… kdy jdeme tam a zase zpátky
Dnes to nebude dlouhé, moc se toho nedělo.
Abychom aspoň trochu dodrželi náš táborový program, místo dvoudenního putování jsme na dnešek naplánovali polodenní výlet do Nové Včelnice. Po rozcvičce (po cestě k rybníku, rozcvičující: já) a snídani jsme se nachystali na krátký výšlap. Jako svačinu jsme dostali jen jablka a vedoucí s sebou dostali čtyři bochíky chleba a Májky a Matěje (pomazánky).
Ještě bych měl připomenout, že včera Matěj (vedoucí) zahájil hru Neviditelná přítelkyně, při níž jsme si každý (včetně mne a Dáši) vylosovali jméno jiného táborníka, kterému jsme měli během následujícího dne, tedy dneška, udělat nějaký dobrý skutek. Máme na to čas do večerního táboráku.
Vyrazili jsme asi v půl desáté, včetně Andulky (dcery) a Niny (vnučky, 5,5 roku) po cestě na Vlčetínec, ale ještě před ním jsme uhnuli na Dívčí Kopy. Tam nás zaujal rozcestník s pouhými dvěma šipkami – “Do světa” a “Ke Smrkovci”. Je pěkné vědět, že táboříme na tak důležitém místě.
Pak jsem ještě vyfotil (na budoucí plichtík) atlety malebně rozmístěné na pyramidě balíků slámy a pokračovali jsme dál.
Nina statečně šlapala s námi, zdálo se, že se nepotvrdí původní předpoklad, že ujdeme spolu tak dva kilometry a s maminkou se vrátí zpátky do tábora.
Po prašných polních cestách jsme došli k podchodu pod výpadovkou na Jindřichův Hradec, minuli jsme ten zemědělský areál, kam jsme vloni zabloudili při návratu z cyklovýletu a Jirka Dohnal pronesl svoji hlášku, že jsou chvíle, kdy je lepší si to hodit, prošli jsme vesnicí Žďár a už byly vidět první domy Nové Včelnice. Ale bohužel byly vidět i balíky slámy na poli vedle cesty. Dnes měli naši táborníci nějakou zvláštní fixaci na balíky slámy. Tady se všichni, opravdu všichni, kromě Dodi a Niny, rozběhli po strništi ke vzdálenému balíku, Matěj na něj vylezl a ostatní začali balík valit. Matěj se snažil udržet nahoře rychlým popolézáním po čtyřech, ale po několika otáčkách spadl. Asi to byl špatný balík, protože hned nato zase všichni běželi k ještě vzdálenějšímu balíku, kde provedli stejný pokus se stejným výsledkem. Pak už jsme je ztratili z dohledu, protože jsme scházeli z kopce k říčce Kamenici. Trvalo dost dlouho, než se k nám zbytek výpravy připojil, tak asi zkoušeli to koulení ještě jednou, zřejmě se stejným výsledkem. Nesnažil jsem se to pochopit, jen jsem tento jev přidal k seznamu věcí, kterým u mladší generace nerozumím.
Prošli jsme kolem sportovního areálu u školy, kam občas jezdíme na závody, a za chvíli jsme byli v centru Nové Včelnice. Minuli jsme včelnický zámek, kde je teď hospoda a “resort”, ať už to znamená cokoli, nahlédli do předsíně kostela a byli jsme na Masarykově náměstí.
Vyhlíželi jsme vlaječku se zmrzlinou jako poutník na poušti vyhlíží oázu, protože jsme zmrzlinu slíbili Nině, když se ptala “kdy už tam budem?”. Ale asi v Nové Včelnici netočí na náměstí zmrzlinu, tak jsme nakonec skončili v nedaleké Jednotě, kde měli výběr nanuků a zmrzlin v kornoutech a dokonce klasickou ruskou zmrzlinu. Koupil jsem ještě jednu Fidorku za zcela konkrétním účelem.
Pak celá výprava seděla na schodech před vstupem do Jednoty a překážela zákazníkům, dokud jsem nezavelel, abychom se přesunuli do parčíku na náměstí B. Smetany. Tam jsme se rozložili na trávu a vybalili ty čtyři bochníky a Matěje a Májky. Na chvíli se rozhořel starý spor mezi Májkaři a Matějovci o to, co je lepší. Sice nedošlo k fyzickému konfliktu, ale padala ošklivá obvinění, že Májkaři si míchají krupicovou kaši s kakaem. Tu jsme měli včera k obědu a dozvěděl jsem se, že zamíchání krupicové kaše je, ne-li zločin, tak aspoň neodpustitelný přestupek, snad ještě horší než nosit ponožky v sandálech. Vida, další dva přírůstky do mého seznamu.
Ale Májkaři samozřejmě takové sprosté obvinění odmítali.
