… kdy se honíme za pokladem
Po studené noci nás přivítalo jasné ráno, slibující pěkný den. Na rozcvičku dnes vzala děti Bára Brcková, která jim slibovala jiné, jogínské rozcvičení. To jsem ovšem bohužel neviděl, protože jsem ještě chystal poslední věci na to dnešní vyvrcholení celého táborového programu – honbu za pokladem.
Taky jsme vyřešili tu každoroční otázku “Co dělat?”, tedy jaký program zajistit dětem na dobu, kdy vedoucí chystají trasu za pokladem. Letos bylo řešení takřka ideální – já s Andulkou jsme šli připravovat trasu, Matěj, Jarek, Honza a další vedoucí vedli velkou poslední burzu, takže všichni byli spokojeni.
Ještě včera večer jsem připravil 18 otázek pro osmnáct kontrol na trase. Každá otázka měla tři odpovědi, každá z nich vedla na některou další kontrolu. Správná odpověď vedla ke kontrole na nejvyšší a nejkratší cestě k pokladu, nesprávné odpovědi vedly ke kontrolám na nižší úrovni, z níž pak bylo možné dostat se nahoru jen správnou odpovědí. Takže na první úrovň jsme dávali zapeklité otázky, na druhou normální obtížnosti a na třetí úrovni byly dětsky jednoduché. A doufali jsme, že jsme tu obtížnost odhadli dobře, takže se družstva nebudou zasekávat na každé kontrole, nebo naopak nepřiběhnou do tábora po vyluštění nejvyšší úrovně za půl hodiny od startu a nenachytají nás jaksi “in flagranti” při schovávání pokladů. Občas se nám to stávalo.
Vyrazili jsme hned po snídani a ukládali jednu kontrolu za druhou na místa známá z orienťáků i na nová místa, ale žádná nebyla moc daleko od tábora. Šlo to docela dobře, dokud jsme se nepokusili dát kontrolu na vrch Kropáč, který se téměř pne nad táborem. Již vloni jsme ztroskotali při pokusu vést orientační běh přes vrcholek, ale letos bylo nutné dát jednu kontrolu asi 50 m od vrcholu.
Letos totiž byl úplně systém navedení družstev k pokladu, dokonce poklady nebyly uschovány v táboře a blízkém okolí. Vymyslel to Matěj s Andulkou na včerejším “brainstormingu”, česky pěkně “dali jsme hlavy dohromady”. Základem bylo umístění kontrol nejvyšší úrovně na mapě – měly tvořit neúplný šestiúhelník a ten chybějící vrchol bylo právě místo uložení pokladů. Takhle to mělo napadnout družstva, jak jsme si představovali.
No a ten nejsevernější vrchol šestiúhelníku byl hned vedle vrcholu Kropáče. Vyběhli jsme po jakési bývalé lesnické cestě, která byla už zarostlá trávou a nedaleko vrcholu skončila. Pak jsme se prodírali hustým nízkým lesem nebo brodili přes mýtinky vysokou trávou, hledali cestičky ukázané na mapách nebo hledali na mapách cestičky, na které jsme narazili při tom bloudění. Na vrchol Kropáče jsme tak ani nedošli a dostat se na ten bod šestiúhelníku nám trvalo nejméně půl hodiny. Byly to sice jen desítky metrů, ale terén byl přitom stále horší a postupně míň a míň průchodnější.
Napadlo nás to současně. Vzpomněli jsme si na knížku a pak film Trhlina, sci-fi horor o putování skupiny přátel slovenským pohořím Tríbeč, které se chovalo podobně jako Kropáč a kde se děly velice podivné věci. Nám se naštěstí podařilo umístit kontrolu a uniknout z Kropáče beze ztrát, ale když jsme scházeli zpět směrem k táboru, cítili jsme v zádech posměšný pohled Kropáče. Brrrr.
Pak už to šlo snadno, umístili jsme zbytek kontrol a na poslední kontrolu jsme dali nápovědu, že mapa je klíčem k hledání pokladu, a ještě jsme tam nakreslili šestiúhelník a značku můstku, tam totiž vycházel ten šestý vrchol. Do tábora jsme se vrátili chvilku před obědem.
