Zprávy z tábora, 11. den, pondělí 21.8.2023

Jdeme a jdeme. Kam jsme došli?
Dnešní země je Japonsko a dnešní program je pěší výlet, tak je logické, že nás dnes budil japonský imperiální pochod. Ale až v osm hodin a navíc nebyla rozcvička, to abychom se před tím výkonem nevysilovali. Ale ten pochod byl opravdu řízný a myslím, že dnešní pěší cestovatele patřičně nabudil.
Ještě před snídaní jsem byl svědkem takřka světové ekonomické události, když jsem sledoval naše tři mudrce Matěje, Jirku a Kubu (někdo je taky nazývá tři inženýři), jak diskutovali nad velkou mapou světa vyvěšenou na nástěnce v jídelně. Mapa má už vybarvenou většinu států barvami družstev, to je podle výsledků každovečerního Milionáře. O to se obětavě stará každý den Dita. A právě podle posledních výsledků Matěj zajásal: „Mám skoro všechny zásoby ropy na Středním východě. Ještě získat Rusko a ovládám 90 % světových zásob ropy“. Trochu posmutněl, když mu ostatní sdělili, že Rusko není v programu celotáborové hry.
Po snídani Dáša shromáždila všechny táborníky v jídelně a vysvětlila, co si zabalit na spaní a co na cestu s sebou, dokonce ty seznamy sepsala a vyvěsila na sloup jídelny.
Když na našich táborech vyrážíme na dvoudenní výlety nebo na vodu, roztáhneme uprostřed tábora velkou plachtu a na ni si děti poskládají zabalené věci na přenocování, tedy hlavně karimatky, spacáky, ešusy a lžíce, plavky, ručník, oblečení, polštářky a oblíbené plyšáky.
Naopak s sebou je třeba vzít pití, svačinu, pevné boty (s ponožkami na sobě), čepici, opalovací krém, případně malé oblíbené plyšáky. Tohle Dáša dětem vštěpovala, ale asi jen pětkrát, což některým dětem zjevně nestačilo.
Postupně jsme ale všichni všechno zabalili, vedoucí to u všech zkontrolovali, nabrali jsme náhradní vodu, chleby, paštiky, Dáša nás odpočítala a vyrazili jsme.
Hned na hrázi se začala Rozárka Martykánová kroutit, že jí něco tlačí z batohu do zad. Tak jsem se jí tam podíval – hm, ona si nese ešus, talířek, příbor a karimatku, naštěstí sbalenou. Prý Dáša říkala, že si to má vzít. Tak jsem jen vzdychl, vyndal ty věci z batohu, odnesl je na tu plachtu a konečně jsme vyrazili. Bylo 10:24 a čekala nás pěší túra do kempu u rybníka Zvůle, necelých 15 km.
První úsek byl od tábora do Kunějova, po silnici na plném slunci. Teplota už stoupala ke 30 stupňům, tak si děti v Kunějově u rybníčka namáčely čepice a šátky, upíjely z lahví a někteří si po těch 3,5 km vytáhli svačinu. Radši jsem rychle odpočinek ukončil a vyrazili jsme dál. Ještě kousek jsme šli po silnici a pak jsme odbočili na první z našich dnešních zkratek. Cesta sice byla horší, ale aspoň chvilkami vedla ve stínu v lese. Prošli jsme kolem Klikovského rybníka a napojili se na cyklotrasu 1119. Po ní jsme pak šli většinu trasy. Po dalších 3,5 km jsme usoudili, že jsme v polovině a vyhlásili polední přestávku a oběd. Bylo přesně 12:00.
Zalezli jsme na odbočku cesty do lesíka, vytáhli svačiny, paštiky a dva bochníky chleba, doplnili lahve cestovatelů tou náhradní vodou, a poobědvali jsme. Zde stojí za to připomenout, že paštiky byly dvou druhů, Májka a Matěj. První to pochopil Jindra Koutecký. Přišel, vyžádal si chléb a pravil, že nemůže vynechat příležitost namazat si Matěje na chleba.
Pak přicházeli další a mazali si Matěje na chleba, dokonce i sám jmenovec Matěj si přišel pro svůj díl.
Pokračovali jsme dál, kolem Vysokého kamene, přešli jsme silnici, po níž jsme se na kolech pachtili nahoru přesně před týdnem, pak jsme se osvěžili u potůčku na místě Pod Kamenem. Voda se sice zdála čistá, ale nedoporučil jsem ji pít, i když už skoro všem došla voda v lahvích.
Šlapali jsme dál, přes místo zvané Na Jitrách, kousek po silnici a pak jsme se napojili na červenou značku. To už bylo kolem 10 km a děti se začínaly ptát, kdy už tam budem, jak jinak. Jenda odpovídal standardně, že už to jsou jen dva kilometry.
