Kačležský rybník 2007

Sobota 11.8.2007 – Dalekáť cesta naše

Zdá se to neuvěřitelné, ale již pojedenácté přijíždím na parkoviště u našeho stadionu, abych společně s dětmi, vedoucími a doprovodem vyrazil na to poslední a největší dobrodružství prázdnin – atletický tábor.

Aby lépe vynikla úctyhodná tradice našeho atletického táboření, zkusím připomenout všechny tábory (pamětníci prosím poopravte případná pochybení při popisování putování):

1989 – Veveří u Nových Hradů poprvé
1990 – Ovesná poprvé
1991 – Ovesná podruhé
1992 – Veveří u Nových Hradů podruhé
1993 – rybník Hejtman
1994 – Hamry
1995 – Heřmaň?
1996 – Dálava poprvé
1997 – Dálava podruhé (odsud jsem již i já pamětníkem)
1998 – Pohorská ves
1999 – Kaproun
2000 – Dračice poprvé
2001 – Česká Sibiř
2002 – Hnačov
2003 – Dálava potřetí
2004 – Dračice podruhé + Smrkovec
2005 – Kratizna
2006 – Hůrky
2007 – A nyní tedy odjíždíme na Kačležský rybník

Jako obvykle máme sraz v 8:00 u stadionu, jako obvykle přijíždím o něco později. Počasí se po předchozích krásných dnech zkazilo, chmurné předpovědi slibovaly vytrvalý déšť a jen největší optimisté předpokládali pouze přeháňky. Nízké mraky se trhaly o nejvyšší patra paneláků a občas se na choulící se postavičky na kolech vysypala další dávka vody. Opravdu typický den pro odjezd na tábor.

Již dříve jsme měli domluveno, že pokud bude hodně pršet, odvozíme děti auty a kola na kárce (nebo naopak? Nene, takto to bylo domluveno, kola na kárce!) na nádraží a pojedeme zbaběle vlakem. A tak jsme radši moc dlouho nečekali na opravdu ošklivé počasí, naložili bágly k Bohoušovi a Liborovi Homolkovi na káru a ke Katce Součkové do auta a již v 9:00 vyrazili.

Jeli jsme ve složení 12 dětiček, Hanka Urbanová, Jitka Kaletová, paní Martinová-Medková (maminka Martina Medka) a já. Od Urbanů jsme byli vybaveni vysílačkami pro snadné spojení, já, jakožto vedoucí jezdec jsem měl vepředu na kole ceduli „ZAČÁTEK KOLONY – PROSÍME ZPOMALTE“ a Jitka na košíku vzadu ceduli „KONEC KOLONY – PROSÍME ZPOMALTE“. (Myšleno to bylo dobře, ale obávám se, že jsem během cesty způsobil několik drobných zauzlování našeho časoprostoru, když totiž ZAČÁTEK KOLONY se ocitl za KONCEM KOLONY.)

Zde je vhodné připomenout také hodnotný oddílový rekord, kterého dosáhl jeden z účastníků cesty. Sotva jsme přejeli první ulici Oskara Nedbala a zamířili ke Stromovce, zezadu se ozval typický zvuk padajícího kola. Krátká otázka: „Kdo?“. Zezadu přispěchavší rychlá spojka: „Vláďa Batysta!“. Uznalý pohled na tachometr – ano, je to rekord, vážení přátelé. Vláďa upadl již po 650 metrech cesty. To bude těžko k překonání.

No, ale jedeme dál. Trochu mrholilo, ale už za Dobrou Vodou jsme byli bez deště. Jelo se nám celkem dobře, ovšem první prověrka nás čekala hned za Dobrou Vodou – ten táhlý kopec nám všem tedy dal zabrat, pamatujete? Ale každému kopci je jednou konec a i my jsme dosáhli vrcholu, kde jsme pak důkladně odpočívali, jedli, pili a dobrou vůli spolu měli.

Cestu dál jsme dobře znali z loňska, byla to celkem rovinka, případně z kopce,ale přesto se začínaly objevovat dotazy, kupodivu ne standardní „Kdy už tam budeme?“, ale „Kdy už budem v tom Domaníně?“. Tam byl totiž plánován první styčný bod s doprovodem a případné naložení slabších jedinců do auta. Ale Domanín byl ještě daleko, až na 29. kilometru. Naštěstí jsme byli už v Třeboňské pánvi, kde je všude rovina, a když jsme konečně do toho Domanína přijeli, byly děti tak rozjeté, že jsme přemluvili pouze Terezku Psohlavcovou, aby se nechala odvézt.

Po kofolách, nanucích, svačinách a (jen někdo) pivíčku jsme pokračovali dále na Třeboň. Na té nudné rovince se naše kolona trochu roztrhala a tak zatímco první skupina hledala cestu okolo Třeboně, druhá zoufale volala do vysílačky, kdeže to jsme a jak se k nám dostanou. Nakonec zvolili cestu kolem světa, vlastně jen po hrázi rybníka Svět a za chvíli jsme se opět našli. Po menším bloudění jsme našli i tu cestu obcházející Třeboň plnou turistů, jak byla naplánována v našem skvělém itineráři a pokračovali jsme dále. Jelo se krásně, počasí nám přálo, děti se rozehřály, nožičky je nebolely a nikdo se už neptal, když že už tam konečně budeme.

