Příjezdy
Dobré ráno, vítejte u prvních zpráviček z tábora.
Každý rok zahajuji tuto první kapitolu zpráviček popisem toho, jak jsme se sešli u stadionu, nakládali věci do aut, rodičové spolu vážně hovořili a dětičky rejdily po parkovišti na kolech. Všechny naše odjezdy na tábor za ty roky tomu popisu víceméně odpovídaly.
Až do letoška.Dnes nikdo nerejdil, žádní tatínkové tu nenosili bagáž a žádné maminky nedávaly dětem poslední rady. Sešli jsme se tu jen vedoucí a jeden ochotný tatínek Zdeněk Peltan, abychom naložili všechny potřebné táborové věci do káry, na kolech tu byli jen Jirka Brunclík, Honza Stejskal a Jenda, ale ti vůbec nerejdili.
Bylo tu nezvyklé ticho a klid a bylo to trochu smutné. Ale důvod byl zcela prozaický – dnes byl totiž pátek. Dříve jsme vždycky odjížděli na tábor o víkendu, ale letos se tábor předává v pátek. Nechtěli jsme rodiče připravit o jeden den dovolené kvůli dopravě dětí ráno ke stadionu, a tak jsme s Dášou rozhodli (a opravdu s těžkým srdcem), že letos bude doprava na tábor nikoli společně vlastními silami na kolech, ale samostatně autem až skoro na tábořiště.
A přitom to byla taková pěkná trasa, jak později potvrdili ti tři odvážlivci, Jirka, Honza a Jenda, kteří těch 70 km jako jediní ujeli celé na kolech. S objížděním stavby dálnice v Budějovicích, se stoupáním z Dobré Vody, objížděním Třeboně a s další dálnicí u Lásenice.
Místo toho jsme naložili velkou káru táborovými věcmi a vyrazili s Dannym a Lenkou ke Kačležskému rybníku převzít tábořiště.
S vedoucí minulého turnusu jsme si prohlédli tábor, který bude další dva týdny naším domovem, podepsal jsem předávací protokol a začali jsme vykládat věci z káry. Letos je příjezd na tábor kromě dopravy ještě komplikovaný tím, že přímo do tábořiště je vjezd po hrázi rybníka zakázán. A tak jsme s prázdnou károu a výjimkou ze zákazu čekali se Zdeňkem Peltanem u začátku hráze na táborníky, které rodiče postupně přiváželi, nakládali jsme jejich věci do káry a rodiče s dětmi jsme posílali do tábora, aby viděli, co je čeká.
Zatímco se u začátku hráze hromadila auta, v táboře se postupně hromadili děti a rodiče. Takže nejspíš nakonec došlo i na ty vážně rozhovory a udílení posledních rad, jen to rejdění na kolech asi nebylo.
S károu jsme se otočili dvakrát, však letos tu máme 41 dětí. Ještě musím připomenout další nedostatek letošního řešení příjezdu – jelikož děti přijížděly postupně, ubytovávaly se také postupně a tím jsme tedy přišli o každoroční hromadný start ke stanům a jejich zabírání.
Nakonec se ale všichni ubytovali a pak už byl čas na večeři, kterou připravila naše nová kuchařka Lucka. A byly to cuketové placky s uzeným masem a byly výborné. Tato Lucka nám ale kromě večeře zajistila ještě dříví do kuchyně. Moc jsem to nepochopil, ale její známí nebo příbuzní z Nové Včelnice nám po telefonu nabídli štípané dříví, ale nebyli doma a branka na zahradu byla zamčená.
Vyrazili jsme ve dvou autech s prázdnou károu do Nové Včelnice, dojeli jsme k jakémusi domku, přelezli plot a nanosili dříví do káry. Jen doufám, že jsme našli ten správný domek. Ale nikdo na nás policii nevolal, tak snad ano a díky Lucce máme teď dříví do kuchyně nejméně na týden. Více takových kuchařek!
Když jsme přijeli a složili to dříví, už se pomalu stmívalo a v ohništi už hořel první táborák. Ještě jsem v rychlosti oznámil složení družstev, hlavně proto, aby Honzovo družstvo mohlo zítra nastoupit na službu.
Pak už se nedělo nic důležitého. Jarek Michna hrál na kytaru, někdo zpíval, někdo si povídal, však se někteří neviděli celý rok. Dětí u ohně postupně ubývalo, většina samostatně, jen některé mladší žactvo jsem v deset hodin poslal na čištění zubů a do spacáků.
Pak odešlo na kutě i starší žactvo a dorost a nakonec i dospělí vedoucí. Teď už tábor spí a jen měsíc v úplňku nás hlídá.
Tak dobrou první noc a sladké sny všem táborníkům.