Slunce pálilo víc a víc, voda všem už dávno došla, pot z nás odkapával, nohy také začínaly bolet, ale jinak byla nálada dobrá, když už jen ty dva kilometry. Červená značka nás zavedla ke skalám zvaným Ďáblův chléb, které opravdu připomínaly jedna bochník a jedna nakrojený krajíc. Stále jsme odpovídali, že už to jsou dva kilometry a možná ještě kousek. Vojta se přišel zeptat, jak definuji kousek, tak jsem se vykroutil, že to je o něco víc, než trošičku. Nevím, jestli jsme ho tím uspokojil. Ale pak jsme přišli na další zkratku a už jsme ani nemuseli lhát, ke Zvůli nám zbývaly opravdu dva kilometry. Po pěkné cestě jsme došli k chatkám, mezi stromy se leskla hladina vody a bylo slyšet výskání typické pro koupaliště a rybníky. Ano, jsme tu. Ještě jsme ale museli obejít rybník, protože kemp byl na druhé straně, ale to už bylo opravdu kousek. Bylo 15:00. Dokázali jsme to!
Musím zde vyjádřit obdiv ke všem dětem, které to dnes s námi ušlapaly. Těch skoro 15 km jsme ušli v těžkém terénu a za vedra asi za tři a půl hodiny (bez doby přestávek), což je celkem svižné tempo. Nikdo si nestěžoval, že ho bolí nožičky nebo že má puchýře, ani Kačka Prokůpková, u níž se ukázalo, že šla celou dobu bez ponožek. Ach jo, fakt jako malé děti.
Ale byli jsme rádi, že už nemusíme nikam šlapat, našli jsme první travnatý plácek v kempu ve stínu a práskli sebou na zem. Volal jsem Dáše, že jsme dorazili a někdy po půl páte přjela Lenka s Dášou a Kačkou Průchovou, která si včera zvrtla kotník, tak se dnes vezla. Ale hlavně přivezly káru s bagáží a plavkami a guláš ve várnici.
Dali jsme s guláš s chlebem, pak jsme se rozloučili s Bárou Martykánovou, která odjíždí na volejbalové soustředění, a Lenka ji vela zpět do tábora, přivítali se s Ivanem Holečkou a jeho dcerkou Ladou, která už je třetím rokem velmi oblíbeným krátkodobým členem táborového kolektivu, a pak konečně jsme se šli koupat.
Zvůle je dost mělký rybník, má písčité dno, ale v něm dost kamenů. Jeden velký vyčníval z vody nedaleko plážičky, kde jsme nechali ručníky, a pod ním byla hloubka, takže se z něj nechalo skákat. Což všichni činili.
Pak už bylo skoro šest hodin, tak jsem je odvolal z vody, nařídil utřít se, převléknout do suchého na nastoupit k dalšímu výletu (prostě vedoucí jak pes). Dnes byla na programu ještě návštěva skalního útvaru, zvaného Ďáblova … ehm … zadnice, možná to znáte.
Šli jsme další zkratkou a na dotazy jsem odpovídal, že dva kilometry. A tentokrát jsem dětem ani nelhal, opravdu to byl kousek. Cesta vedla kolem tábořiště, docela pěkného, podsadové stany, pevná budova kuchyně a snad i jídelny. Po cestách se takhle dívám, kam bychom mohli jet na další tábor. Ale pak jsem si řekl, jak by se asi takový tábor jmenoval …. no, asi to nechám být.

Dorazili jsme k onomu skalnímu útvaru a děti začaly šplhat po okolních skalkách i po té … zadnici, kterou ovšem nikdo tak nenazýval. To se fakt těžko u táborníků udržuje slušná mluva.
Udělali jsme několik vtipných fotek, které určitě nikdo před námi nedělal – Matěj Nejedlý provádějící proktoskopické vyšetření s rukou ve štěrbině, Jindra Koutecký s hlavou ve štěrbině (asi vizuální vyšetření), Míša Čápová s toaletním papírem u štěrbiny, a pak jednu hromadnou, kterou jste asi dostali od Dáši na WhatsApp.
Pak jsme se vrátili do kempu a tím oficiální program skončil. Děti si vybalily karimatky a spacáky a plachtě si hrály na píďalky nebo co to obvykle při těchto příležitostech dělají. Já s Jindrou a Jendou jsme ale vyrazili, no, skoro na expdici. U té … řekněme řiti byly naučné tabule, kde byly ukázány ještě další pěkné kameny zajímavých tvarů. Mezi nimi ten Ďáblův chléb a také viklan a kámen zvaný Zvůlecké křeslo, prostě kámen s ďolíkem. Ty poslední dva byly podle mapy blízko našeho nocležiště, tak jsme se vydali je najít. Dalo to práci, i když k nim vedly cestičky, ale těch tam byla spousta a žádné značení.
Našli jsme viklan i křeslo, vyfotil jsem tam Jindru pro porovnání velikosti a spokojeni jsme se dobrodili podél břehu k našim lidem.
To byl dnes ale pěkný den. Teď už všichni spí ve spacácích na plachtě nebo jinde, i tři inženýři umlkli. Tak dobrou zvůleckou noc a ať se vám nezdá o té … vy víte o čem.