10. den, úterý 19. srpna 2025

… kdy běháme, riskujeme a pitvoříme se
Dlouho jsme zde nepsali o Krhútech, a přitom právě my a právě zde hledáme své krhútské kořeny. Ale ledaccos můžeme odvodit i prostou logickou úvahou. Pokud jsme atleti, pak rádi běháme. Pokud máme krhútské předky, tak i oni nutně museli rádi běhat, protože odkud jinud bychom to zdědili?
Naštěstí se objevují stále nové vědecké články ve světových časopisech, které tyto naše závěry podporují přímými důkazy.
Například článek v posledním čísle Historických rozhledů uvádí, že při archeologických vykopávkách v okolí Doudleb byly nalezeny hliněné tabulky, které silně připomínají diplomy z přespolních běhů. Dokonce se na nich dají rozluštit jména vítězů – jedno bylo Ton (nebo Thon) a druhé Mar.
My znalci krhútské kultury samozřejmě víme, že to jsou zkratky jmen Marwinuch a Thondabach. Jejich nositelé ale byli nezletilí a měli tedy právo pouze na jednoslabičná jména, což ví každý, kdo se jen trochu seznámil s životem Krhútů.
Co je ovšem důležité, s těmito jmény se setkáváme ve starých legendách popisovaných v Letopisech krhútských. Tam se praví:
“A tito chlapci nezbední ku kimorínu neubírají se zvolna, jak sluší se, ni žalobej nepajú důstojně, leč jak skopec malý běhajú a skotačú.”
Dále se dozvídáme, že právě tito chlapci při návratu z kimorína závodili v běhu tak usilovně, až se jejich běh stal tradiční zábavou krhútské mládeže a pojmenován byl po nich – běh Mara a Tona, později běh Maratona, či běh maratonský. Zde vidíme přínos krhútské historie celému světu, který byl ovšem závistivci všech barev zmenšován, až byl nadobro zapomenut a místo něj se běží běh na počest údajného vítězství v jakési bezvýznamné bitvě kdesi v Řecku, či kde to bylo.
My dnes ovšem opět hrdě pozvedneme hlavy i kolena a obnovíme dávnou slávu tradice krhútských maratonských běhů pro větší slávu boha Lomikela. Aned jak praví hlavní motlitba Prakršna: “Není dobr ani zel bůh kanálů Lomikel”
Protože nás dnes čekaly další atletické i jiné disciplíny, běželi jsme v chladním ránu všichni poctivě na rozcvičku směrem na Vlčetínec, kde nás rozcvičil a protáhl Danny Gribbin.
První disciplínou po snídani byl sprint, pravidelná soutěž v táborových přeborech na většině táborů.
Dnes tedy soutěžíme na 50 m, od lesa dole u Matějova stanu až k hřišti na ringo nahoře mezi stany. Takže je to trochu taky běh do vrchu.
Provazy jsme vyznačili startovní a cílovou čáru a určili jsme rozběhy. V každém rozběhu běžel jeden zástupce každého družstva a rozběhy jsme skládali tak, aby běžci byli přibližně stejně staří a stejně rychlí. Měli jsme tedy čtyři běhy po čtyřech a jeden běh s dvěma závodníky (máme totiž čtyři družstva, dvě mají pět členů, dvě mají jen čtyři). Složení běhů můžete vidět na přiložené startovní listině i s výsledky.
Časy byly měřeny pomocí cílové kamery aplikací na mobilu. Vidíte tedy, že závod probíhal téměř podle pravidel atletiky. Kromě toho jsme povolili ještě jeden běh pro ty, kdo si chtěl vylepšit výkon. Ale podařilo se to jen Klárce a Štěpánovi.

Pak jsme nechali děti trochu odpočinout a hlavně jim dali čas na přípravu jejich divadelních představení, která budou už pozítří.
Po svačině se pak rozjela disciplína neatletická, ale i tak zajímavá: Riskuj od Dannyho, tentokrát na témata Naši vedoucí. Družstva si vybírala oblasti otázek, například “Matěj”, “Doďa” nebo Láďa & Dáša” a obtížnosti otázek podle hodnocení, “za 1000” až “za 5000”. Otázky byly zapeklité, například “Ve kterém státě Danny nebyl? USA, Kanada, Mexiko, Kuba” nebo “Jak je vysoká Matylda?” nebo “Kolik má Láďa pávů? Tolerance je 4”.

