8. den, sobota 21.8.2021

Mlhavé ráno, krásný den
Dnešní ráno bylo už konečně pravé letní a tábornické. Stany se ztrácely v takové té jemné mlze, skrze níž pronikaly první paprsky slunce. Bylo teplo, trávu pokrývala bohatá rosa a nahoře už prosvítala modrá obloha. Vzduch voněl lesem, létem a prázdninami.
Původně jsme plánovali polodenní cyklovýlet, takže podle jakéhosi dávného pravidla nebyla rozcvička. Nevypadalo to, že by to někomu vadilo. A taky, když jsem nepokřikoval před stany, že je odchod na rozcvičku a nevyhrožoval jsem plichtíkovými sankcemi, táborníci vstávali opravdu pomalu.
Ale když jsme začali plánovat konkrétní trasu cyklovýletu, ukázalo se, že jsme tam buď už byli, nebo je to daleko nebo je to do příšerného kopce. Jediná trasa, která nakonec připadala v úvahu, byla dlouhá asi 12 km, což je i na polodenní cyklovýlet málo. Padlo tedy originální rozhodnutí: půjdeme na cyklovýlet pěšky.
Dáša nakonec rozhodla, že s Malými dětičkami pojede na původně plánovaný výlet na kolech do Lipna nad Vltavou a zpátky, a naše spojené skupiny Chrtů a Malých chrtů se rozhodly jít pěšky po trase Vřesná – Posudov – Hrdoňov – Kovářov – Milná, no a tam se uvidí. Při plánování cyklovýletu jsem na mapě našel lesní cestu z Milné na zelenou turistickou značku, které plně vyhovovala podmínkám pro Láďovu zkratku – byla dost dlouhá a vypadala, že nebude moc pohodlná. To by mohlo vyjít (teď trochu předběhnu – vyšlo to více, než jsem si mohl přát).
Nijak jsme nespěchali, protože co je to 12 km pro trénované atlety kategorií mladšího a staršího žactva a dorostu. Někteří šli ležérně v těch gumových kroksech, aspoň že s ponožkami. Doufám, že toho moc nelitovali.
Vyrazili jsme až po odjezdu Malých dětiček. Zavelel jsem k odchodu a vyhlásil, že půjdeme pochodovým tempem 6,5 km/h a nasadil jsem svůj standardizovaný krok. Šimon Brůžek asi špatně rozuměl, po 100 metrech si utíral pot z čela a protestoval, že mu to nepřipadá jako pohodové tempo. Ale moje tempo stejně nevydrželo moc dlouho, protože jsme museli čekat na Honzu a Martyho, u nichž mám nejasné podezření, že se probudili přibližně v době, kdy jsme vyráželi z tábora.
Přešli jsme silnici a zabočili na cyklostezku. Po ní jsme došli do Posudova, kde nebylo nic zajímavého, pokračovali jsme do Hrdoňova, kam předevčírem dorazili na přívozu naši mladší cyklovýletníci. Slunce už bylo vysoko a pěkně hřálo, ale po cestě moc stínu nebylo. Cyklostezka vedla po silničce mezi loukami, občas projeli cyklisté, občas nějaké auto.
Za dalších 1,5 km jsme byli v Kovářově, kde je jeden pension vedle druhého, ale ani tady nebyl stín a nějaké posezení pro unavené poutníky. Nemluvě o prodejně zmrzliny nebo aspoň kofoly.
Další dva kilometry byly do Milné. Cesta byla pořád stejná – dole asfalt, nahoře pálilo slunce, jen těch aut jezdilo nějak víc. Ale v Milné měli krásnou náves s rybníčkem a stromy a lavičkami, tráva byla čerstvě posekaná, takže uondaní atleti si posedali, popíjeli šťávu z cyklistických lahví s rozbalovali horalky, co dostali na svačinu. Ano, myslím, že bylo dobré si pořádně odpočinout. Čekala nás totiž Láďova zkratka.
Před Farmou Milná jsme zabočili na cestu, která byla na mapě značena důkladnou přerušovanou čárou. Zpočátku tam byly zbytky asfaltu, pak už jen uježděná hlína, ale pořád to vypadalo, že bychom to na kolech projeli. Jenže najednou cesta zmizela. Tedy možná tam kdysi byla vyježděná dřevařská cesta, ale les si ji už dávno vzal zpátky. Zbyly jen nezřetelné koleje zarostlé trávou, občas plné vody a bláta. Museli jsme jít lesem po úzké pěšince, vyšlapané snad lesní zvěří, nebo možná sběrači borůvek. Ale rozhodně se po ní nechodilo často.
Prodírali jsme se borůvčím, kapradím, občas i kopřivami, klopýtali přes kořeny, přeskakovali jsme blátivé úseky, obcházeli jsme padlý strom. Už těžko jsme nacházeli původní cestu, ta se již stala součástí lesa. Pěšinka se ztrácela a zase objevovala, ale podle mapy jsme byli pořád na té důkladné přerušované čáře. Zde ale musím pochválit naše pěší cyklovýletníky, nikdo se neptal, kdy už tam budem, nikdo nehudral na toho, kdo vybral tuhle hroznou zkratku. Všichni pěkně šlapali a povídali si a připadá mi, že diskusní skupina počítačových her si ani nevšimla, že už nejdeme po silnici.
Po asi 1,5 km jsme konečně vyšli na zelenou značku, jinak též Svatojakubskou cestu a po ní jsme už veseleji došli až k silnici naproti bufetu u kempu Vřesná. Za pět minut jsme už byli v táboře a tím tedy skončil náš tříhodinový pěší cyklovýlet. Malé dětičky ještě nepřijely, měly to trochu delší než my. Ale přijela Maruška Kučerová (ano, je to opravdu moje dcera) jako první vlaštovka účastníků zítřejšího Maršála a Špiona.
