… kdy zase trochu mokneme, konstruujeme a vyrábíme, lítáme po lese, jedeme na kolech a bojujeme s byrokracií
Budíček nás dnes vyhnal do teplého, ale zamračeného rána. Na rozcvičku jsme nešli, protože na dnešek byl plánován celodenní cyklovýlet. Už je to taková tradice, že před cyklovýletem se na rozcvičku neběží, asi aby se šetřily síly. Mužstvo se tedy už rovnou shromažďovalo u jídelny a cpalo do sebe chleby s marmeládou a medem.
Jenže pak jsme se podívali na meteorologický radar a skoro nám snídaně zaskočila. Od západu se na nás hnaly strašliví mračouni a také předpověď se od včerejších příjemných 23 °C a polojasné oblohy výrazně lišila. Ještě jsme čekali do půl desáté, jestli třeba mračouni neuhnou, ale místo toho začalo docela vydatně pršet. Už nebylo co řešit, cyklovýlet jsme zrušili, aspoň ten celodenní.
Tím ale vznikla otázka, co s programem na dopoledne, na kterou se ale okamžitě našla odpověď. ta zněla: PADÁKY. Včera jsme přeci dostali od pana Leonarda náčrtek jeho padáku, jehož realizace v naší době měla spojit zemi a nebesa a propojit jeho a naše časové roviny. A pak by se asi mělo něco stát. Něco, co bude souviset s Cryptexem.
Družstva si rozpačitě prohlížela ten nákres, znázorňující pravidelný jehlan s čtvercovou základnou a pod ním na čtyřech lanech zavěšenou postavičku. Jak tak přemýšleli nad tím, z čeho to asi postaví, vzpomněl jsem si, že čirou náhodou s sebou mám několik modelářských borovicových nosníků 8×8 mm a roli hedvábného papíru. Na každé družstvo vyšly dva metrové nosníky a arch papíru 1×0,5 m. S tím už se dalo leccos podnikat.
Nejprve probíhaly odborné konstruktérské diskuse ohledně rozměrů padáku, jeho nosné plochy, nosnosti lan a podobně. Pak se zjistilo, že jehlan na nákresu má osm pevných hran, což při dvou metrových nosnících znamenalo osm kusů dlouhých 25 cm. Rozměry byly tedy dány.
Tím se ovšem uvolnily netušené designerské schopnosti hlavních konstruktérů. Jediné družstvo, které se přísně drželo návrhu mistra Leonarda, byl Míšin Prasklej hrníček (tak se jmenuje družstvo). Tři další družstva zachovala aspoň tu čtvercovou základnu, ale Pavlovi Idiž (tak se jmenuje jeho družstvo) z osmi nosníků poskládali Davidovu hvězdu a na ní budovali vlastní nosnou plochu padáku.
Šimonovo družstvo Koso na boso sice sestrojilo čtvercovou základnu, ale další čtyři nosníky vedli z rohů čtverce dolů jako jakési přistávací vzpěry, které měly podle projektu ochránit pasažéra padáku před kontaktem se zemí. Tím pasažérem mělo být vajíčko, které jsme měli slíbené od kuchyně (sice se nejdříve kroutili a na moje ultimatum “Buď budeme spouštět vajíčka nebo děti” odpověděli bez zaváhání “Děti!”, ale nakonec nám dali pět vajíček). Všichni si totiž pamatovali slova mistra včera v tee-pee, kdy mluvil o padáku, který by snesl z výšky třeba vajíčko a přistál s ním bez úhony.
A tak všechna družstva věnovala velkou péči přistávácímu modulu pro vajíčko, který vyráběli z hnízda plata pro vajíčka.
Práce na padácích pokračovaly v podstatě souběžně s výzkumnými pracemi. Zkoumalo se, jestli disperzní lepidlo udrží nosníky ve tvaru čtverce (neudrželo), jestli je vhodné použít silonovou niť pro zpevnění rohových spojů (moc ne, uzly na ní nedržely), jak dlouhá lana jsou potřeba pro správnou polohu těžiště, jestli jsou ta hnízda z plata na vajíčka vhodná jako přistávací moduly (osvědčila se).
Venku střídavě přestávalo a začínalo pršet, ale kolem dvanácté hodiny se definitivně vyjasnilo a občas dokonce vykouklo sluníčko. Družstva tedy mohla provádět předběžné testy svých padacích zařízení, zatím jenom s kameny. Shazovaly své padáky z prvního patra strážní věže a i přes silný vítr dokázali stavitelé zjistit různé chybičky ve svých konstrukcích a začít je opravovat.
