… kdy se touláme, špačkujeme, šťoucháme a nakonec se bojíme
Dnešní ráno bylo chladné a jasné a sluníčko pomalu šplhající nad stromy nás hřálo, když jsme běželi na rozcvičku. Na cestě k Vlčetínci nás rozcvičil Lukáš.
Po snídani jsme zahájili poslední sérii her letošního tábora.
Musíme si to přiznat, pomalu se blíží konec těchto čtrnácti dnů na Smrkovci. A tak jsme se snažili dohnat všechny resty v hrách – v těch tradičních, které hrajeme na každém táboře, i těch nových, které vypadají zajímavě a třeba je hrái i Krhúti, co my víme.
Začali jsme hrou, která patří k těm prvním hrám, špačkem, což je nejen naše, ale i česká tradiční retrohra. Hraje se s pomocí prkýnek s držadlem a s hranolkem na obou koncích zašpičatělým, to je ten špaček. Když se udeří prkýnkem shora na ten špičatý konec, špaček vyletí do výšky a hráč se pak snaží ho prkýnkem odpálit co nejdále. Původní pravidla se trochu podobala baseballu, kdy v poli stáli protihráči a snažili se rotující kus tvrdého dřeva se špičatými konci chytit do ruky. To jsme tu nezkoušeli, nemáme tu dostatečný prostor pro polaře a stejně by nám to Dáša nepovolila.
Naše pravidla jsou jednodušší – každé družstvo postupně odpaluje svého špačka a odtud, kam dopadne, odpaluje další hráč družstva. Když se vystřídají všichni členové družstva, podíváme se, kdo dostal špačka nejdál.
Dnes se to podařilo družstvu Lukáše, především zásluhou Adama Komárka, který posledním odpalem poslal špačka do lesa za ohništěm. Druhé družstvo Šimona stejným způsobem využilo Matěje Komárka, který ovšem odpaloval z větší vzdálenosti a do lesa nedosáhl. Třetí bylo Pavlovo a čtvrté Míšino družstvo.
Vloni jsme poprvé hráli hru Poklady, která se dětem moc líbila a vypadá to, že se stane naší tradiční hrou. Před rokem byla součástí celotáborové hry Dva roky prázdnin, letos jsme zatím nepřišli na to, jak ji spojit s národem Krhútů. Ale zahráli jsme si ji s chutí.
Hraje se to tak, že družstva vyrazí do terénu do vzdálenosti maximálně 15 minut chůze schovat poklad, v našem případě list papíru. S družstvem jde špion z jiného, vylosovaného družstva, který sleduje trasu a dělá si poznámky o tom, kudy jdou. Pak se všichni vrátí do tábora a špioni podle poznámek nakreslí mapu a beze slov ji předají svému družstvu. A pak se začne závodit o to, které družstvo podle pokynů najde poklad co nejdříve. Letos to vyhrálo družstvo Míši o pár vteřin před Pavlovým družstvem. Vítězství bezesporu přispěla Míšina podrobně nakreslená mapa a poznámky.
Družstva Šimona a Lukáše poklady nenašly, v případě Šimona nebyla špionská mapa dost podrobná, u Lukáše byl poklad schován v tak složitém terénu, že podle mapy nebylo možné poznat, která cestička na mapě odpovídá cestičce ve skutečnosti. A tak zase přišel na řadu oblíbený rozstřel. Zdá se, že si Matěj tato řešení nerozhodných výsledků docela užívá, otázkou je, zda si to užívají i ti rozstřelovaní. Dnes museli Šimon a Lukáš závodit v pití půl litru bublinkové limonády. Bohužel jsem to neviděl, ale později tohoto dne mi to osud vynahradil téměř třikrát.
Další hrou byla trochu bojová, ale nikoli brutální hra Šťouchaná. Ta je velice jednoduchá – proti sobě se dostatečně blízko postaví dva soupeři a snaží se jeden druhého vyvést z rovnováhy. Mohou se ovšem dotýkat pouze dlaněmi. A tak silně šťouchají do dlaní druhého nebo naopak uhýbají šťouchancům a brzy jeden ze soupeřů ztratí rovnováhu a přešlápne nohou nebo upadne a prohrává.
Družstva se postavila proti sobě a šťouchalo se jeden proti jednomu. Soutěžilo se každé družstvo proti každému, u čtyř družstev to je jen šest zápasů celkem a docela rychle se to odehrálo. Pořadí bylo celkem jasné – za vítězným družstvem Míši bylo Šimonovo, Lukášovo a Pavlovo družstvo.
Asi jste si všimli, že se zde často zmiňuje vítězství Míšina družstva. Je to pravda, Čapí kastróly se z posledního místa po prvním týdny postupně šplhaly v pořadí až na současné druhé místo, což se v táborové hantýrce nazývá comeback. Uvidíme, zda si to udrží, z třetího místa na ně dotírá k3 Šimona.
