… kdy se nejprve orientujeme v prostoru, pak se poznáváme mezi sebou, mokneme a večer se trochu bojíme
Během naší první noci na táboře přišla nejdřív krátká přeháňka a pak vydatný slejvák. Ranní hulákání “Budíčéééék!” nás vzbudilo do trochu zamračeného, ale teplého dne, a tak nikomu nedělalo problémy vyběhnout na rozcvičku v předepsaných kraťasech a tričku. Dnes se k vedení rozcvičky sám přihlásil Danny, náš atlet a bývalý táborník v dávných dobách. Vyběhli jsme po cestě směrem na Nesměň, rozcvičili se a na rovné cestě ještě provedli běžeckou abecedu.
Zpátky se většina zkušených táborníků pohybovala rychleji, protože v táboře už čekala snídaně, a kdo dřív přijde, může toho sníst více. Lukášovo družstvo sloužilo první službu, mazalo rohlíky a chleby Ramou a marmeládou a Anička Kaštovská kreslila medem na rohlíky požadované obrazy.
Po snídani se už rozjel standardní táborový program. První bod bylo zmapování okolí a zakreslení všech nalezených krmelců, vývratů, můstků či posedů do příslušných map. Družstva vyrazila a tábor osiřel. Aspoň chvilku jsme si užívali ten dávný sen všech táborových vedoucích: letní dětský tábor bez dětí.
Leč idyla netrvala dlouho, družstva prošla okolí docela rychle a hlavně se už chystala svačina. Po ní následoval další bod – seznamování. Letos tu máme dost nováčků mezi malými dětmi, tak bylo třeba trochu prolomit ledy mezi nimi a staršími táborníky a znát aspoň jména. Začalo to ale nenápadně. Všichni si sedli do kruhu a Matěj Nejedlý poslal dokola roli toaletního papíru se slovy: “Odmotejte si, kolik chcete nebo kolik potřebujete”. A tak si děti odmotávaly – někdo tři, čtyři útržky, jiný několik metrů, někdo zase jen jeden útržek.
A pak se ukázalo, k čemu to bylo – Matěj vyhlásil, že každý o sobě musí říct tolik informací, kolik má útržků. A hned začal – jmenuje se Matěj, studuje jadernou fyziku, koupili kočku a někdo je předevčírem naboural. Tolik za čtyři útržky. Jeho přítelkyně Mája sdělila, že má 3,5 kočky. Eliška nám řekla, že je na táboře pošesté a že udělala přijímačky, Štěpán řekl, že je Štěpán, protože měl jen jeden útržek. A tak to šlo dál. Od Lukáše Blechy jsme se dozvěděli, že studuje, bydlí v Jivně, umí určovat stromy, květiny, lišejníky, mechy, brouky – to vše za asi deset útržků. Největšího množství informací jsme se dočkali od Anetky (30 útržků) a Dennyho (31 útržků). Zajímavá informace od Matěje Němčeka byla, že jeho oblíbené zvíře je kapybara.
Tak to byla jedna hra na seznamování, následovala druhá, zvaná Seznamovací dotazník. Ten měl pět otázek: 1. Nejméně oblíbený předmět ve škole, 2. Oblíbené jídlo, 3. Oblíbené zvíře, 4. Poslední film, který jsem viděl/a, 5. Jak se budou jmenovat moje děti.
Každý napsal na papírek svoje odpovědi, ale nepsal svoje jméno. Papírky jsme pak naházeli do misky a z nich si zase každý vylosoval jiný papírek. Cílem bylo co nejdříve pomocí dotazů zjistit, kdo odpovídal na daném papírku na otázky. Zapisoval jsem si pořadí dětí, které zjistily, kdo byl autorem jejich papírku. Většina přišla neuvěřitelně rychle, první Ondra Brunclík snad po několika vteřinách. A myslím, že to byl Pavel Klein, který si přečetl, že oblíbené zvíře je kapybara, a šel rovnou za Matějem Němčekem, čili jak se někdy vyplatí poslouchat, co říkají druzí.
Tady se podívejte na několik odpovědí na výše uvedené otázky, jestli v nich třeba nepoznáte svoji ratolest.