Po obědě jsme nechali družstvům kratší poobědový klid, naštěstí už ta vražedná vedra pominula, tak jsme je před třetí hodinou svolali a spustili tu velkou poslední akci. Pořadí startů družstev jsme letos určili podle celkového bodování, v němž s velkým náskokem 18 bodů vyhrálo Lukášovo družstvo, které tedy vyráželo jako první. Ukázal jsem jim první otázku na papíru připíchnutém na terase před kuchyní – týkala se Archimedova zákona a družstvo na ni celkem rychle a nesprávně odpovědělo. Tak jsem si trochu oddechli, že snad tu nebudou moc brzo.
Osmnáct minut po nich vyrazilo Míšino družstvo, na první otázku odpovědělo správně a zmizelo správným směrem. Pak už to to šlo rychle – Šimonovi k3 po 6 minutách a Pavlovi Mimoni po dalších 6 minutách.
Ještě chvilku jsme čekali, jestli se někdo nevrátí pro pití nebo mapu, a pak jsme z nakoupených dobrot a věcí, které se nedostaly do burzy, sestavili čtyři poklady. S Andulkou jsme je šli ukrýt k tomu můstku, který je vlastně jen na mapě, ale ve skutečnosti se tam překračuje asi 10 cm široký potůček. Kolem je špatně prostupný les a vysoká tráva, které nabízelo spoustu míst ke schování pokladů.
První poklad jsem schoval asi 30 m od můstku pod hromadu klestí, druhý a třetí schovala Andulka do trávy 20 a 10 kroků od můstku a poslední poklad byl v trávě hned vedle můstku. Pak jsme se vrátili do tábora a čekali jsme. Přitom jsme pomalu začínali balit a uklízet, neboť zítra už jedem domů, neradi, ale náš čas pomalu dochází.
Pře startem jsme všem družstvům radili, že jestli nenajdou tu kontrolu 13 na Kropáči, ať zavolají a já jim pošlu obrázek na mobil. Asi po dvou hodinách volalo pouze Pavlovo družstvo, ostatní se na Kropáč dostali. Tak snad se dostanou i z něj ve zdraví.
Dvě a půl hodiny po startu proběhlo táborem Lukášovo družstvo a někdo z nich utrousil, že jdou na kontrolu 4. Trochu jsem se podivil – čtyřka na hrázi rybníka Hraničák asi 300 m od tábora byla poslední kontrola na té nejnižší úrovni s nejjednoduššími otázkami. A tak jsem se šel raději podívat, jestli už někdo hledá poklad kolem můstku. Přišel jsem právě včas. Mezerou mezi stromy jsem viděl postavy na hrázi Hraničáku, ale bylo to Míšino družstvo. To Lukášovo právě přibíhalo jako první k můstku a začínalo hledat poklady. Čtvrtý, ten poslední poklad našli hned, což jim potvrdilo, že jsou na správném místě. Z poslední kontroly věděli, že ten první a nejlepší poklad je 50 kroků od můstku, ale směr nevěděli. Začali procházet po obvodu odhadnutých 50 kroků, prodírali se hustou trávou a kopřivami, zvedali hromady chrastí z probírek, ale nic nenacházeli. Honza Stejskal, který šel s nimi jako pozorovatel, mi mezitím vyprávěl, že půl hodiny seděli u poslední kontroly a přemýšleli, co znamená, že mapa je klíč, a k čemu je u toho nakreslený šestiúhelník a nějaké dvě šipky. Pak jim docvaklo, že mají jít na ten chybějící vrchol šestiúhelníku a tam hledat můstek. Jen se sekli asi o 200 m, protože mysleli, že to má být na některé kontrole nakreslené na mapě, a tak jim vyšel ten šestiúhelník trochu nakřivo. Ale brzo jim to došlo, našli na mapě můstek na správném místě a měli tedy nejlepší šanci najít nejlepší poklad.
