9. den, pondělí 18. srpna 2025

… kdy jsme házeli
Po opravdu chladné noci jsme se probudili do jasného rána, které sice bylo ještě trošku studené, ale sluníčko za lesem slibovalo teplý den. Na rozcvičce nás protáhla Matylda.
Brzo ráno odjel na své Yamaze Píba, protože musel do práce, ale zanedlouho po něm přijel Danny Gribbin, náš atlet a dlouhodobý člen táborových společenství a vedoucí družstev.

Po snídani jsme se podívali na program a zjistili jsme, že teď máme vyrážet na dvoudenní pěší výlet směrem na Žirovnici. Ale nevyrazili jsme. Jednak byl pěší výlet včera, jednak jsme tu měli návštěvy, a dnes a zítra měly přijet další, tak by se nehodilo, kdybychom byli pryč.
Tak jsme přešli na 2. táborový přebor atletický, který měl být ve středu a tím jsme úplně rozvrátili program tábora a už se o něm radši nebudu zmiňovat.
Nejdřív jsme dokončili hody z minulého dne přeboru atletického – udělali jsme z klouboučků odhodovou čáru a ze skladového stanu jsme přinesli oštěpy a pásmo. Výseče jsme si jako minule pouze představovali.
Všechny kategorie házely oštěpem 500 gramů, protože jsme těžší oštěpy zapomněli na stadionu při balení. To úplně  neodpovídá atletickým pravidlům, ale zase jsme házeli ze spodní části tábořiště do kopce, což trochu kompenzovalo výhodu lehčích oštěpů.
Mezi staršími kluky, tedy juniory, dorostenci a staršími žáky vyhrál Jindra Koutecký, který poslal své nářadí do vzdálenosti 26,80 m a přehodil dokonce i bratry Komárky (Matěj 24,25 m a Adam 23,40 m). Mezi mladšími žáky vyhrál celkem očekávaně Štěpán Koutecký s 16,60 m před Onďou s 13,25 a Matějem Horákem s 12,90.
Starší žákyně vyhrála Anička Kaštovská (10,90 m) před Eliškou Cikhartovou (10,40 m) a Alicí Novotnou, mladší žákyně pak vyhrála Míša Čápová s 12,10 m před Kačkou Průchovou (11,55 m).
Společně s hodem oštěpem probíhala další soutěž, kterou organizoval Matěj – lesní diskgolf. To spočívá v tom, že v lese jsou označené stromy, do kterých se musí družstvo postupně trefit létajícím talířem. Počítá se počet hodů do posledního stromu, stejně jako v golfu. Vždy dvě družstva byla v lese a dvě družstva házela, pak se vystřídala.
Ten disk golf byl rychlejší než naše házení a měření, takže se pak kolem ohniště objevila družstva, která neměla co dělat. A Matěj opět sáhl, do své, zdá se bezedné, studnice her a vytáhl Fackovanou. Obávám se, že se stane další oblíbenou hrou na našich budoucích táborech. Ta hra se totiž hraje tak, že uvnitř kruhu hráčů prochází jeden hráč a zakrývá si rukou část obličeje tak, aby neviděl na hráče, kolem kterých právě prochází. No a když projde, může mu kdokoli zezadu jednu vlepit. Fackovaný hráč se otočí a snaží se odhadnout, kdo to byl. Pak podezřelému taky jednu lískne a pokud to byl on, vymění si s ním místo. Pokud to nebyl on, což je asi častější případ, sprostý podezřelý mu ji vrátí a fackovaný hráč jde dál. Facky a hlavně ty vracené vyvolávaly výbuchy smíchu.
Po svačině pokračovaly hry – nejdřív Popeláři, což je hra, kdy družstva co nejrychleji musí shromáždit předměty, jejichž seznam dostanou. Hrajeme to dost často, takže na seznamu 16 věcí byly takové obvyklé položky jako letadlo, mrtvý hmyz nebo lavička od ohniště, ale byly tu taky dvě specifické položky. Jedna z nich bylo pořídit nákres nejnovějšího tetování zde na táboře. Hráčům netrvalo dlouho, než si uvědomili, že to bude asi na Ivanovi – a měli pravdu. Sice dostali na obkreslení jakéhosi mráčku s obličejem jen pět vteřin, ale všichni to měli správně.
Horší to bylo s takzvanou bonusovou položkou, která vyžadovala, aby přinesli 666666666666, tedy dvanáct šestek. Vojta to zkusil tím, že vybral dvanáct šestek z žolíkových karet, ale to nebylo ono. Vzpomněl si až Lukáš, který odsprintoval do kuchyně a přinesl hodiny, které měly všechna čísla rovná šesti. Tím také vyhrálo jeho družstvo dnešní Popeláře.
Lesní disk golf měl ještě jednu dohru. Dužstva Pavla a  Lukáše měla stejný počet bodů, tak se konal rozstřel. Ten Matěj stanovil tak, že hodil létající talíř od jídelny dolů k lesu a z těch dvou zvítězil ten, který dříve sebere ten talíř a zvedne ho nad hlavu. Byl to pěkný sprint a následná zápas na zemi o ten létající talíř – nakonec to byl Pavel, která ho zvedl.
Další hrou byla Navigace v mlze, také naše tradiční hra. To se členům družstva zavážou oči a jedině vedoucí vidí. Cílem je navigovat své členy tak, aby prošli brankou na fotbal dole u lesa, ale mohou se používat pouze jednoduché zvuky nebo písmena.
A tak se od tee-pee dolů potácely postavy se šátky přes oči a od stanů se ozývalo “K” “R”, “M” “L” a podobně. Znamenalo to “Klára rovně, Matěj vlevo”. Závodilo se na čas a zde vyhrálo družstvo Míši před družstvy Šimona, Lukáše a Pavla.
Pak jsme se vrátili zpět k hodům. Copak oštěp, ten už někdy držel asi každý táborník, ale jako druhou disciplínu jsme vytáhli hod kladivem. Jen upřesním, že atletické kladivo je ocelová koule připevněná k tlustému drátu s rukojetí, kterou závodník roztáčí nad hlavou, pak vlastním tělem a nakonec ji pouští na hřiště. Ty koule mají hmotnosti podle kategorií, tedy o 3 kg do 7,26 kg.
Házeli jsme ze stejného místa jako oštěp, jen jsme z obloukové čáry udělali odhodový kruh. Ten byl hned vedle stanu Matěje Nejedlého a nedaleko od aut Dannyho Gribbina a Ivana – co by se asi tak mohlo stát?
Ono to naše kladivo nebyla těžká ocelová koule na drátu, ale tréninkové nářadí s měkkou gumovou koulí o hmotnosti 350 g na provázku. Jen ta rukojeť se podobala té opravdové.
Máťa udělala vstupní instruktáž, jak se kladivo drží, jak se roztáčí a kam se hází, a pak si to zkoušeli ostatní. Většina z nich tu věc držela v rukou poprvé, ale všichni si s tím nakonec poradili.
Zahájili jsme soutěž, ale jen na dva pokusy, protože jsme měli dvě tato gumová “kladiva”. Jedno družstvo stihlo odházet a pak už volala kuchyně, že to mají hotové a ať si pohneme. Byly špagety s omáčkou a masem a bylo to dobré.

