… kdy si hrajeme, obchodujeme, zase trochu mokneme a nakonec dražíme
Ráno bylo letně teplé a příjemné a děti celkem ochotně vstávaly na rozcvičku. Vedoucí družstev shromáždili své ovečky a vyběhli jsme na kopeček směrem k Nesměni, kde nás rozcvičil Šimon. Pak se volným klusem většina táborníků řítila po louce dolů jako taková dětská lavina hlavní branou ke kuchyni a na snídani.
Potom jsme si už jenom hráli. Nejdříve turnaj v ringu starší kategorie, pak po snídani jsme šli do lesa na oblíbenou hru Kolíčky. Ta spočívá v tom, že do lesa si šlo sednout nás šest dospělých s klobouky na hlavě a se šátkem přes oči. Lesem pak pobíhala smečka dětí, které se nám snažily připínat na klobouky kolíčky s barvou svého družstva. My jsme se naopak snažili jim v tom zabránit tím, že je plácneme přes ruku. Nebylo to moc snadné, trefil jsem snad dva nebo tři proti desítkám připnutých kolíčků. Ale nakonec to nebyl špatně strávený čas – sedět v letním lese se zavázanýma očima, poslouchat jednak přirozené zvuky lesa, jednak šustění dětských nožiček, když se blížili ti predátoři s kolíčky. A kromě toho jsem dělal kolem hlavy téměř esoterické pohyby rukama, abych zachytil případné útočníky, takže jsem měl z Kolíčkované v podstatě duchovní i fyzický zážitek. Ani nevím, kdo tuhle hru vyhrál, ale děti si to velmi užily a o to vlastně šlo.
Ještě před obědem se dohrávaly poslední zápasy v ringu ve starší kategorii, ale podpora fanoušků na lavicích diváků už nebyla taková, jako při zápasech mladších dětí. Asi se od starších nějak očekávají ty výskoky za ringem, odvážné pády při chytání, rafinované hody těsně před čáru a další efektní akce. Anebo to ringo trvá už příliš dlouho.
Pak byl oběd (výtečná zelňačka a maso na kari (asi) s rýží ) a polední klid.
Dnes jsem dával na nástěnky nové Intelektuální rozcvičky já a trochu jsem zvýšil náročnost, aspoň jsem si to myslel (ale u nejmladší kategorie jsem musel dát ještě další hádanku). Dnes řešila dvě kategorie Klárka Hlaváčová. Ta taky vypadá docela nenápadně, ale naše hádanky řeší stejně lehce jako Zuzka (ze včerejších Zpráviček). Klárka zatím jako jediná dokázala doplnit následující písmeno do řady J, D, T, Č, P, Š, S, ?.
Po obědě bylo třeba dobýt další písmeno do hesla Cryptexu. Dnes k tomu posloužila hra, která se na minulém táboře jmenovala Pakani, ale teď bychom ji mohli ve vztahu k mistru Leonardu nazvat vznosněji, třeba Vlastním umem překonávání života protivenství, zlovolných náhod a útoků nepřejících.
Celá ta alegorie životaběhu se odehrávala na louce nad táborem. Družstva startovala z jedné čáry, v poli vždy mohli být pouze dva členové každého družstva. Ti běželi k ke stolu, kde seděly Mája a Lucka kuchařka a házeli proti nim dvěma kostkami (to byly zlovolné náhody). Pokud hodili víc, než Lucka nebo Mája, mohli pokračovat ke třem lavicím, které museli překonat stylem přeskoč-podlez-přeskoč (překonávání protivenství). Jestliže to dokázali bez shození lavice, běželi k Radce, s níž stříhali kámen-nůžky-papír (další náhody). Pak házeli tenisáky do kyblíku (vlastním umem) a pokud se aspoň jednou trefili, přistupovali k těm útokům nepřejících.
Tento úkol přestavovala klikatá dráha (jako životem) odstřelovaná z obou stran nepřejícími, kteří metali papírové koule po tábornících, kteří si nepřáli nic jiného, než v klidu dojít k ešusu na konci dráhy a vzít si jeden kolíček pro svoje družstvo. Jenže Matěj Nejedlý na jedné straně dráhy a Petr od Lucky na druhé straně nemilosrdně kosili naděje těchto prostých lidí a vyřazovali je přesnými zásahy papírovými koulemi. Zasažení museli jít úplně na začátek, stejně jako při neúspěchu na kterémkoli předchozím stanovišti. Ale i to připomínalo lidský život ve zkratce – Ať už je člověk jakkoli poražen a vržen nepřízní osudu zpět na startovní čáru, vždy se dokáže vzchopit, zvednout se a pokračovat na své cestě za svým snem, za kolíčkem pro družstvo.
A tak stále více táborníků dokázalo proniknout palbou těch nepřejícníků a se šťastným řevem sebrat kolíček a uhánět zpátky k družstvu.
Takže tady vidíte, jak se staráme o přípravu dětí na reálný život – včera při hře Byrokracie, dnes touto hluboce filosofickou hrou.
Odměnou za překonávání protivenství byla informace, že v lese za cílem se nachází pět písmen zabalených do papíru, která odhalí další písmeno z hesla Cryptexu. Ale podmínka byla, že se nesmí rozbalit, mohou je jen ohmatat přes obal. Každé družstvo hledalo jen jedno písmeno.