Odpočíval jsem ve stanu a podle absence zvuků typických pro volné chvíle na táboře asi i ostatní někde polehávali. Přeci jen i to spíše pohodové než pochodové tempo dokázalo trénované atlety trochu utahat.
Chvíli po nás přijely Malé dětičky, pak byl oběd (šunkofleky s uzeným masem- díky, kuchyně) a protože bylo pořád krásně teplo, šli jsme se vykoupat. Vzali jsme oba paddleborady a došli na tu malou plážičku jako před týdnem. I dnes tu byli dva rybáři; nevypadali přímo nadšeně ze čtyřiceti ječících dětí, ale neříkali nic. Vykoupali jsme se, většina zájemců se vyřádila na paddleboardech, někteří si zkusili samostatnou plavbu (tj. bez hroznu dalších osmi těl držících se za boky plavidla), a když už se většina dětí klepala pod ručníky, šli jsme zpátky do tábora.
Měli jsme v zásobě ještě jednu hru, kterou připravil Tomáš Havelka s Jendou, totiž lesní disk golf. Název už vysvětluje vše: bylo třeba létajícím talířem zasáhnout sedm stromů v určeném pořadí a počítal se počet hodů. Organizace se ujal Vojta Kubelka, který ten opravdický disk golf hraje na výkonnostní úrovni. Házet šlo vždy jedno družstvo a bylo stanoveno, že musejí házet všichni členové. Výkony byly pozoruhodně vyrovnané, jen Šimonovo družstva (dnes jsem se dozvěděl, že si dali název Legitimní superdobrodruzi, čili LSD) dokázalo projít trasu se 17 hody, ostatní družstva měla 21 až 25 hodů.
Ještě můžu zmínit šiškovou válku, kterou rozpoutala družstva, která zrovna neházela. Ten les nad táborem je čistě smrkový se spoustou šišek, které přeci nebylo možné nechat ležet ladem. Chvilku jsme je nechali válčit, ale když údery začínaly nabírat na razanci, utnuli jsme veškeré ozbrojené konflikty, dřív, než by začal někdo brečet.
Ani po tom disk golfu děti ještě neměly klid na svoje činnosti. Rozvzpomněli jsme si na starou hru Loď duchů, které se jmenuje podle starého hororového filmu, kde se lidi přesekávali napnutým lanem. Už jsme to nehráli tak dlouho, že to většina dětí neznala, ale jedna ukázka stačila.
Hraje se to tak, že dvě dvojice vedoucích drží napnutá lana kolmo k sobě a rychle přecházejí po stranách čtverce. Děti v tom čtverci se snaží, aby je to napnuté lano nepřeseklo, nebo alespoň se jich nedotklo. Protože lana se pohybují v různé výšce, je třeba rychle přeskočit jedno lano a hned se položit pod druhé.
Hráli jsme to tak, že do hry šlo vždy jedno družstvo a počítali jsme, kolik přechodů po stranách čtverce družstvo vydrží, než jsou všichni přeseknutí nebo aspoň vyřazení dotykem lana. Nejrychleji to bylo za pět přechodů, nejvíce dokázal Pavel Klein, který po vyvraždění svého družstva vydržel 16 přechodů.
Tak to se dětem líbilo a hned se ptaly, kdy to budeme hrát zase.
Ještě zbývalo trochu času do večeře, tak Zdenka zcela nečekaně kolem sebe shromáždila všechny táborníky, uspořádala je do kruhu a vysvětlila pravidla hry Městečko Palermo. Pak si zahráli jedno kolo, při němž se na začátku představili občané městečka. Ukázalo se, že skoro všem je kolem 21 let, ale zaměstnání měli velmi rozmanitá – kněz Sergej (Štěpán Zelinka), uklízečka v Hopsáriu (Bára Martykánová), pekař (Štěpán Koutecký) a podobně, jen Zoe bylo 80 let a byla důchodkyně.
Vypravěči Jirka Dohnal a Matěj pak, když městečko usnulo, zvolili vrahy, policisty, vědmu, milence a úchyla, to všechno v tom městečku měli. Po dalším probuzení a opětovném odpoledním spánku v městečku nastala řada politováníhodných událostí, jejichž výsledkem byla jedna mrtvola a falešné obvinění a poprava obou policistů. Vrahové tedy vyhráli v prvním kole.
Ale pak už byla večeře, takže další vraždy byly pozastaveny. Po večeři přijeli závodníci z dnešní druhé ligy a vypadali, že toho taky mají dost. Ona taková štafeta 4×400 m dá zabrat i trénovaným atletkám. Ale družstva byla zase kompletní, tedy bez těch členů, kteří byli na táboře jen na jeden týden. Dnes tedy odjel Sebastian Fízik, Tomáš Sedlák s taťkou, rodiče odvezli i Terku Straňákovou a další odjezdy se očekávají zítra.
Naopak přijela Radka Folbergerová a za ní na motorce Kuba Folberger, náš dávný atlet a účastník mnoha táborů.
Pak jsme seděli u ohně, rozdali jsme Poste Restante a dnešní plichtíky, Zdenka Herdová a Bára Brcková zpívaly anglické písničky, které kupodivu znala většina staršího žactva i dorostu, Ivan hrál a zpíval české písničky, které jsme znali všichni, a nad námi mrkaly hvězdy, které pro nás uzavíraly den, jenž začínal tím krásným mlhavým ránem.