… kdy skáčeme, podlézáme a vytahujeme se. A pak se díváme na divadla
Dnes byl snad první den, kdy nebylo ráno jasné nebe. Ale bylo příjemně teplo, na déšť to nevypadalo, tak jsme zahájili den jako každý jiný rozcvičkou. Doběhli jsme až za rybník Smrkovec po hrázi do lesa, kde nás rozcvičil Honza Stejskal.
Po snídani jsme nachystali poslední atletické disciplíny, jako první to byl skok vysoký táborový. Ten se liší od skoku vysokého oficiálního jen tím, že se skokani odrážejí sounož a téměř bez rozběhu. Jinak má vše – stojany na laťku, laťku, měrku a měkké doskočiště. To jsme vytvořili se starých matrací, deky a plachty, která to celé držela pohromadě.
Abych zopakoval každoroční větu – viděli jsme řadu hodnotných výkonů a hodně závodníků si vylepšilo svoje osobní rekordy.
Za speciální zmínku stojí výkon Pavla Kleina, který se v úterý u rybníka škrábl zespoda do chodidla a má tam náplast, takže se nemohl naplno odrážet. Řešil to tím, že skákal do výšky jen z jedné nohy a velice se mu dařilo.
Zahájili jsme na základní výšce 60 cm, tu hladce překonali všichni. První shazování začalo až na výšce 75 cm.
Celkové výsledky si můžete prohlédnout na přiložené výsledkové listině, ale některé výkony bych chtěl zvláště vyzdvihnout. Nejdříve vítězný výkon 123 cm, kterého dosáhl …. chvilka napětí …. ano, Pavel Klein svým jednonohým stylem. Celou sérií skoků prošel téměř bez zaváhání, laťku shazoval až od 116 cm. Opravdu úctyhodný výkon.
Těsně za ním skončili bratři Komárkové, oba se 120 cm, pak Jindra se 116 cm. Přes jeden metr se dostal ještě Lukáš Blecha (113 cm) a pak přicházejí další výrazné výkony – 110 cm, které skočili Štěpán Koutecký a Matěj Horák. Oba si tak vylepšili loňské osobáky o 10 cm. Výborné výkony to jsou především proto, že Štěpán je ročník 2012 a Matěj 2013. Oba směle konkurovali klukům o dva nebo tři roky starším.
Dalších deset centimetrů k osobáku pak přidala Míša Čápová (95 cm) a Alice Novotná (75).
Další atletickou, a nutno zdůraznit i krhútskou disciplínou bylo podlézání. Je známo, že v tomto oboru Krhúti obzvláště vynikali.
Aby se dalo podlézání exaktně změřit, je nutno nastavit laťku. A tu pak podlézt. Podle pravidel musel závodník mít při podlézání kolena před rameny a bradu před nosem a mohl se dotýkat země jenom chodidly.
Takže jsme začali tam, kde skončily skoky do výšky, na 123 cm. To podlezl každý, zajímavější výkony začínaly až pod 1 metrem. Ale ty špičkové výkony jsou od 80 cm níž. Pod tuto hranici se dostalo už jen několik hadích mužů a žen. Největší výkon předvedl asi Lukáš Blecha, který byl z těch hadích lidí nejstarší a největší, ale dokázal skloubit obratnost a smysl pro rovnováhu tak, že podlezl neuvěřitelných 65 cm. Stejného výkonu dosáhl i Onďa Brunclík, který je sice menší, ale s rovnováhou pod laťkou musel bojovat jako každý jiný. A třetí byla se svojí nenapodobitelnou hadí obratností Míša Čápová s výkonem 70 cm.
Ostatní výkony budou na přiložené výsledkové listině, pokud se mi ji podaří přiložit k článku. Signál je to občas opravdu mizivý.
