1. den, sobota 14.8.2021

Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný
Přeji vám krásné ráno a vítám vás u dalších zpráviček z tábora.
Stejně jako každý rok z té nepočítané řady roků, kdy jezdíme na tábory, jsme se sešli v půl deváté na parkovišti u stadionu a chystali se na další atletický tábor. Nakládali jsme tábornické a atletické věci do aut, batohy, tašky a kufry táborníků na káru a Dáša kontrolovala, zda je každý testován proti té protivné čínské chřipce.
Ještě jsme se seznámili s novými táborníky Ádou Růžičkou a Bárou Čermínovou, kteří nejsou (zatím) atleti, a přivítali jsme i naše malé atlety, kteří s námi jedou poprvé – Pavlem Kleinem, Danem Šandlem, Sebíkem Fízikem, Lukášem Blechou, Štěpánem Kouteckým, Terkou Straňákovou, Ríšou Němečkem. Taky se objevil nový a velmi šarmantní vedoucí Jenda.
Parkoviště bylo dost plné, takže děti nemohly rejdit na kolech tak, jako každý rok, ale možná to bylo dobře s ohledem na to, co nás čekalo (viz nadpis).
Letos se přihlásilo tolik dětí, že bychom se s nimi a jejich koly do autobusu Radka Janiše prostě nevešli. Bylo tedy rozhodnuto, že do autobusu nacpeme malé dětičky, co se jich vejde, a zbytek holt musí jet těch 63 km na tábor od stadionu.
Malé dětičky (do 14 let včetně) se vezly do vsi Přídolí za Českým Krumlovem a odtud je čekalo na kolech asi 27 km a 500 m převýšení. Ti starší, 15 let a více, se chystali na 63 km a přes 900 m převýšení. Inu, jedeme na Šumavu. Letošní tábor je u Lipna, nedaleko Frymburka a leží v nadmořské výšce asi 750 m n.m.
Po posledních instrukcích a radách od rodičů se do autobusu naskládalo asi 30 kol a stejný počet cyklistů, zamávali jsme si a autobus vyrazil. S dětičkami letos jeli Andrea a Jarek Michnovi, Petr Sedlák, Zdenka Herdová, paní Koutecká, a možná ještě někdo. Viděli jsme je až po mnoha hodinách a podle vyprávění se jim jelo celkem dobře. Rozkaz neobjevovat se na tábořišti před 4. hodinou odpolední beze zbytku splnili.
Naše skupina Chrtů vyrazila záhy po odjezdu autobusu, před sebou jsme měli 63 km podle plánu a matnou představu, že to může být i do kopce. Jako podpora jel autem pan Klein.
Zpočátku se jelo krásně. Sluníčko svítilo, kola bezchybně pracovala a tváře nám ovíval lehký větřík. Projeli jsme Budějovicemi kolem Stromovky, přes všechny ty lávky a mosty až na levý břeh Malše a v klidu jsme dojeli do Roudného a přes Vidov do Plavu. To už jsme znali z cesty na Myšárnu.
Pokračovali jsme na Kamenný Újezd, pod výpadovkou jsme najeli na známou trasu přes Rančice, Opalice a Radostice. Tam jsme ale měli už první ztrátu. Ukázalo se, že nový člen Áda už nemůže, ale doopravdy. Přiznal se, že nejdelší trasu na kole jel asi 30 km, a to včera. Ty houpáky před Radosticemi mu sebraly poslední zbytky sil, a tak jsme volali doprovodné vozidlo pana Kleina, aby ho naložil.
Přes Štěkře jsme pokračovali do Zlaté Koruny. Krásně jsme se svezli dolů do kempu u řeky, ale pak už došlo na ty silné zážitky. Ty serpentiny nahoru na silnici ke Krumlovu stály opravdu za to a mysleli jsme, že už nic horšího nemůže být. Jo jo, fakt jsme si to mysleli.
Po dlouhém odpočinku a doplnění vody ze zásob doprovodného vozidla jsme přes Srním dojeli do Českého Krumlova a tam si mužstvo vyžádalo dlouhou přestávku a odpočinek. Po kofolách, sušenkách a svačinách z domova jsme trochu osvěženi vyrazili na další část trasy. Mužstvo mi už připadalo trochu skleslé, ale moje povzbuzení „Jedem, jedem, zbývá posledních 40 kilometrů!“ asi nepadlo na úplně úrodnou půdu.
