Zprávy z tábora, 4. den, pondělí 14.8.2023

Jedeme, jedeme
Dnes nás budila hymna Velké Británie, “God save the Queen”. V celotáborové hře dnes totiž překračujeme kanál La Manche a vstupujeme na území Spojeného králvství.
A kromě toho dnes nebyla rozcvička. Na programu máme totiž celodenní cyklovýlet a místo rozcvičky máme dříve snídani a pak se připravujeme na tu lehkou vyjížďku.
Posnídali jsme, služba přichystala balíčky občerstvení na cestu, Dáša dávala důležité pokyny, pak jsme si rozebrali kola z toho stanoviště v lese, kde byla přikrytá plachtou. Ještě jsme s Jendou kontrolovali stav kol, hlavně u těch mladších, dofoukli jsme pár pneumatik, seřídili výšku sedaček, no, a po deváté hodině jsme byli skoro připraveni vyrazit.
Ještě připomenu, že na cyklovýlety se už tradičně dělíme na dvě skupiny zvané “Chrti” a “Malé dětičky”. Chrti mívají dlouhé trasy, plné kopců a divokých sjezdů, neprůjezdné terény a občas nějaké vypečené zkratky, které jsou pochopitelně delší a mnohem méně pohodlné. Malé dětičky naopak jezdí své kratší trasy rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinou plnou městeček, kde se dá zastavit a vykoupit stánek s nanuky a ledovou tříští. Jezdí s nimi Dáša s několika staršími pomocníky a dnes měla naplánovánou trasu asi 33 km do Nové Bystřice, kde jsou k mání ty nanuky a další nezbytné věci.
Chrty jsme vedl já a zezadu to jistil Jenda. Měli jsme napláno jen 48 km přes Kačlehy, Strmilov, Kunžak a přes Kunějov zpět do tábora. A případně do Číměři a zpět, kdyby nám třeba zbyly síly. Teď trochu předběhnu – nezbyly.
Celý cyklovýlet byl dost dramatický, Začalo to už v táboře před odjezdem, kdy jsem si všiml chumlu větších kluků kolem jednoho kola, jak se hurónsky smějí a vykřikují “…kolo ve vzorném technickém stavu.” To je citace požadavku na přihlášce na tábor. Obzvláště hurónsky se smál Vojta Kaštovský, to on umí, a několikrát opakoval to o tom technickém stavu. Šel jsem se podívat, co mají za problém s kolem, přeci jen jsem za ně odpovědný. Stáli kolem kola Davida Istominova a smáli se. Mně připadalo v pořádku, snd jen trochu malé na habána Davida. Prohmatal jsem pneumatiky – byly dost tvrdé. Zkusil jsem brzdy – přední brzdí dobře, zadní jde trochu lehce. Chtěl jsem trochu poštelovat brzdové špalíčky – a hele, ony tam nejsou. David se chystal jen na cyklovýlet jen s přední brzdou. Tvrdil, že s tím jezdí už dlouho a že mu to nevadí.
Přiznám se, že mne trochu obešly mrákoty, ale bylo třeba jednat. S Jendou jsme rychle vymontovali špalíčky z přední brzdy a dali je do zadní čelisti. Zadní kolo trochu kmitalo a třelo se o jeden špalíček, ale jet se na tom dalo. Z hlediska bezpečnsti je mnohem lepší přibrzďující zadní brzda než rychlá jízda jen s přední brzdou.
Vyrazili jsme s menším zpožděním asi v 9:45, a z tábora hned do toho kopce po modré značce. To stoupání byla taková lehká příprava na to, co nás ještě čekalo. Pak jsme sjeli příjemným sjezdem do Kačleh, kde se před silnicí brzdilo na štěrku. Opravdu jsem byl rád, že jsme Davidovi ty špalíčky vyměnili.
Pak jsem pokračovali malebnou krajinou přes Hozpříz, Střížovice, kolem Krvavého rybníka, terý spolu s naším Kačležským tvoří jedinečnou ptačí rezervaci. Sluníčko pěkně svítilo, vál slabý větřík a nic a nic nenasvědčovalo blížícím se událostem. Ty přišly rychle…
Jeli jsme po úzké asfaltce po rovině od Střížovic, ani ne moc rychle, a najednou jsem uslyšel typycký zvuk pádu z kola, to se nedá splést. Stačil jsem se otočit, abych viděl Tomáše Jaukera, jak dělá kotrmelec na tom hrubém asfaltu. Zatrnulo mi, vzal jsem lékárničku a běžel k němu. Měl naštěstí jen odřený loket, nic hrozného, ale říkal, že ho něco hrozné štíplo do nohy a že to bolí jako čert. Brzy jsme to našli na silnici – ležela tam mrtvá sršeň. Zřejmě se setkala s Tomášovou nohou, z leknutí ho píchla a to setkání zaplatila životem. Tomáš naštěstí jen bolestivým píchnutím, odřeným loktem a naraženým zápěstím. Zavázal jsem mu to obinadlem a jeli jsme dál. Ne moc daleko.
Za Budkovem, kde jsme čekali na křižovatce na opozdilce, mi psal Jenda, že zůstal v Budkově s Bárou, která má problémy s dýcháním a nemůže jet dál. Tak jsem volal Lence Baronové do tábora, aby pro ni přijela autem, a doufal jsem, že to je poslední problém na tomto výletě. No, netrvalo to ani dvě minuty. Chystali jsme se vyrazit dále na Strmilov a Jirka Dohnal jen tak pomalu couval s kolem – a najednou cvak a přetrhl se mu řetěz. Normálně se vytrhl čep z článku a celý článek se nějak ohnul. Ach jo. Volal jsem Lence, aby vzala jeden nosič kol navíc, a poslal jí souřadnice Jirky.