A stejně jako uměli Krhúti podlézat, uměli se i vytahovat. Dnes jsme to vytahování přesně změřili a určili tak nejlepšího Vejtahu tábora. Měření probíhá tak, že daný vejtaha drží v jedné ruce kolík nebo hřebík, v druhé ruce gumové lano a snaží se ho natáhnout co nejvíce a kolík zapíchnout co nejdále.
Poučeni minulými vytahovacími přebory, navlékli jsme dnes na stožár před jídelnou svazek šesti gumových lan, takže by se už nemělo stát, že někdo extrémně silný natáhne lana až na pevnost opletení.
I zde jsme viděli pěkné výkony, ale ty už se nedají srovnávat se vzdálenostmi dosaženými na minulých táborech, přeci jen jsou podmínky pokaždé trochu jiné. A tak kolík zapíchnutý ve vzdálenosti 10 a více metrů byl už úctyhodný výkon.
Titul Největší Vejtaha si letos odnáší Adam Komárek, který vetkl kolík do vzdálenosti 11,02 m od stožáru. Jeho bratr Matěj dosáhl rovných 11 metrů, pak následovali naši siláci Jindra (10,93) a Šimon (10,78). Přes deset metrů se dostali ještě Vojta (10,64) a Pavel (10,51), ale hlavně mladší žák Štěpán (ročník 2012) zabodl kolík na metu 10,53 m, což je opravdu výborný výkon.
Mezi děvčaty zvítězila Eliška Cikhartová s 9,72 m před další Eliškou Šedou s 9,54 a Alicí, která dala 9,44 m.
Ještě je třeba zmínit další návštěvu, která dnes přijela právě během vytahování. Objevila se u Kadihradu a byla to Bára Čermínová, naše milá tábornice a vedoucí několila minulých táborů. Naposled s námi byla na Kačlehách v roce 2022. Přijela autobusem do Starého Bozděchova a nechala se nachytat cestami nakreslenými v mapě, které ve skutečnosti už téměř neexistují.
S posledním vejtahou skončil i dnešní sportovní program a současně se začal podávat oběd. Po obědě asi poprvé nepřišlo to spalující vedro, ale naopak se zatáhla obloha a dokonce začalo pršet. Ale stejně už nebyl plánován žádný jiný program kromě závěrečné přípravy divadel a jejich předvedení. Na to se těšíme už od pondělí, kdy byly zveřejněny témata a zápletky pro jednotlivá družstva.
A tak jsem po dlouhé době nedělal po obědě nic až do pěti hodin, kdy jsme začali chystat jeviště a hlediště pro tu vrcholnou kulturní událost.
Z důvodu deště a zpoždění posledních zkoušek byl začátek představení stanoven na 18:00, takže v půl sedmé jsem mohl potřetí zazvonit, v sále pohasla světla, obecenstvo ztichlo a na jevišti se pomalu otevřela opona. Na scénu vystoupil Matěj Nejedlý a před každým divadelním kusem uvedl téma, zápletku, povinná slova a hlášku a postoj.
Ještě musím zmínit přítomnost dvou osob v hledišti, z nichž měly divadelní skupiny největší respekt – byly to recenzentky divadelních představení z Divadelního světa a Divadelních novin, Anna Kučerová a Bára Čermínová (ano, ta milá Bára tu teď seděla zachmuřená a pomalu poklepávala tužkou o svůj pověstný notes, v němž strhala nejedno slibné představení).
A pak to začalo. Nebudu popisovat ani děj, ani svoje dojmy z viděného, dám hned slovo Anně Kučerové (to není náhodná shoda příjmení), která ihned po poslední oponě šla a napsala recenze, které prostě musíte přečíst. Takové hodnocení našich táborových divadel jsme ještě neměli.
Nuže, Anna Kučerová, Divadelní noviny, 21. srpna 2025:
Napětí. Tajemno. Úlevný smích. Mluvící mrtvola. Oživlé lidské lejno. Divadelní večer na Smrkovci se nedá popsat jedním slovem. Každopádně šlo vrcholnou kulturní událost roku, přinejmenším v regionu Vlčetínec.