Ale pak už byla svačina a po ní jsme přerušili práce na padácích a vyběhli do lesa za loukou s tee-pee (prý se jmenuje Indiánská louka). Tam Dita, Alena, Matěj, Mája a Doďa připravili hru, pro kterou na místě vymysleli název Písla a čísmenka. Ve svahu v lese nad loukou připíchali na stromy asi devadesát lístečků z číslem a písmenem a úkolem družstev bylo pochopitelně zjistit všechna písmenka a seřadit je do nějaké zprávy. Přitom podle pravidel mohly běhat po lese současně jen čtyři děti, to aby se vyrovnaly nerovnosti mezi počty členů v družstvech.
Ten svah byl opravdu prudký a děti kmitaly nahoru a dolů a hlásily čísla a písmena a vedoucí je zapisovali a snažili se sestavit to poselství. Ale postupně to kmitání zeslabovalo a přinesená písmenka se častěji opakovala a sestavování zprávy šlo stále pomaleji. Nejvíce písmen měl na svém archu Lukáš Blecha, který sbíral nejen informace od členů svého družstva, ale odposlouchával i ostatní družstva, jen několik zásadních pozic mu chybělo.
Trvalo to skoro hodinu, než družstva nasbírala nebo odhadla dost písmenek, aby mohla sestavit to zásadní poselství. A to znělo takto:
Kastro prohrál všechny individuální souboje v air hockey, ale jeho tým stejně zvítězil v celém turnaji, omega lul xd xd
O několik vteřin dříve to oznámili Prasklé hrníčky před Pavlovými Idiž, pak během několika minut i další dvě družstva, jen Lukáš pořád nemohl přijít na poslední písmena ve spojení “air hockey”. A přitom byl už tak blízko. Zřejmě si nese tu smůlu z loňského pokladu s sebou.
Pak už byl oběd, výborné zapečené těstoviny se špenátem, polední klid a potom jsme vyhlásili konečný termín ostrých zkoušek vyrobených padáků. Z kuchyně jsme přinesli vajíška a družstva je upoutávala lepicí páskou do přistávacích modulů a ladila poslední letové vlastnosti padáků. A už se jelo naostro.
Jako první spouštěli svůj padák Prasklé hrníčky Míši Čápové. Jejich padák byl věrnou kopií Leonardova návrhu a padal pěkně, stabilně, jen trochu rychle. Dopadl na kameny pod věží a vajíčko bylo trochu naprasklé. Ale vnitřek nevytekl, tak jsme uznali padák jako provozuschopný.
Jako další letěl stroj připravený konstrukční kanceláří Sekeráři pod vedením Vojty Kaštovského, který měl pouze čtvercovou základnu a nad ní volnou kupoli padáku. Tento výtvor se i v silném větru pomalu a stabilně snášel a donesl na zem vajíčko bez poškození.
Následovalo padací zařízení skupiny Morální majáky Lukáše Blechy, které bylo podobné konstrukci Vojty Kaštovského, asi proto, že hlavním projektantem byla Anička Kaštovská.
A také jejich vajíčko přistálo bez zranění.
Šimonova konstrukční kancelář Koso na boso spustila výše zmíněný aparát s přistávacími vzpěrami. Letové i přistávací vlastnosti se plně osvědčily a také jejich vajíčko se dostalo na zem bez poškození.
Jako poslední vystoupal na věž Pavel Klein se svým padákem Davidova hvězda a spustil. Bohužel tato konstrukce zřejmě trpěla značnou nestabilitou letu, krátce po vypuštění se padák naklonil nad kritický úhel a prakticky volným pádem se zřítil na zem.
Vajíčko bohužel pád nepřežilo.
Ale bilance 3,5 vajíčka z pěti je dostatečně příznivá a můžeme naše konstruktéry jen pochválit. I ta Pavlova slepá ulička je cenná zkušenost.
A protože se odpoledne udělalo docela hezky, sluníčko pěkně hřálo, rozhodli jsme se vyrazit aspoň na krátký cyklovýlet. Vybrali jsme trasu přes Nesměň, Úchozí, Malče do Besednic, kde na kraji obce jsme ještě vylezeme na rozhlednu Slabošovku. A jak jsme s Dášou dohodli, tak jsme učinili. Rozdělili jsme táborníky na Chrty a Malé Dětičky, nasedli na kola a vyrazili. Podpůrné vozidlo a dopravu svačiny nám opět zajišťoval Zdeněk Klein.