Ale ne dlouho. Asi deset minut po nich se z trávy od rybníka vynořil Jindra Koutecký a za ním celé Míšino družstvo, které se z hráze Hraničáku prodralo přes houští kolem rybníka. Rychle se zorientovali, začali hledat na poloměru 50 kroků a záhy se na ně usmálo štěstí, konkrétně na Elišku Cikhartovou. Ta šla o něco dále než 50 kroků, zašla do lesa a zezadu uviděla modrý pytel s pokladem, který jsem přikryl klestím jen při pohledu od můstku. Tak Eliška vyzrála na moje umění schovávat poklady.
Lukášovo družstvo si povzdechlo a začalo hledat druhý poklad 20 kroků od můstku. V té době přicházela poslední dvě družstva, Pavlovo a Šimonovo. Rychle se rozběhli po obvodu 20 kroků a šťourali do husté trávy a hromad klestí. A nic nenacházeli. Pak Matěj Horák od Lukáše konečně našel třetí poklad 10 kroků od můstku, ale oni chtěli ten druhý poklad. A tak se hledalo dál.
Mezitím přišla Andulka, která schovávala ty dva poklady, a divila se, že je děti nemůžou najít. Tak trochu napověděla, že přihořívá, přihořívá. A nakonec Eliška Šedá z Pavlova družstva měla štěstí a vítězně zdvihla druhý poklad. Lukáš se vrhnul zachránit aspoň ten třetí poklad, ale tam už stál někdo od Šimona a rychle sáhnul do trávy. A tak na Lukášovo družstvo zbyl ten poslední poklad přesto, že startovali první a jako první byli na místě pokladů. Zatracená smůla.
Všichni jsme se pak vrátili do tábora a družstva dělila kořist. Na každého se dostalo a snad byli všichni spokojení. My jsme tedy byli. Nedošlo k ničemu, čeho jsme se obávali – nikdo se neztratil, neudělali jsme při přípravě trasy žádnou chybu, která by zničila celé to úsilí, ani žádné družstvo nepřeskočilo náhodou většinu kontrol a nedošlo rychle do cíle. To se přitom stává skoro na každé honbě za pokladem, že někde udělám chybu nebo někdo pochopí zadání jinak a pak se za půl hodiny objeví v táboře a shání se po pokladu. Ale letos ne. Krása!
No a tím vlastně skončil oficiální program tábor Smrkovec 2025. Děti konzumovaly dobroty z pokladů a připíjely si CocaColou, Fantou, Pepsi kolou nebo minerálkou, a pak odpočívaly po tom náročném výkonu.
S Andulkou jsme šli posbírat dnešní kontroly, každý polovinu. Pro mne to bylo takové rozloučení se Smrkovcem a jeho okolím. Do tábora jsem se vracel s deštěm, stihl jsem to tak tak. Skoro všichni stáli pod přístřeškem u srubu a na něco čekali. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co. Dnes na večeři jsou přeci langoše! Jako je poklad vyvrcholením programu, langoše jsou vyvrcholením táborového jídelníčku. Na našich táborech se dělají ve dvou verzích – na sladko a na slano – a obě jsou výborné. Z kuchyně to už vonělo a déšť mezitím sílil. Na chvilku jsem zalezl do stanu a málem se mi to stalo osudným. Když pro mě přišli, že už se vydává, většina táborníků už měla tři langoše v sobě a stáli frontu na čtvrtý. A není divu, ty byly! Umíte si představit větší štěstí? Venku se rychle stmívá, déšť klepe na střechu nad vámi, kolem vás jsou kamarádi a vy se cpete jedním langošem s česnekem, kečupem a sýrem a v druhé ruce máte langoš se sladkým tvarohem, posypaný cukrem. Nádhera.
Já jsem zvládl čtyři a půl langoše, a protože pršelo pořád silněji, šel jsem si číst do stanu. A pak mě nějak zmohlo to dvoutýdenní ponocování a usnul jsem jako nemluvně a spal až do budíčku. Sice jsem propásl táborák, když přestalo pršet, a všechny ty poslední písničky a rozdávání posledních zpráv z Poste Restante, ale určitě se mi zdálo něco pěkného.
Tak to přeji i vám. Dobrou noc.