Nabyté znalosti je ovšem třeba prověřit. K tomu sloužila poslední hra před obědem zvaná poznávačka. To je už tradiční část našich táborových her a spočívá v tom, že dva vedoucí drží mezi sebou ve výšce deku tak, aby sahala až k zemi. Na každé straně od ní se shromáždí dvě družstva a při každém kole vyšlou jednoho člena k dece. Vedoucí pak na tři-dva-jedna spustí deku a ti dva proti sobě se snaží říct jméno toho druhého dřív, než to udělá on. Vypadá to asi takto:
Družstva proti sobě si ještě na poslední chvíli opakovala jména těch druhých, ale ne vždy to pomohlo při tom stresu, kdy padne deka a vy si musíte během zlomku vteřiny vzpomenout na jméno toho druhého, který na vás kouká stejně vyjeveně.
Naopak někteří reagovali neuvěřitelně rychle, deka ještě nedopadla na zem a jméno už bylo vyřčeno. Jiní zkoušeli metodu Martina Barona z dávných táborů, kdy ze sebe vychrlili všechna jména z toho soupeřícího družstva. Občas se to vyplatilo.
Poznávačku vyhrálo družstvo Pavla Kleina před družstvem Míši, Šimona, Vojty a Lukáše.
Pak už byl oběd, polévka a maso s rýží. Když jsem šel od kuchyně do jídelny, zaslechl jsem hlášku – někdo se ptal: “Jaká je polívka?”, a někdo druhý mu rychle odpověděl: “Vývar z krtka”.
Ale není to pravda, polévka byla výborná a maso taky, Nina mi donesla jen rýži a ještě od někoho jsem měl malý kousek masa. Opravdu, od té doby, co nám na táborech vaří Lucka, se už musím sám starat o jídlo, už nestačí sedět v jídelně a čekat, co mi děti přinesou, že už nemůžou.
Po obědě byl dlouhý polední klid, vyplněný jako obvykle ječením, pobíháním po táboře či maštěním karet v jídelně. Já s Andulkou a Matějem jsme ho naopak vyplnili přípravou prvního letošního orienťáku v blízkém okolí tábora. Postavili jsme devět kontrol a po poledním klidu jsme to odstartovali. Na kontrolách byly papíry s číslem kontroly a nějakým obrázkem, který si závodník musel zapamatovat a zakreslit do průkazky družstva. Běhalo se to jako štafeta, tedy z každého družstva běžel jeden na jednu kontrolu, vrátil se do tábora a nakreslil obrázek a mezitím už vyběhl další.
Odhadovali jsme časy tak na 15 minut, ale asi to bylo trochu složitější a nejlepšího času dosáhlo družstvo Míši za 29:14 min. Druhé bylo Pavlovo družstvo, třetí Vojtovo, čtvrté Šimonovo a s Lukášem musel Matěj sám dojít ke kontrole “strom visící ve vzduchu”, aby mu ukázal, že tam opravdu je.
Pak se nebe začalo zatahovat a podle radaru se blížil pěkný slejvák. Nakonec to nebylo tak hrozné, ale kolem půl páté se rozpršelo a celý tábor zalezl do jídelny. Alena s Ditou zde vytáhly své oblíbené kvízy – zachytil jsem pohádkové, vlajky a znaky států, ale bylo jich asi víc. A podle toho, co jsem viděl, byly pekelně těžké.
Na vlastní přání se kvízů účastnil i Danny Gribbin jako šesté družstvo – a nevedl si vůbec špatně.
V této soutěži naopak s velkým náskokem zvítězilo Lukášovo družstvo, před Míšou, Šimonem, Vojtou a Pavlem. Danny by byl druhý, kdyby nebyl mimo soutěž.
Ještě musím zmínit, že nás po jediném dni opustily tři členky – Ema Franková, Karolína Kaňková a Varča Juhaňáková. Nějak jsme se nedozvěděli přesný důvod, asi se jim tu nelíbilo a zavolali rodičům, aby si je odvezli. Takže budeme asi muset trochu zpřeházet sestavy družstev. Nu což, stává se.
Z kuchyně do jídelny už dlouho dobu voněly cuketové bramboráky, ale ještě to prý mělo trvat, než budou hotové. A tak jsme ještě zahájili turnaj v air-minihokeji, kde se soupeři z družstev po každých dvou gólech střídali, aby si zahráli všichni.
Kolem osmé už konečně byly ty cukeťáky a byly jako vždy výborné, díky Lucko a Tome. Jen byly dost syté, po třech už člověk nemohl. Došla ke mně další dnešní hláška, týkala se asi těch cuketových placek:
“Já mám problém, všechno jídlo mi spadlo do písku”.
