Naboso. Létat je tak snadné. Jak je v Brazílii
Jó, Brazílie. Její ranní žhavé rytmy dnes určitě vzbudily nejen naše táborníky, ale nejspíš i naše sousedy v rodinném kempu pod hrází. Ale oni asi neběželi v tričku a kraťasech na rozcvičku, jako my. Dnes jsme to vzali po té blátivé cestě po žluté značce k takzvané Dolní louce a tam jsem konečně zavelel (už jsem na to dlouho těšil): „Tak, boty dolů, dál pokračujeme naboso. Jo, ponožky taky.“
Děti ani moc neprotestovaly, zuly se, poskládaly boty na cestě a ponořily bosá chodidla do mokré trávy. Běželi jsme travnatou cestou nahoru a jen sem tam někdo vypískl, když šlápl na kámen. Nahoře pod lesem nás rozcvičila malá Anička Štancelová, která se o rozcvičku dnes sama přihlásila. A rozcvička nebylo o nic horší, než kterákoli jiná. Tak díky, Aničko!
Běžeckou abecedu jsme dali zpátky po cestě dolů, opatrně a pomalu, bez odpichů a velkých skoků. Vzal jsem boty a pokračoval bosky do tábora a myslím, že dobrá polovina dětí to udělala stejně. Někteří si pak šli opláchnout nohy do rybníka, aby se mohli obout, ale mnoho dětí skoro celé dopoledně couralo po táboře bez bot.
Dnes byl na programu Letecký den, ale po snídani se ukázalo, že dnes bude také Batikovací den. Dáša dala demokraticky hlasovat, které čtyři barvy letos budou určovat módní trendy na táboře a táborníci určili, že to bude olivová, růžová, černá a modrá. Pak Dáša vydala trička podle velikostí a jídelna se změnila v módní návrhářskou dílnu. Všichni skládali, kroutili, mačkali, zavazovali a spirálovitě zavíjeli trička, svazovali je provázky a taky omotávali igelitem, pokud chtěli mít trička vícebarevná.
Pak už jen Dáša vyvolávala, jaké barvy se zrovna vaří, a děti pílily do kuchyně, aby jejich svázané tričko bylo vhozeno do správného hrnce.
Mezitím jsme s Jendou začali připravovat ty letecké soutěže. Vytáhl jsem pět plastových házedel, sestavili jsme je a zkoušeli je zalétat. Některým letadélkům bylo třeba přidat zátěž na příď, u některých trochu poštelovat symetrii křídel, aby nezatáčela, ale nakonec při správném hození létala všechna docela pěkně. To už se jich chopily děti, které odevzdaly trička do těch čarodějnických hrnců v kuchyni, a zkoušely s nimi létat. Tak jsme během první čtvrthodiny sundávali velké házedlo ze stromu za stany a dvě menší házedla ze střechy jídelny. Ale nakonec si to všichni vyzkoušeli a mohli jsme přistoupit k soutěži.
Byla nakonec jenom jedna, ale ani moc to nevadilo. Spočívala v házení letadel od horní řady stanů až k ohništi a zase zpátky, na počet hodů, prostě takový letecký golf. Aby měla všechna družstva stejné podmínky, házelo se všemi letadly a museli se vystřídat všichni členové.
Byla to docela dramatická soutěž. Nikdy jste nevěděli, co letadlo ve vzduchu udělá a jestli poletí tam, kam jste mířili. Kromě toho přímý let komplikovaly krátké poryvy větru, ne moc silné, ale i tak dokázaly nasměrovat letadlo úplně někam jinam.
První startovalo družstvo Lunární unie (Jirka Dohnal), které po sérii nepříliš dlouhých, ale přesných hodů dosáhlo ohniště jedenácti hody, ale zpátky to dokázalo na sedm hodů a s osmnácti hody se drželo dlouho na prvním místě. Kubovu družstvu (Sluneční poníci) už první let uletěl za stany do lesa a ani další hody se moc nedařily, takže skončili s 26 hody, Matyldino družstvo se zařadilo na druhé místo s 22 hody, ale předstihlo je Matějovo družstvo s 21 hody. Zdálo se rohodnuto, nikdo moc nevěřil, že by Doďovo družstvo dokázalo nějak zamíchat s pořadím. Ale outsider se nedal. Ukázalo se, že se v jejich družstvu sešli samí elitní letci. Nejlíp to šlo asi Kláře, Matěj Komárek a Šimon Brůžek byli lepší než většina letců z ostatních družstev, a nakonec se naučila házet i Rozárka a její letadélka létala krásně rovně a daleko. Takže nakonec soutěž vyhrálo Doďovo družstvo se 17 hody.
Pak jsme měli na programu letadélka s gumovým pohonem zvaná Komár (pamětníci možná znají). Je to jednoduché letadlo skládající se z malé dřevěné lišty s výřezy, kam se zasunou polystyrénová křídla, směrovka a výškovka, dopředu se umístí příď s vrtulí, kterou pohání gumový svazek.