Po obědě (sýrové placičky s bramborami a Domácí Tatarskou Omáčkou od Lucky – vřele doporučujeme) a odpoledním klidu jsme konečně hráli hru, která měla přímý vztah ke Krhútům, totiž trénink kapitánů ponorek. Jak uvádějí odborné zdroje, archeologické výzkumy přinášejí stále nové a nové poznatky. Jedním z největších překvapení při vykopávkách byl objev periskopu a kompletního trenažeru při záchranném výzkumu na místě budoucí velkoprodejny pastiček na myši v Lakotné Lhotě. Podle rekonstruovaného trenažeru by kapacita výcvikového střediska stačila na 550 kapitánů ponorek ročně.
My jsme si ovšem nekladli tak vysoké cíle, stačilo nám vyškolit 15 zbývajících táborníků tak, aby se na světových mořích neztratili.
Trenažér se skládal z prken položených za sebou do klikaté dráhy, z periskopu (zrcadlo – díky za půjčení Elišce Š. – připevněné pod úhlem k periskopové tyči, čili klacku), a simulátoru ponorkové věže (kus kartonu kolem obličeje kapitána, zezadu jištěný provázky). Trénink spočíval v tom, že školený kapitán měl před obličejem karton, přes nějž neviděl na zem, a díval se nahoru do zrcátka. Podle něj se orientoval a musel projít po cestičce z prken. Některá byla úzká, některá se viklala a největší problém nakonec byl udržet rovnováhu a nešlápnout na trávu, za což byla penalizace 10 vteřin.
Podle časů nakonec vyhrálo opět Míšino družstvo před Lukášovým, Pavlovým a Šimonovým.
Když jsme zmínili ponorkové vojsko Krhútů, nemůžeme opomenout ani zárodky raketového vojska. Úplně jiné výzkumy ukazují, že Krhúti dokázali vystřelovat do značné vzdálenosti jakési duté nádoby s pomocí hořících plynů. Hořící plyny získávali odpařováním hořlavých kapalin, které byly produkty určitých kvasných procesů. Další informace však chybí, i když někteří badatelé naznačují, že Krhúti nakonec využívali ony nádoby a produkty kvasných procesů k úplně jiným účelům.
Pokusili jsme se rekonstruovat tyto prehistorické rakety s pomocí PET lahví a technického lihu. Do víčka petky jsme udělali otvor o průměru asi 5 mm, do petky jsme nalili malé množství lihu, opravdu malé, několik mililitrů, a pak jsme lahví třásli (odněkud vyplynulo krhútské slovo “šejkrovali”), dokud se aspoň část lihu nepřeměnila na páru. Pak jsme petku položili na odpalovací rampu (prkno s podélně přitlučenou laťkou) a do otvoru ve víčku jsme strčili zapálenou špejli. Páry v petce prakticky explodovaly, ozvalo se zasyčení a petka z rampy zmizela ve zlomku vteřiny. Pak už záleželo na jejích aerodynamických vlastnostech, jak daleko doletěla.
Z otvoru ve víčku kromě hořících lihových par vyletěl i nespálený líh, který následně vzplál a jako vedlejší produkt raketového výzkumu nabídl okamžitou depilaci na rukou či nohou. Zájemcům můžu ukázat.
Další rakety jsme odpalovali dálkově, tedy špejlí připevněnou k drátku, aby se ruce neocitly v zóně za tryskou rakety.
Ukázalo se, že letové vlastnosti petky se výrazně zlepší po přidání hlavice se záteží, což byla uříznutá horní část jiné petky přilepená stříbrnou páskou. Dále se ukázalo, že nemáme osm petek pro čtyři družstva, tak jsme s Matějem v podstatě na ex vypili každý 1,5 litru bublinkové ochucené minerálky. Pro děti všechno.
No, nakonec se ukázalo, že těch petek bylo už předtím docela dost, ale zase jsme už neměli žízeň.
Družstva sestavovala svoje rakety, experimentovala s velikostí trysky i se složením paliva (líh s repelentem hoří za vyšší teploty), postupně ladila zátěž v přídi a na záď přidávala křídélka.
Ale všechny rakety jsme odpalovali my s Matějem, přeci jen jsme měli více zkušeností (zájemcům můžu ukázat).
Soutěžilo se v doletu družstevních raket, na dvě kola plus rozstřel mezi Míšiným a Lukášovým družstvem. Míšina raketa ČK-1 v prvním kole létala krásně a s přehledem vyhrála, ale ve druhém kole a v rozstřelu se projevily nějaké potíže v palivovém systému (nejspíš v nastavení regulačních ventilů na vysokotlakém potrubí dodávky paliva do směšovače před spalovací komorou, nebo něco podobného) a raketu se dlouho nedařilo odpálit. Takže pořadí raket nakonec bylo UB-2.1 (Lukášova), ČK-1 (Míša), MM-ň (Pavel) a K-3 (Šimon).
