, dle GPS v Kubově mobilu.
Malé dětičky dojely do Kolodějí, ale nepřejely most a nepokračovaly po frekventované silnici na Týn jako my. Kolem zámku jely dál na Hosty a pak zamířily směrem k soutoku Lužnice a Vltavy, kde byl kemp Nový Dvůr. Tam bylo dětem slibováno občerstvení a limonády – no, a co byste řekli? Kemp byl zavřený. Takže i malé dětičky zažily podobné zklamání jako my. Aspoň se chvilku bavily tím, že mávaly na rozhlednu na Vysokém Kamýku v domnění, že se na ně díváme (vezl jsem s sebou dokonce dalekohled). Pak se vrátily stejnou cestou do tábora a přijely chvilku před námi.
Po tomto dvojnásobném zklamání jsme měli trochu obavy, co přinese táborové divadelní odpoledne. Po obědě (výborný guláš s domácími knedlíky) měla družstva ještě dvě hodiny na konečné doladění posledních detailů na svých divadelních představeních, výrobu kulis a nalíčení. Dáša totiž přivezla barvy na obličej a všechna družstva je bohatě využila.
Tábor v té době připomínal trochu Hollywood. Mezi stany se procházeli vojáci, tajní agenti se bavili se snědými domorodci, zarostlé soukromé očko v rychlosti kreslilo vývěsní štít hospody Na kovárně a nade vším se tyčila postava soudkyně se zlatými vlasy v černém taláru. Na první pohled byla ta soudkyně krásná ženská, na druhý pohled to byl Ondra v blonďaté paruce, odborně namalovaný Leou.
A pak to začalo.
Jako první vystoupilo umělecké seskupení Pokemons mistra Lukáše Kadečky, které předvedlo sci-fi příběh, který se celý odehrával v soudní síni v roce 2200. Sličná soudkyně řešila spor dvou mužů o atomové jádro velikosti dělové koule. Příběh byl na chvíli přerušen otravnou reklamou na šumivé tabletky, které probudí i mrtvého nebo odpudí nevítanou návštěvu.
Pak pokračovalo drama v soudní síni, které vyvrcholilo, když soudkyně odsoudila pana odpůrce k vysoké pokutě, což stvrdila třísknutím pětikilovou palicí o špalek na stole, načež ji výše jmenovaný napadl softbalovou pálkou.
Druhé představení, Případ ztracené trofeje, předvedl soubor Piškoti pod vedením umělecké vedoucí Marušky Dvořákové. Jednalo se o detektivku, v níž drsné soukromé očko řešilo případ ztracené ceny za výcvik medvědů. Příběh podbarvovala drsná mluva hlavních hrdinů a hospodské prostředí, kde se nad pivem radili. I přes bohaté zkušenosti a drsné vystupování si očko neumělo s případem poradit, dokud na scénu nepřišel veterinář Hugo, který odhalil ztrátu trofeje společně s příčinou zvýšeného obsahu medu v krvi medvědů….
Třetí na řadě byla komedie sportovně-divadelního družstva Stíhačky pod vedením Kačky Žížalové, pod názvem O jaksitaksi šamanovi a jeho Bumbácích. Byla to podařená skica života primitivního kmene Bumbáců, kteří se chtějí dostat do civilizace a hledají dopravní prostředky, které je tam zavezou. Když nevyšla lodní ani silniční doprava, postavil si kmen svoji plotnici, vlastně železnici. A co se dělo při stavnostním otevírání plot… železnice, to bylo k popukání.
Čtvrté na řadě bylo drama Padl za vlast, které sehrálo uskupení Bzučivý Bestie Terůzky Faktorové. Před očima diváků se odehrával srdceryvný příběh o otci, který odešel do války a již se více živý nevrátil. Truchlení jeho rodiny nad mrtvolou otce dopravenou přímo z bojiště jistě nenechalo jediné oko v hledišti suché.
Jako poslední jsme shlédli román Špiónský román, který sehrál divadelní soubor MC borci na druhou pod vedením Dannyho Gribbina. Byla to vysoce akční podívaná, plná vášní, intrik, tajných zbraní a šikanovaných jedinců. Hodně se v ní střílelo a také mrtvých bylo dosti. Působivá byla hlavně závěrečná scéna, kdy zrádný Rapal zabíjí ruskou agentku nástěnkou, ne, promiňte, ruskou agentku Nastěnku.
Všechna představení přinesla divákům hluboký umělecký zážitek a při bouřlivém potlesku byly vidět slzy v mnoha očích. A nevěřte zlým jazykům, kteří tvrdí, že to byly slzy od smíchu.
Ale divadla skončila a život se vrátil z prken jevišť k obyčejným starostem táborníka, například kolik asi dostaneme za ten cyklovýlet plichtíků a jestli proklouznu do jídelny na večeři (karí maso s rýží), aniž by si Lenka všimla, že nemám umyté ruce.
A také ke smutným událostem, které nastávají, když se tábor chýlí ke konci.
Jako první odjížděl Ivan Holečka. Nejdříve se rozdalo Poste Restante, kde měl celý tábor od Ivana krásný dopis. Pak nastalo veliké objímání a znovu se objevily slzičky, teď již určitě pravé. Snad celý tábor současně se objal s Ivanem, a pak každý táborník jednotlivě. I sám drsňák Ivan měl zjihlý hlas a nápadně často smrkal. Pak nasedl do auta a za našeho skandování „I-van, I-van“ odjel z tábora. Ale slíbil, že příští rok určitě na náš tábor přijede.
Pak přijel Olda Souček pro Péťu a Janičku. A bylo opět veliké objímání a líbání, protože každý si oblíbil malého rozumbradu Péťu a rozpustilou Janičku. Péťa měl taky pláč na krajíčku a nám ho bylo líto, protože jsme měli představu, do jakého prostředí se asi vrací. Ale určitě v něm těch čtrnáct dní s námi zanechá vzpomínky, které mu budou pomáhat v dalším životě.
Pak Olda vycouval s autem od kuchyně a celý tábor mával a volal „Ahóój!“ a mnozí si potajmu utírali oči.
Potom se zničehonic setmělo a přišel čas na poslední výplaty plichtíků za cyklovýlet (za ujeté kilometry a za to zklamání) a za divadla. Umělecká komise se shodla, že takhle se už dlouho nepobavila a že si všichni bez rozdílu zaslouží po pěti plichtících.
A pak začala burza. Ta ale byla! Letos si děti vydělaly nějak moc plichtíků a také se spojovaly rodinné a jiné klany do silných finančních skupin, takže se dnes večer na burze točily opravdu velké peníze. Málokterá věc byla prodána za méně než 20 plichtíků a nebylo výjimkou, když ceny vystoupaly na 80 nebo 90 plichtíků. Ale je pravda, že i dražené předměty stály za to. Šperky, knihy, přívěsky, občas nějaké drahocenné pokrmy, praktické předměty pro běžný život i rarity od české armády (díky, Lenko), to vše se tu točilo v gigantickém víru opravdu velkých peněz. Hlavní vyvolávač Píba bravurně řídil tuto poslední burzu a uvidíme, jak se mu bude zítra mluvit.
Ale stejně jako každá řeka do moře dopluje, tak i dnešní, ta poslední burza skončila, oheň uhasl a táborníci se odebrali do spacáků, aby nabrali síly před posledním dnem tábora, kdy se pokladové velicí otevírají…