Přemýšleli jsme, jakou s nimi udělat soutěž, ale měli jsme jen čtyři Komáry na pět družstev a taky už se blížil oběd.
Letadel si všimli kluci a zkoušeli s nimi létat, a nakonec si s nimi hrálo docela dost dětí až do oběda a pak i při poledním klidu. Tak jsme si řekli, že to je možná lepší než nějaká soutěž, hráli si ti, které to bavilo a účelu bylo tedy dosaženo.
Ještě zmíním další moudro, které jsem zaslechl v jídelně, kde naši tři mudrci diskutovali o cíli života. Svérázný filosof Jirka Dohnal pravil Kubovi: „Cílem každého živého tvora je přežít a zašu..t si. Takže ty máš zajištěno padesát procent svého cíle života.“
Po obědovém klidu se jako obvykle udělalo hrozné horko a museli jsme se jít zase koupat. Ale jen opravdu málo dětí se skutečně koupe, to znamená, že plavou, cachtají se, cákají a jinak skotačí ve vodě. Naprostá většina táborníků se snaží dostat se na jeden ze dvou paddleboardů, které jsou na vodě, navzájem se shazují, nalézají na palubu, skáčou z ní do vody, převracejí paddleboard, to vše za doprovodu odpovídajících zvukových efektů, které si jistě umíte představit.
Dnes řádili zvláště silně, až jsem musel zasáhnout a přimět starší žáky, aby vrátili paddleboard malým holčičkám. Asi po hodině jsem je musel všechny vyhnat z vody, protože už někteří cvakali zuby a kromě toho nás čekal další program.
A byla to hra s písmeny v lese. Tam, kde se před pár dny hrálo to Přicvakávání kolíčků na klobouky, byly na stromech umístěny papírky s číslem a písmenem. Bylo třeba je najít a zapsat, protože zjevně tvořily nějakou zprávu. Do lesa mohli vyběhnout vždy jen dva z družstva a měli si zapamatovat každý jedno písmeno s číslem. Vedoucí si je zapisovali a snažili se odhadnout další písmena.
Jako první mělo zprávu Matějovo družstvo. Ta zpráva zněla: Všechny vás srdečně zveme na karneval, který se koná dnes večer na tábořišti. Hurá!
Inu, karneval. Co jiného se taky dá v Brazílii dělat, že? Holky organizátorky se přiznaly, že takovou odezvu nečekaly. Děti se skoro okamžitě rozhodly, za co půjdou, a začaly si chystat kostýmy a vyrábět potřebné příslušenství. Také zcela vyrabovaly krabici s kostýmy na divadla.
Nedá se tu vypsat, jaké krásné masky všichni měli, to bych to psal do rána. Celou dobu před večeří a po ní vyplnila příprava masek. Jen namátkou: viděli jsme Vojtu Kubelku a Žížalu v osobách Lukáše a Aničky Kaštovské, jak hledají po louce motýly a pozorují ptáky, zpěváka současného popu s nevyslovitelným jménem v podání Kačky Průchové, vysokou velmi vnadnou blondýnu (blondýna = Matěj Nejedlý, vnady = cyklistické přilby), geparda v pojetí Emy Frankové, Kubu, který měl na sobě duhový klobouček a duhové ponožky (a pochopitelně ještě trenýrky, víc už nic), asi předváděl člena utlačované menšiny. Babička Míši Čápové, dýdžej Kačenky Prokůpkové, Barbína Rozárky, vysloužilý letec Šimona Brůžka, emo Dodi (pomáhal jsem mu vázat oprátku na krk), originální siamská trojčata Zoe, Janičky a Anežky, saniťák o berlích Štěpána (pomáhal jsem mu ovázat nohu), Obelix Jirky Dohnala (lepil jsem mu stříbrnou pásku jako kšandy), poustevník Jenda s nápisem Konec se blíží, a mnoho dalších. Více uvidíte na fotkách.
Karneval vyvrcholil u táboráku. Nejdříve ještě proběhl každodenní Milionář, který řídila Alena v taláru ústavního soudce, na téma Evropa, ale pak se už rozezněly bluetooth reproduktory a vypuklo úplné taneční šílenství. Dita to zkušeně komentovala a kolem laviček defilovaly a tančily všechny dnešní masky. A vedla je Dáša, která se dnes opravdu rozjela. Ověšená fáborky z krepového papíru vedla celou tu řadu masek tím sambodromem a vyloženě si to užívala.
Pak Dita s Editou začaly pouštět chytlavé písničky a samy synchonně tančily a skoro všechny děti s nimi. Jen na Rasputina měl sólo Kuba Outlý, který vystřihl perfektního kozáčka. Prostě kam se hrabe nějaké Rio de Janeiro.
Akorát to naštěstí netrvalo celou noc, jen do večerky. Sundané kostýmy se mi nahromadily před stanem a děti zalezly do spacáků.
Tak tento den se vyloženě vydařil, uvidíme, co přinese zítřek. A zatím tedy dobrou noc.