“Já mám taky problém, bolí mě břicho od smíchu”
Ale pořád to ještě nebylo všechno z dnešního nabitého programu. Po deváté, to už byla tma, se tábořištěm najednou rozezněly údery do kolejnice, to zvonila Andulka. A Dáša začala svolávat všechny táborníky, že potřebuje pomoct, že se něco děje na louce, kde stojí tee-pee. Docela rychle se všichni shromáždili a vyrazili jsme k tee-pee. Už z dálky jsme viděli podivné světlo, které prosakovalo plátnem, a když jsme nakoukli dovnitř a opatrně vsoutpili, viděli jsme neuvěřitelnou scénu. Takovouhle:
Za stolem se svíčkami seděl stařec s dlouhými bílými vlasy a vousy, v podivném bílém obleku, něco si psal a nás si vůbec nevšímal.
Pak začal mluvit a současně psal něco na papír, ale zvláštním stylem, levou rukou zprava doleva. A říkal něco jako:
“ Zápis do deníku. Já, Leonardo da Vinci, jsem v roce (podíval se na hodinky) 2026! Neuvěřitelné. Dnešního dne jsem učinil další pokus s mým největším vynálezem. Strojem, který dokáže překonat hranice času.
K tomu nejhoršímu se teprve dostanu, ale nejprve musím zmínit, že přesuny časem mají několik nepříjemných vedlejších účinků. Bolest hlavy. Zvláštní pocit, že jsem některé věci už jednou napsal…A hlavně pořád něco zapomínám.
Teď jsem v pěkné bryndě. Vysvětlím. Při každém cestování časem stroj spotřebovává takzvanou esenci. Taková pidi pidi lahvička s tekutinou vystačí na skok napříč staletími.
Měl jsem v různých časových epochách připravené zásoby esence pro případ, že bych ztroskotal.
Ale můj poslední časový skok byl poněkud delší, než jsem očekával, a všechna esence se vyčerpala.
Teď jsem v roce (znovu koukne na hodinky) 2026 – neuvěřitelné. Bez esence se ale nevrátím zpět do mého milovaného laskavého středověkého 15. století.
Další potíž – nesmím v této přítomnosti, mojí budoucnosti, nic změnit. Nesmím s ničím INTERAGOVAT. Takže jen spoléhám, že se najde někdo, kdo mi pomůže. (Významně se podíval směrem, kde seděly děti).
Zásoby esence jsou totiž uschovány v Cryptexu. To je můj vynález. A Cryptex, ten můj vynález, je uložen v časové bublině, mimo náš lokální časoprostor. Celá ta sestava je totiž příliš nebezpečná, na to aby se dostala do nepovolaných rukou. Někdo lehkomyslný by s tím mohl změnit minulost. To by bylo velmi nepříjemné.
Takže k tomu Cryptexu. Neotevře se bez hesla. Heslo samozřejmě znám. Tedy… znal jsem ho. Mám ho někde napsané.
Tedy… jsem ho měl napsané. Zdá se, že ty stránky chybí, asi jsem je ještě nenapsal. Zatracené cestování časem! Že jsem se do toho vůbec nechal vyhecovat!
Klid, Leonarde, klid. Piš si dál deník. Musím najít způsob, jak Cryptex přivolat zpět do našeho časoprostoru, otevřít ho, získat esenci a vrátit se domů.
Už vím jak. Díky, mozku. Moje stroje. Most. Padák. Ponorka. Katapult. Létající kluzák. Každý z těchto vynálezů vznikl z přání překonat hranice lidských možností. Pokud někdo znovu vytvoří některý z mých návrhů, dojde k propojení přítomnosti s časovou bublinou a Cryptex – můj vynález – se zhmotní a já se budu moct vrátit domů. Snad si do té doby vzpomenu na to heslo. Teď si zdřímnu, u toho snad nic nezničím.”
A pak se zvedl a odešel. Prostě jen tak. Chvíli jsme seděli neschopni slov. Pak jsem opatrně přešel ke stolu a sebral papíry, které tam po tomto zjevení zůstaly. Na jednom byl nákres složitého stroje s klikou, ozubenými koly, stupnicemi a nesrozumitelným písmem kolem, jen nahoře byl nadpis “Macchina del Tempo”.
Na druhém papíru byl prostý nákres mostu z pouhých tyčí, zjevně bez jakýchkoli spojovacích materiálů.
Vraceli jsme se ke stanům v hlubokém zamyšlení. Co když je to všechno pravda? Co když Leonardo da Vinci skutečně cestoval (cestuje?) časem? To by vysvětlovalo jeho nadčasové návrhy vynálezů, které zjevně předeběhly jeho dobu o několik století.
No, zítra se na to podíváme, teď je už čas jít do hajan.
Tak dobrou noc a pěkné sny o časových paradoxech.