Při mazání chlebů jsem nepozorovaně strčil Fidorku do postranní kapsičky batůžku Kláry Hlaváčové, protože jsem si ji včera vylosoval, abych ji tajně udělal dobrý skutek. Klárko, jestli tohle čteš, tak ta Fidorka byla ode mne. Užij si ji.
Asi v půl jedné jsme vyrazili zpátky k táboru a už bez větších zdržení jsme došli něco po druhé hodině. Došla s námi i Nina, která si s táborníky po cestě házela softbalovým míčem a zřejmě zapomněla, že by ji měly bolet nožičky.
Za chvíli po příchodu už volala kuchyně, že oběd je hotový a táborníci se s ešusy řadili před výdejním stolem. K obědu byly těstoviny s kuřecím masem a výbornou sýrovou omáčkou. Ale asi těch chlebů s Matějem/Májkou ve Včelnici bylo hodně, protože mi teď asi tři děti přinesly ty těstoviny, že už nemůžou.
Pak už byl polední klid a obvyklé poobědové strašlivé vedro, takže se nedělo nic. Postupně se ale družstva začala shromažďovat na odděleným místech a začala tedy vážná práce na divadelních představeních. Dopisovaly se scénáře, ladily se dialogy, později došlo na vytváření kulis a rekvizit – už se těšíme.
Matěj dokonce něco naznačoval, že i vedoucí by měli nějaké představení – těšíme se o to více.
Mezitím přijeli rodiče Hlaváčovi, přivezli Honzu Stejskala, našeho bývalého atleta a táborníka, a naopak si odvezli Honzíka a Kláru (i s tou Fidorkou).
Tak tohle se dělo přes odpolední svačinu (meloun, který nám včera přivezli Kubelkovi), ale před večeří Matěj spustil táborový Hospodský kvíz (údajně podle nějaké televizní soutěže) na čtyři témata, která si zadali vedoucí družstev. Otázky ovšem vypracoval Danny Gribbin, než odjel, a Matěj je dokončil sám, takže se účastnila všechna družstva.
A tak padaly otázky na mechorosty, jakousi počítačovou hru, jakousi populární zpěvačku Billie Jaksejenjmenovala, Moravský kras, Pána prstenů a několik dalších.
Myslím, že kvíz vyhrálo Lukášovo družstvo.
Pak už hořel oheň (též za přispění Niny), vyplatili jsme plichtíky za výlet a kvíz a Matěj vyhodnotil hru Neviditelná přítelkyně.
Ptal se, kdo koho měl na lístečku, jestli si vylosovaný člověk něčeho všiml a jaký dobrý skutek byl vykonán. Nikdo z nás neměl ponětí, kdo byla jeho neviditelná přítelkyně, ale dost lidí vykonalo dobrý skutek, i když jen tím, že dotyčnému dali sušenku nebo ho nechali předběhnout ve frontě.
Jen Onďa Brunclík to měl trochu těžší – snažil se Míše prostrčit pytlík slaných bambůrků zezadu pod celtou do stanu, ale někdo tam byl, tak počkal, potom to prostrčil na poličku nad postelí a asi čtyřikrát se pak šel přesvědčit, že to strčil do správného stanu a ke správné posteli. Ale k Míše se brambůrky dostaly, takže všechno klaplo.
Jakkoli by se mohlo zdát, že dnešní program končí – tak ne, ještě nebyl konec. Ještě jsme vyrazili do lesa na noční hru Majáky. Hrála se tam, kde se hráli nedávní Indiáni. Měli jsme čtyři majáky, které se rozmístily po lese, před sebe postavily prázdný ešus a pak jen svítily baterkami sem-tam a zpět, jak to majáky dělají.
Mezitím Matěj vypustil první pašeráky z domečků družstev, kteří měli propašovat do těch ešusů papírky s barvou svého družstva tak, aby je majáky nezachytily svým světlem a nenazvaly je jménem – to, jak už víme, je hlavní zbraň při nočních hrách. Hra skončila, když došly zásoby lístečků v domečcích. Došli jsme k ohni, spočítali lístečky v jednotlivých ešusech, ty měly hodnoty 100, 200, 300 a mých 500. V ešusu za 100 u Andulky byly dva lístečky, v ešusu za 200 u Honzy Stejskala bylo asi pět lístečků, u Matyldy za 300 jich bylo asi patnáct a u mě za 500 jich bylo přes 40.
Tak nevím, jestli to ukazuje na vysokou finanční gramotnost dětí, nebo na schopnost odhalit slabý článek (mě) v systému a využít ho.
Myslím, že opět vyhrálo družstvo Lukáše. Ale tím opravdu skončil dnešní program, už se jen hrálo (Ivan a Kačka) a zpívalo (všichni).
Tak dobrou noc a ať se ve snu neztratíte v nočním lese.