Nalezení písmen bylo snazší než jejich přečtení přes několik vrstev tenkého papíru. Jasné byla pouze písmena C a O, u ostatních se odhady pohybovaly od N přes Z až k X. Ale nakonec družstva došla ke správným písmenům, která byla C, O, K, T a E. Jen bylo třeba složit to slovo, které prozradí další písmeno. A nebyl to KOTEC. Bylo to TECKO, čili „téčko“. Máme další písmeno, zbývá nám najít šest.
Pak byla svačina a po ní další oblíbená hra Popeláři. Ta spočívá v tom, že Matěj (nebo jiný vedoucí) sepíše seznam věcí, které mají družstva co nejdříve sehnat. Letos tam měli kromě jiného vodu z potoka, mrtvou vosu, baterii do foťáku nebo paví pero. Jako bonus přidal Matěj šest šestek, jako upomínku na loňské tábořiště, kde v Popelářích byly nástěnné hodiny pouze se šestkami místo hodin.
Táborníci lítali po táboře, nosili konve na vodu, brodili se v potoce, lovili mrtvolky vos z pastí, ptali se mě, jestli nemám paví pero (náhodou jsem jich několik měl) a jediný Lukáš Blecha přišel na to, co je to ten bonus – v jídelně pod tabulkou bodování družstev bylo ještě bodování Dannyho Gribbina, který v kvízech v prvních dnech tábora vystupoval jako samostatné družstvo a v šesti prvních kvízech vyhrál, takže měl šest bodů. A tu tabulku Lukáš přinesl.
Možná bychom mohli najít nějaké mravoučné podobenství této hry se životem člověka, ale v podstatě se hrála hlavně proto, aby Dita měla čas připravit dnešní poslední hru, která se běhu lidského života může týkat dosti podstatně – hra o tom, jak zbohatnout. Jmenovala se Obchodování.
V této hře jsme měli šest stanovišť, která měla různé počty několika žádaných komodit. To byly červené, zelené a žluté papírové žetony, které se prodávaly za cenu podle toho, kolik jich měl příslušný prodejce na skladě. Kromě toho se pod pultem nabízelo ilegální zboží, dřevěné válečky a víčka od piva.
Družstva měla každé počáteční kapitál 20 000,- Kč a měla za úkol ho zvětšit tím, že bude kupovat žetony levně a prodávat draho. Na stanovištích byly ceny žetonů a podpultového zboží tím vyšší, čím méně jich bylo, například pokud bylo zelených žetonů méně než pět, stály 2000,- za jeden, pokud jich bylo 16 a více, stály 500,- Kč. Jejich kupováním a prodejem se jejich počty a tedy ceny samozřejmě neustále měnily a děti velice rychle pochopily, jak se dá vydělat pěkný balík tím, že něco koupí levně a donesou to tam, kde se to prodá draze.
Na ilegálním dřevě a plechu se dalo vydělat mnohem víc, proto po táboře chodili policisté a mohli u každého kontrolovat, zda nenese něco nezákonného, případně to mohli zabavit.
Tak to byla ekonomika v praxi, i s tím černým trhem.
Abyste mohli posoudit výdělečnost takového podnikání, uvedu, že původních 20 000,- vítězné Lukášovo družstvo za hodinu rozmnožilo asi na 360 000,- Kč, a to jsem jim ještě v roli policisty sebral kontraband asi za 14 000,- Kč. Ostatní družstva dosahovala výnosu mezi 100 000 a 200 000,- Kč.
A pak začalo pršet. Od západu přišel ohromný mračoun a vypustil na nás docela velké množství vody. Rychle jsme upustili od myšlenky na táborák, burzu a následnou noční hru, přemístili jsme se do jídelny a spustili burzu tam, v teple a suchu a pod elektrickým osvětlením.
Burzu řídil Matěj, Mája se věnovala účetnictví.
Jako obvykle šly na dračku brambůrky a jiné slané věci, čokolády, lentilky, vše samozřejmě ve velkém balení. Matěj prodal i různé plyšáky, porcelánové figurky slonů, figurku dračice ze Shreka a nějakou figurku z Minecraftu. Prodal i dvě dětské šperkovnice a hadrovou panenku po Máje. Nakonec prodal i romantické rande s Kastrem (Vojtou Kaštovským), které si koupil Matěj Franěk a odvedl si Vojtu za ruku ke své lavici.
Prodala se ještě spousta dalších věcí, Matěj roztáčel emoce a aukční sál bouřil. Těžko se to popisuje, ale kdo to jednou zažil, ten si to umí představit.
Když Matěj prodával tajný předmět a cena už vystoupala přes 30 plichtíků, Mája špitla: „Nechceš prodat mě, že ne?“
Neprodal ji, bylo to keramický zvoneček ve tvaru prasátka pro Jindru.
Ale čas běžel a i ta burza skončila. Venku už pršelo méně, ale před stany stála voda ve velkých loužích. Stany naštěstí přežily všechny bez úhony, jen Dáša před chvílí přišla s tím, že spadl party stan, který sloužil jako venkovní jídelna. A to byla asi poslední událost šestého dne našeho tábora.
Dobrou noc a pěkné sny o rychlém zbohatnutí.