Táborníci nás ovšem znají lépe, než si myslíme, a většinou odpovídali správně, přinejmenším se nikdo nedostal do mínusu (jako nejmenované družstvo vloni).
V této soutěži zvítězilo s velkým náskokem Lukášovo družstvo před Míšiným, Pavlovým a Šimonovým.
Pak už se chystal oběd, ale já jsem se chystal odjet do Kamenice pro dceru Andulku a vnučku Ninu, které tu s námi budou do konce tábora. Skoro současně s námi přijeli Vojta Kubelka s manželkou Žížalou (dříve Kačkou Žohovou) a synkem Teodorem. Moc rádi jsme je viděli, vždyť byli mnoho let účastníci našich táborů a Vojta pak do předloňska dojížděl na tábory organizovat celodenní hru Maršál a špion.
Teď už jistě má jiné starosti, ale je pěkné, že si našli čas přijet se na nás podívat. Vojta byl také jediným dalším pamětníkem tábora Smrkovec 2004.
Po obědě se jako obvykle udělalo hrozné vedro, tak jsme se po poledním klidu zase vydali k rybníku. Dnes nebyly žádné soutěže, jen obvyklé řádění na paddleboardech a pak projížďky jednotlivců nebo dvojic s pádlem. Zdá se, že včerejší štafeta na paddleboardech s ploutvičkou nalákala dost táborníků na plavby s pádlováním.
Pak konečně přišla řada i na můj rychločlun na dálkové ovládání. Původně jsem ho vzal s sebou v naději na nějaké závody družstev, ale nakonec to skončilo tím, že velcí i malí kluci stáli frontu na ovládání člunu, který tak rejdil po celém rybníce. Myslím, že to byl Jindra, komu se podařilo tím člunem podjet pod paddleboardem s Matějem Horákem. Člun, paddleboard i Matěj to přestáli bez poškození.
Od rybníka jsme se vrátili k odpolední svačině a po ní byla další neatletická disciplína Pantomima. Matěj rozdal všem lístečky, kam měli napsat něco k předvedení pantomimou, a ty lístečky pak Matěj losoval a táborníci je postupně chodili předvádět. Většinou to kolektivní vědomí družstev uhodlo během několika vteřin; zachytil jsem jen několik vtipných a rychle odhalených námětů:
Bratři Komárkové bloudí při orienťáku
Pablo (míněn Pavel Klein)
Vzteklý slepec
Větrný mlýn
Netrpělivost.

Soutěž nakonec skončila plichtou na druhém a třetím místě mezi družstvy Míši a Lukáše, byl tedy nutný rozstřel. Organizátor Matěj rozhodl, že on bude předvádět pantomimu a vyhraje ten, kdo dříve určí, co to je. Ivan navrhl slovo Holokaust. A Matěj to začal předvádět.
Bylo to dost složité, návrhy šly zpočátku dost mimo, až Vojta navrhl “Koncentrační tábor”, ale Míša to ještě vylepšila návrhem “Náš tábor”, načež byla pantomima na chvíli přerušena z důvodu záchvatů smíchu všech kolem.
Nakonec na to přišel Jindra a Míšino družstvo je tedy druhé. Pavel to vyhrál, Lukáš byl třetí a Šimon čtvrtý.
Pak se konečně vrátila Máťa, která šla s Dannym vyznačit trasu hřebu dnešního soutežního dne – Běhu Mara a Tona, běhu maratonského. Trasa byla vyznačená fáborky a vedla od tábora po cestě nahoru do lesa, na křižovatku s krmelcem, pak dolů zpět na hlavní cestu, po ní k louce a po travou zarostlé cestičce spodem do tábora. Danny to měřil a trasa měla přesně 1 km (tedy 1/42 toho “oficiálního” maratonského běhu). No řekněte sami, poběžíte radši 1 km nebo 42,194 km? Myslím, že odpověď je jasná.
Sepsali jsme seznam závodníků a po minutě jsme je vypouštěli na trať. Cílem závodu bylo předem určit čas, za který to závodník odhaduje uběhnout, a pak se snažit doběhnout do cíle v čase co nejblíže tomu odhadu. Běželo se samozřejmě bez hodinek, mobilů, přesýpacích hodin, na věž kostela s hodinami nebylo vidět, takže čas se da opravdu jenom odhadnout. A výsledky byly fenomenální.
Vítezem se stal Matěj Horák, který odhadl svůj běh na 6:30 min a doběhl v čase 6:31 min, tedy o jedinou vteřinu později. Druhá byla Alice Novotná, která se opozdila o pouhých 5 vteřin, a třetí Jindra Koutecký to měl o 8,8 s později (on si totiž stanovil čas 6:37,8 s). Ale i většina rozdílů mezi odhadovaným a skutečným časem byla mezi 20 a 40 vteřinami. Pouze dva závodníci to měli přes minutu – Onďa a Lukáš. Máme to tu šikovné dětičky, že?

Tím vyvrcholil a také skončil sportovní program dneška a pokračovalo se u ohně kulturou, hudbou a zpěvem. Samozřejmě až po výplatách plichtíků podle dnešních výsledků.
U ohně se najednou sešly až čtyři kytary, Ivanova, Dannyho, Kačky Průchové a čtvrtou nevím, čí byla. A také překvapila Eliška Šedá, která se též chopila kytary a zazpívala čistým hlasem Montgomery (nebo něco podobného).
Tak to bylo dnes všechno. Tvrdé jádro sice ještě sedí u ohně (je 0:58), ale já už popřeji dobrou noc, a ať se vám zdá o vašich šikovných dětech.