Pásmo dějově rozmanitých a formou rozkročených děl otevřel ansámbl UNGA BUNGA pod vedením nastupující hvězdy barvité smrkovecké scény Lukáše. Ačkoli mělo jít o dramatický dokument o vraždě na táboře, díky mistrnému scénáři a ztvárnění nabídla hra publiku mnohem více. Citlivá, ale nekompromisně vtahující expozice (orientační běh v sobě nesl jasnou symboliku tápání, hledání sebe sama a smyslu v životě) nasměrovala vyprávění k jednomu z nejstarších lidských příběhů – střet mezi svobodnou expresivitou (zde metafoticky skvěle ztvárněno vyválením se v “bahnité louži” – které je bytím v nejčistší podobě) a dusivým, normalizačním tlakem “hlavního proudu” – v podobě inspektora, který hlavního protagonistu chce zbavit svobody a “zavřít jeho tábor”. Skutečnost, že hlavní protagonista, jenž v naprosté ztrátě kontroly spáchá nejhorší ze všech činů, se pokusí svést vinu na “létající prasata”, tedy špinavou tíhu pudů nesmyslně spojenou s duchovní vzletností a ideály – právě tento fakt nám ukazuje, jak marné jsou protagonistovy snahy vysvětlit své vnitřní pohnutky a touhy nechápavému, zabedněnému, hluchému světu.
Hodnocení 10/10.
Dalším souborem na scéně bylo k(3) pod vedením Šimona. Sebevědomým přijetím tropů béčkového hororu a jejich obohacením o pronikavou a bolestnou kritiku postupné destrukce sociálních vztahů tváří v tvář pozdnímu kapitalismu. Vidíme mladou trojici ze zdánlivě moderní doby, která chce prozkoumat opuštěnou továrnu – jedná se o symbolický návrat na místo pracovně-vykořisťovatelského útlaku. Její hlídač – rituální strážce prahu – je vykáže ven. Jeho tvrdé okoralé srdce nedokáže dát najevo, že je vykazuje pro jejich vlastní dobro. Zatvrzelá mládež, hladová po výletu do minulosti a zároveň pod tlakem trendu doby bojující proti konzervativním “nesexy” autoritám, se na místo vrátí a překročí kolem spícího Hlídače na zakázané území. Výsledkem je pochopitelně tragédie řeckých rozměrů, při které nezůstane oko v publiku suché. Recenzentka velmi oceňuje uvěřitelné ztvárněni tělních tekutin, jakožto smějící se mrtvolu, která na otázku “Žiješ” odpovídá “Ne”. Díky tomu dokážeme pochopit, že protagonisté nezemřeli per se, nýbrž zemřely jejich ideály tváří v tvář skutečné podstatě kapitalistické ideologie – staré stroje, potrubí, temné chodby, neprůhledná vlastnická struktura. Komu tou prací prospívám? To je otázka, ze které doopravdy mrazí.
Hodnocení 10/10
V polovině pásma se publiku dostalo vtahujícího živého reportážního vstupu pojednávajícího o fiktivním kultu Svědkové Krysanovi. Autoři scénáře se po očividně důkladné rešerši rozhodli věnovat se jedné z největších současných celospolečenských hrozeb. Ukazují, jak i zdánlivá “nicotnost” může kvůli hodnotové deprivovanosti periferních skupin veřejnosti zvířit jejich okoralou psychiku, proměnit se v legendu, a nabobtnat díky hladové touze bezejmenných a utlačovaných po smyslu a následováníhodném vůdci. Vykoupení v podání Svědků Krysanových je přístupné všem bez ohledu na věk, národnost či živočišný druh. Recenzentka oceňuje použití skutečných plamenů (metamorfóza pravdy) navzdory značnému bezpečnostnímu riziku. Finální nekompromisní zaplavení novinového studia poukazuje na palčivou nutnost investovat do rozvoje obranyschopnosti veřejnoprávních médií a kritického myšlení.