Z Krumlova jsme jeli celkem po rovině podél říčky Polečnice a nálada trochu stoupla, jen do té chvíle, než vedoucí jezdec neodbočil, kam měl, a celý peloton svištěl směrem na Chvalšiny, kde jsme vůbec neměli být. Až po dvou kilometrech mě dohnal Zdeněk Nagy, který kontroloval trasu na navigaci, přesvědčil mne, že jedem špatně, a svištěli jsme zase ty 2 km zpátky směrem na Kájov.
Tady už to začínalo trochu stoupat, ale pořád to nebyla žádná krize. Ty přišly až později.
Jeli jsme přes Přelštice směrem na Kladenské Rovné po cyklostezce, která byla fakt pěknou ukázkou účelného využití evropských dotací. Střídmé značení vedlo po cestě, kde se bláto střídalo s loužemi, rozbitá cesta s kamenitou cestou, drncání přes kořeny stromů s drncáním po kamenech. Tam někde upadl do bláta Péťa Stejskal a narazil si lýtko. Pak jsme podjížděli pod železničním viaduktem, kde byla dlouhá blátivá louže. Do ní šlápli Danny a Marek. O kousek dál zase Marty Baron nechal botu v dalším blátivém úseku. Nemluvě o brodu přes potok. No, pěkné to bylo. Naštěstí to nebylo do kopce.
Kopce začaly až v Hořicích na Šumavě. Dlouhý a opravdu prudký stoupák vyšlápli jen největší makáči Danny, Tomáš Havelka, Honza a Šimon a nová Bára, my ostatní jsme to vytlačili a vůbec jsme se za to nestyděli. Na náměstí nás čekal zase pan Klein s kanystry s vodou. Taky naložil Péťu, kterého ta noha už dost bolela.
Vytlačili jsme zbytek toho šikmého náměstí, odbočili doleva a těšili se, že už ty stoupáky máme za sebou. Ale po rovince jsme se svezli asi 200 m a pak se před námi vztyčila kolmá stěna, po níž nahoru z nějakého důvodu vedla silnice. A ta silnice vedla hodně dlouho a hodně nahoru. A nemělo to konce. Tohle byl zážitek velmi silný a vůbec nebyl pěkný. Bolely nás nohy i z toho tlačení kola. Kam se na to hrabe Peršlák blahé paměti, ode dneška už budu děti strašit stoupákem z Hořic na kótu 840 m.
Ale dali jsme to. Ten kopec nakonec skončil a pak jsme se pěkně svezli do Muckova a dále po zelené značce, pak jsme ještě trochu stoupali na Liščí vrch, ale to už nás nemohlo rozházet. Projeli jsme lesem nad táborem a po singletrailu jsme unavení, ale šťastní dojeli konečně do tábora. Nakonec to bylo 69,3 km a převýšení 1200 m.
Tam už na nás netrpělivě čekali, protože bylo třeba si vybrat stany, které budou příštích čtrnáct dní naším domovem. K tomu je ale třeba plný počet táborníků.
Takže po večeři (nějaká velmi dobrá dýňová pečeně plus dobroty asi přinesené rodiči) Dáša zase odstartovala ten každoroční závod o stany. A jako každý rok to trvalo několik vteřin.
Pak se už všichni nastěhovali, Jirka s Matějem si postavili vlastní stan, a už byl čas na další důležité akce na začátku tábora: oznámení sestavy družstev a rozdání táborových triček.
A pak přišla ještě Alena a sejmula všem otisky prstů, protože na tomto táboře se stáváme detektivy a každý detektiv musí mít na průkazu svoje otisky.
A tím oficiální program skončil, děti se seznamovaly s okolím, přinesly dřevo na oheň a k večeru už na louce za stany plápolal pěkný táborák. Seděli jsme na lavičkách kolem, povídali, hleděli do plamenů, někdo si opékal maršmelouny, Danny chvilku hrál na kytaru. Setmělo se a nad námi se táhla Mléčná dráha, mezi hvězdy se mísily jiskry z našeho ohně a bylo zase fajn. Dáša postupně odesílala děti do hajan a nikdo celkem neprotestoval. Za dnešek toho máme opravdu dost.
Tak dobrou noc a ať se vám nezdá o Hořicích