Brzy jsme najeli na krásnou lesní silničku, pak jsme po mostě přejeli Lužnici – Starou řeku a pak po krásné cestě rovné jako podle pravítka. Zrovna jsem vykládal Martinovi, jak je ta naše mapa přesná a jak nemůžeme zabloudit, když jsem si uvědomil jakýsi nesoulad mezi rovnou cestou před námi a křivolakou cestou, která na mapě obtáčela rybník Ženich.

Stop! Stůjte! Asi jedeme blbě!

A tak celá výprava čekala, než jsem provedl rychlý průzkum okolí a zjistil, že mapa přeci jen trochu zalhala a že naše cesta tu prostě není. I nezbylo než pokračovat po té krásné rovné cestě, která nakonec přeci jen vedla tím správným směrem.

Po několika kilometrech jsme dojeli do Stříbřece, kde na nás z přístřešku u hospody již mávala veselá společnost, jinak osádka podpůrných vozidel, Martina, Katka, Dáša a Libor. Zde byla vyhlášena další delší přestávka s občerstvením, nutnými nanuky a podobně, však to znáte. Zde jsme také naložili (již po menším odporu) Liborovi do auta další unavené členy výpravy – Elišku Homolkovou, Kubu Psohlavce, Tomáše Koubu a Martina Medka. Pak pokračovala oslabená výprava na Pístinu, polní cestou (kolem těch koní, vzpomínáte?) na Příbraz a pak už to byl do Lásenic(e) po silnici jen kousek. Tady byl třetí a poslední styčný bod s doprovodnými vozidly, kde jsme po opravdu silném odporu naložili Sáru a do tábora tedy z přípravky pokračovali jen Matěj a Vláďa.

Silnice již opustila roviny Třeboňské pánve a začala stoupat k České Kanadě. Jenže to bylo už jen osm kilometrů do Číměři a odsud posledních pět do tábora, a to se nechalo vydržet. I když … nějaké tři kilometry před cílem měl Tomáš Plášil defekt na kole, dosti závažný – upadla mu šlapka. Takže poslední úsek do tábora jsem s ním střídavě tlačil nebo sjížděl z kopečka, až na hráz Kačležského rybníka a po ní do tábora.

No, konečně jsme tady! Sice jsme poslední, ale konečně zde, kde bude příštích čtrnáct dní náš domov. Na tachometru mám 79,7 km, po odečtení průzkumných jízd a občasného opakovaného tlačení do kopců to odhaduji tak na 73 km (což proti plánovaným 68 km není až takový rozdíl). Výborně, Matěji a Vláďo, ale i všichni ostatní, kdož jste s námi jeli, výborně!

Táborníci už byli rozděleni do stanů, to jde, jak víme, rychle a samo. Následovala večeře, rozdělení do družstev (přiznám se, spáchali jsme to sami s Bohoušem, a taky nám to šlo docela rychle), které vypadalo takto:

1. Andulka Kučerová	2. Šárka Vítová	3. Jindra Vít	4. Honza Běláč
Tomáš Plášil	Vítek Urban	Katka Sarnovská	Maruška Kučerová
Martin Medek	Kuba Psohlavec	Katka Běláčová	Katka Kaletová
Tadeáš Hussar	Matěj Tyc	Tomáš Bitner	Tomáš Kouba
Sára Součková	Eliška Homolková	Kuba Folberger	Tereza Psohlavcová
		Vláďa Batysta

No a pak už jsem jel s doprovodným autem domů, abych se sem vrátil se svým autem.

Mezitím na táboře probíhaly činnosti obvyklé po příjezdu – nalezení záchodů (docela pěkné kadibudky, zvláště ve srovnání s loňským zařízením), zjišťování, jak tu funguje umývárka (místnost hned vedle kuchyně, s tekoucí vodou a plechovými lavórky, které bylo nutno po použití vylít), bezpochyby i kontrola rybníka, zda má správnou teplotu, a nakonec přitažení dříví na táborák.

A tam, u táboráku, se teprve děly věci! Vypadalo to, že většina menších dětí jela na tábor hlavně proto, aby mohla držet hlídku. Bohouš vykládal pravidla pobytu na táboře a byl pravidelně přerušován dotazy, jestli budou hlídky a jak budou organizované a jestli třeba nemůžou začít už teď. A na dotaz, kdo se tedy hlásí do hlídky, se zvedl les ručiček: „Já, já, já s Tadeášem, já s Tomášem!“ Hlásila se dokonce i Eliška Homolková. Pak jí to ale přišlo asi trochu podezřelé a zeptala se tatínka, kdy že se ta hlídka vlastně dělá. Libor odpověděl, že v noci. „Tak to ne“, pravila Eliška a spustila ruku.

Nakonec od deseti do jedenácti drželi první hlídku Kuba Psohlavec a Tadeáš a musím říct, že takovou hlídku jsme ještě na táboře neměli. Poctivě obcházeli celý tábor, i za stany nakoukli, okřikovali příliš hlučící táborníky a občas přišli zkontrolovat i nás, sedící u ohně a pějící písně s Liborovou kytarou.

Tak to byl ten první den.