Špičková hlubinná analýza současné společnosti, která je křehčí než kdy jindy.
Hodnocení 10/10.
Dalším snímkem z dílny Čapí kastróly a pod vedením zkušené scénáristky Míši byl akční film na téma marketingového souboje dvou konkurenčních pivovarů. Hlavním protagonistou byl prostoduchý pivovarní dělník, kterého tvůrci použili k ničivé kritice tvrdošíjných a toxických patriarchálních struktur a jimi široce tolerovanému a společností prostoupenému alkoholismu. Rozklad protagonistovy osobnosti umocněný alkoholem a nedostatkem schopnosti se emocionálně otevřít ho vede k sérii halucinačních propadů, ve kterých se vydává “na misi” zadanou otcovskou figurou jeho vedoucího. Ztráta kontaktu s realitou poháněná nezřízenou konzumací piva vrcholí policejní honičkou, která symbolizuje hrdinův pokus o útěk před zodpovědností. To, že při “jízdě” srazí ženu a dítě, dokresluje nesmírně smutnou skutečnost, ve které i teď musí žít mnoho žen a dětí, jejichž živitel rodiny “jde kvůli chlastu i přes mrtvoly”. Vynikající herecké výkony a neotřelá scéna, kombinované s naléhavou výpovědí alkoholem zničené generace, i to je důvod, proč tuhle hru vidět. A na to se napijem!
Hodnocení 10/10
Pozor: Závěrečný snímek je natolik znepokojivý a děsivý, že neni vhodný pro malé děti.
Co začne jako nevinné rande se sexuální pracovnicí, zvrhne se v mýtický souboj mezi dobrem a oživlým lidským lejnem. Tento příběh, starý jako lidstvo samo, dostává však nečekaný a nechutný rozměr. Poté, co se hlavní hrdina pokusí svou vlastní zvracenost a temný stín (“lejno”) potlačit (“odkulit ho z cesty”), přispěchají mu na pomoc tarotové archetypy Rytíře a Velekněze. Marně. Ukáže se totiž, aby bylo oživlé lejno zastaveno, musí jej sexuální pracovnice políbit. A to je něco, co přišlo i otrlé recenzentce znepokojivé. Musela to vymyslet opravdu chorá, ale přesto (nebo právě proto) zajímavá mysl. Je to příběh, který jako by strávil a vykadil všechny ostatní příběhy. Díváme se na Krásku a zvíře? Nebo Ježíšovo zmrtvýchvstání? Jedná se o dílo tak neuchopitelné a nechutné, jako je teplé lidské lejno ležící uprostřed cesty.
Víc takových.
Hodnocení 10/10
Nerad vás ruším z hlubokého zamyšlení po přečtení těchto recenzí, ale jen podotknu, že páté představení realizovali naši vedoucí Matěj, Máťa, Honza, Ivan a Doďa. Téma (Lukášova nadílka), slova (hrobový hluk, žena z E55, Buzištír), hlášku (“Dejte to pryč, mně se z toho dělá mdlo”) a pózu (most) dodali vedoucí družstev.
Po shlédnutí všech představení jsme začali pomalu uklízet kulisy, kostýmy, rozebírali jsme jeviště i hlediště, stále ještě zasaženi hlubokými myšlenkami, které každé dílo předestřelo. Jen deštík, který se postupně měnil na opravdový déšť, nás přiměl uklízet a rozebírat rychleji. Rychle se setmělo, déšť sílil a na táborák a případnou noční hru už nebylo pomyšlení.
A tak jsme se sešli v klubovně, nastartovali generátor, připravili notebook a projektor a dívali jsme se na loňská divadla. Bavili jsme se stejně jako před rokem při premiérách. No a na dobrou noc jsme si promítli klasický film 12 úkolů pro Aterixe, což bylo docela příhodné, protože Keltové byli něco jako Krhúti a asi žili ve stejné době.
Tak dobrou noc – a přemýšlejte o těch recenzích.