Cesta nám, Chrtům, pěkně ubíhala, i když první polovina byla většinou do kopce, ale opravdu prudkých krpálů nebylo moc. Nejhorší byl asi ten z Malče (Malčí?) k Besednicím po polní cestě mezi ohradami s kravami, které nás se zájmem pozorovaly. Na kraji Besednic jsme zastavili, chvilku počkali na Zdeňka, který nečekal, že tam budeme za půl hodiny, a zajeli jsme ještě k rozhledně a vylezli na ni. Výhledy po Novohradských horách byly moc pěkné, sluníčko pěkně plasticky vykreslovalo krajinu kolem.
Taky jsme sledovali skupiny Malých Dětiček, jak se plahočí po té cestě mezi kravami, a mávali jsme jim.
Vrátili jsme se na rozcestí, společně s Dětičkami spořádali rohlíky s paštikou (opět se rozhořel dávný spor mezi milovníky paštiky Matěj a paštiky Svačinka), naskočili jsme do sedel a za pět minut jsme byli v Besednicích. Tam jsme v podstatě ucpali vietnamský krámek s potravinami, vykoupili většinu nezdravých věcí, uložili je do batohů a v šest hodin jsme už byli zpátky v táboře. Celý výlet trval asi dvě hodiny.
V táboře jsme měli návštěvu, přijeli dva pejskové značky Corgi, doprovázení Štěpánkou (mojí manželkou), kteří okouzlovali děti svým šarmem a současně si užívali drbání a hlazení. Se mnou se jen zdvořile přivítali. Škoda, že Štěpánka odjela dřív, než přijely Malé Dětičky, ty by si to také užily.
Pak už byl tábor zase kompletní a děti se pomalu rozprostíraly do stanů, do sprch nebo do jídelny ke kartám, ale pořád ještě nebyl konec programu. Protože splnily podmínky “propojení země s nebesy”, měly za to dostat první nápovědu k heslu Cryptexu. Jen nevěděly, jak to proběhne. Zatím. Zatím byly ještě veselé a spokojené.
A to je přešlo v okamžiku, kdy se dozvěděly, že mají získat “tajemné kolečko”. A získat takové kolečko není jen tak. To nemůže kdejaký hejhula přijít, sebrat kolečko a dělat s ním kdovíco. Všem je naprosto jasné, že kolečko lze získat jen na základě patřičného formuláře správně vyplněného a podepsaného příslušnýmy útvary, odbory, ústavy a úřady. Prostě kolečko vám může vydat jenom OUŘAD.
A tak družstva chodila od vrátnice s velice protivnou paní Schmeterling von Krankenhausovou, k milému, ale úplně neschopnému archiváři Zárubovi, k ječivé paní Kolomazníkové na Památkovém ústavu, k energetikovi Taburákovi, hysterické Io na životním prostředí, úplatků chtivému Ing. Havlisovi, Llm v Kartotéce, kde teprve při třetí návštěve získali formulář 48, vlastně 47, protože byl změněn, ale ještě nebyl vydán oběžník, k kryptoanalytikovi, jehož jméno začínalo na Fr a dál bylo nevyslovitelné, a potkávali se s manažerkou podlahových krytin Kryšpínou, která je nutila sundat si boty i ponožky, protože právě vytřela. A mezi těmito úředníky pobíhala družstva hodinu a čtvrt, aby konečně získala všechny podpisy a razítka do formuláře a u archiváře Záruby Roberta si mohla vyzvednout ono tajemné kolečko.
Zde je první stránka šestistránkového formuláře pro získání tajemného kolečka:
A archivář si formulář přečetl, pak se usmál a se slovy: “Jsme přeci v jedenadvacátem století, na tohle stačil email” formulář roztrhal a zahodil. Ale to kolečko nakonec žadatelům, kteří už byli rudí vzteky a na krku jim pulsovaly žíly, vydal.
Pak konečně byla večeře, předspánková hygiena a odchod do hajan, aspoň těch malých. Některé z menších dětí pod vedením Lukáše Plška šly spát pod širák, uvidíme, jestli tam budou i ráno. Noci začínají být chladné.
Tak dobrou noc a vyvarujte se snů o byrokracii.
Ještě uvedu několik hlášek ze včerejška:
Ve hře Rétorika se utkali bratři Komárkové. Dostali téma “Jaké to asi je mít zapíchnutý nůž mezi žebry”. Adam okamžitě prohlásil: “Protože mám za bratra tuto osobu, umím si to docela dobře představit”, čímž okamžitě vyhrál, protože Matěj nebyl smíchy schopen jediného slova.
Anička Volemanová (asi) na téma Století páry: “Parní stroj je stroj na páru, to tam má asi nějaký motor, který tu páru vyrábí”.
Tomáš z kuchyně při nákupu v Trhových Svinech: “Tam není Penny, tam jsou jenom Sviny”.