Konečně jsme zase vyrazili a svištěli tou krásnou krajinou ke Strmilovu. A tady konečně Čeká Kanada začala ukazovat zuby, tedy kopce. Město Strmilov je totiž postaveno kolem hlubokého kaňonu, do něhož jsme sjeli, div jsme neuvařili brzdy. Pak se proti nám zvedla skoro kolmá stěna, na níž někdo postavil silnici. Z posledních sil jsme se vyplazili nahoru a konečně pochopili, proč se to tu jmenuje Strmilov.
Ale náměstí tu mají pěkné, tak se děti rozeběhly po okolních obchodech za nanuky a zmrzlinami, a já jsem jen seděl na lavičce a užíval si toho, že nemusím šlapat do kopce.
Pak za mnou přišla Klára, že potřebuje na WC. Hned vedle laviček byl velký ukazatel a jedna šipka měla nápis Veřejné WC. Chvilku jsme to hledali a pak jsem se musel zeptat místního pána, kde to je – bylo to schované ve výklenku vedle obecního úřadu. Ale dobrý, úkol splněn, šel jsem zase na tu lavičku. Za chvíli přišla Klára, že dveře na WS jsou na automat za 5 Kč, a ona má jen papírovou dvoustovku. Dal jsem jí pětikorunu a dál si užíval na sluníčku. No, co byste řekli – přišla Klára, že dveře spolkly pětikačku a neotevřely se. Šel jsem s ní, chvíli cloumal dveřmi, na nichž byla
krabička s otvorem na mince a výsměšný nápis – Vhazujte poze pětikoruny, To už mne trochu nadzvedlo a vzal jsem Kláru, že půjdeme na obecní ouřad jim trochu zvednout mandle. Na chodbě jsem narazil na paní úřednici a vysvětlil jí problém. Asi jsem nebyl první, vzala Kláru rovnou na úřední WC. Takže to nakonec dobře dopadlo, ale kdybyste náhodou někdy potřebovali ve Strmilově na WC, tak asi běžte rovnou na obecní úřad.
Pak jsme pokračovali dál směrem na Kunžak. Česká Kanada nás ale nehodlala pustit ze spárů. Ve Strmilově byl ještě prudký sjezd a pak už jen stoupání, střídané krátkými sjezdy před ještě větším stoupáním.
Všichni toho už měli dost, nejvíce ale asi David, kterému jeho kolo “ve vzorném technickém stavu” do těch kopců dost přibržďovalo. A mne pak v jednom kopci za Malým Jeníkovem chytly křeče do stehna, tak jsem poslal Jendu s pelotonem napřed a společně jsme s Davidem tlačili do každého většího kopce. Takto jsme se přes Olšany dopachtili až do Kunžaku, kde byl zase dlouhý odpočinek a dojedení zbylých rohlíků a krajíců chleba s paštikou.
Z Kunžaku do Kaprouna jsme si ještě přetrpěli Vysoký kámen, ale pak už to naštěstí bylo většinou z kopce, přes Kunějov až do tábora.
Poslední mírně dramatickou událostí bylo, že Matěj píchnul kolo, které mu kompletně ušlo až na hrázi, takže jsme to svorně dotlačili.
Všichni jsme toho měli opravdu dost, nejvíc asi David, ale nestěžoval si a celé to statečně dojel nebo vytlačil. Tomáše nakonec začalo nejvíc bolet to zápěstí, tak ho Lenka pro jistotu ještě odvezla do Jindřichova Hradce na rentgen, ale měl to v pořádku, jen naražené.
Malé dětičky dojely chvíli po nás, asi v čtyři hodiny. A pak se podávala pravá anglická svačina – puding do hrníčků s mandarinkami.
Dáša mi sdělila další příspěvky do nepsané soutěže o nejbizarnější věc koupenou na výletě. Vedle plynové masky Jirky Dohnala na Vlatvě před pěti lety se dnes důstojně zařadily Anička Štancelová, která si nakoupila věci do školy – velkou lahvičku lepidla Herkules, korekční pásku a gumu, a Róza Martykánová se svým stříbrným sprejem na vlasy. Pak to daly do batůžků a vezly do tábora.
Po dojezdu už nebyl žádný program, protože všechny děti byly tak unavené, že mohly hrát uř jen ringo a honit se po tábořišti.
Dita zařídila další táborovou službu – mytí hlavy. Do vaničky před umývárkou nanosila s Alenou a Editou teplou vodu a zájemcům ji nad tou vaničkou lila na vlasy. Myslím, že to využily především dívky.
Pak byla večeře, luštění dalších intelektuálních rozcviček a pak jsem konečně viděl hru Chcete být milionářem u ohniště.
Alena v bílé košili s kravatou četla otázky a možné odpovědi z oblasti zeměpisu Asie, a zástupci jednotlivých družstev sedící na svých špalících u ohně se hlásili a tipovali A, B, C nebo D. Otázky byly zapeklité, ale zástupci odpovědi většinou znali a šlo hlavně o to, kdo se dříve přihlásí.
Odpoledně taky přijel Danny Gribbin na pár dní, tak po Milionáři si sedl u ohně s kytarou a zase nad plameny zněly zvony z Montgomery, šalupa My Grave mířila ke břehům a zase jsme stáli na bedně vod whisky. A nad tím kreslily jiskry své světelné cestičky proti hvězdnatému nebi.
Po táboráku už myslím noční společenský život nepokračoval.
Tak dobrou noc.