Doporučení: Nezkoušejte to doma, produkty kvasných procesů využijete jinak a lépe.
Pořád ještě nebyl konec programu a posledních her. Už dlouho jsme nevzdávali poctu bohu Lomikelovi prostřednictvím rourácení, tedy pouštění kuliček po dráze.
Vyrazili jsme do lesa k naší opečovávané kuličkové dráze a trochu jsme se báli, co s ní a hlavně s kartony udělal včerejší déšť. Ale nebylo to tak hrozné, drobné škody jsme rychle opravili a pustili se do finále kuličkových závodů.
Jelikož jsme měli jen tři velké kuličky a čtyři družstva, soutěžilo se po dvojicích, každé družstvo s každým, ve dvou kolech. Přitom se projevil jakýsi podivný ekonomický zákon, tedy že děti využívají práce ještě menších dětí. Nina (5,5 roku) sbírala kuličky dole v cíli a utíkala s nimi nahoru ke startu a pak zase s kuličkami dolů. Upřímně a snad jako jediná fandila bílé kuličce, která tak většinou vyhrávala. A protože si bílou kuličku vybralo družstvo Míši, po zásluze zvítězilo. S pořadím dalších družstev byl malý problém, totiž že další tři družstva měla stejný počet vítězství a proher a ve vzájemných zápasech se zacyklili – Šimon porazil Lukáše, Lukáš Pavla a Pavel Šimona. A tak zase přešel na řadu rozstřel, tentokrát jsme využili všechny tři kuličky v jednom závodě a další pořadí pak bylo: Lukášovo – Pavlovo – Šimonovo družstvo.
Do lesa za námi přišla další návštěva, Bára Brcková, naše donedávná tábornice, vedoucí družstva a pomocník při programu. Rádi jsme ji viděli, vždycky kolem šířila dobrou náladu a hlavně uměla úplně všechno, opravdu (viz minulé kroniky).
V táboře se zatím rozjel poslední zápas v ringu – All Stars, kdy proti sobě nastoupili Máťa, Šimon a Lukáš proti Matějovi, Pavlovi a Jindrovi. Byl to pěkný zápas, plný krásných zákroků, ale nakonec zvítězili zkušenější Matěj, Pavel a Jindra.
Pak už se šlo konečně k ohni, rozdaly se plichtíky za včerejší a dnešní soutěže a služby, a Lukáš, Jindra, Kačka a jednou i Eliška Šedá sáhli do strun sladkého dřeva a mezi jiskrami nad ohněm se proplátaly zvuky zvonů v Montgomery, poletovala pera z křídel Pegasů, fučel krutý severní vítr a na vše se díval strom jako král. Ale pořád to nebyl konec, ač si to mladší i starší žactvo myslelo. Nikdo si nevšiml, že asi v půl desáté zmizel Matěj a bratři Komárci, Honza, Doďa a i Šárka Vítová, jedna ze služebně nejstarších tábornic (od sedmi let), která přijela autem za tmy a celkem nečekaně až k ohništi. Odešla se ubytovat a už se nevrátila.
A tak někteří byli fakt překvapeni, když jsem v půl jedenácté zavelel, že odcházíme na stezku, myšleno stezku odvahy (případně hrůzy).
Odvedl jsem je na cestu nad táborem, stejně jako byla stezka odvahy vloni, a po pár minutách je vypouštěl po světýlkách do tmy. Postupně bylo slyšet ječení a výkřiky hrůzy po trase stezky, která se vracela na hlavní cestu nedaleko od nás, čekajících na svůj osud.
Pokud si dobřea pamatuji, jako prvního potkali vysokého hubeného mnicha v kutně, který jen stál a nic nedělal, dokud neprošli kolem. Pak foukl do takzvané Aztécké flétny, která vyluzuje odporný skřek.
Další byl Adam, který něco hudral ze tmy, pak vyskočil a odvlekl adepta odvahy do lesa. Pak Doďa v maskovacím obleku vyskakoval na cestu, Honza v lese něco skřehotal, ale asi nejlepší byl vlkodlak požírající vnitřnosti člověka, který se třásl v předsmrtných křečích (osoby a obsazení: vlkodlak – Šárka Vítová, člověk – Andulka Kučerová, ten, kdo vybafl na adepty za vlkodlakem a k smrti je vyděsil – Matěj Komárek). A pak už byl konec stezky a také konec dnešního dlouhého programu. I když někteří ještě seděli u ohně do půl třetí.
Ale zítra, zítra už půjde o všechno, totiž o poklady. Předposlední den tábora je totiž zázračný den, kdy pokladové velicí se otevírají, ale jen těm nejodvážnějším a nejmoudřejším.
Tak se na to dobře vyspěte, dětičky. A dobrou noc též vám, milí čtenáři.