Potom byl polední klid a jak už je tady zvykem, udělalo se zase vedro. Většina lidí zalezla do stanů nebo do stínu a většina z té většiny klimbala nebo normálně usnula. Jedna se už projevuje únava z náročného táborového programu, ale hlavně se ukázalo, že mnoho táborníků šlo spát až dnes po třetí hodině ranní. A teď to na ně dolehlo. Kolem třetí hodiny tu bylo úplné šípkové tábořiště. Ale už bylo takové vedro, že jsem vyhlásil odchod na koupání, měl jsem strach, aby se nám děti ve stanech neuvařily. Vzali jsme k rybníku s sebou třetí paddleboard, který jsem přivezl včera z domova, a tak hned vznikl nápad uspořádat závody družstev, skutečné závody s pádlem a ploutvičkami zespodu na paddlebardech.
Chvilku jsme dumali, jakou formu závodů zvolíme, až Matěj přišel na štafetu se všemi třemi paddleboardy,
Závodili vždy tři členové družstva, jeden odjel k druhému břehu a dva zůstali u našeho břehu. Pak jsme odstartovali, jeden paddleboard vyrazil od našeho břehu a dopádloval k druhému, plácnutím pádlem do paddleboardu předal štafetu dalšímu, ten pádloval zpátky, kde u našeho břehu předal poslední štafetu. Finišman makal k druhému břehu a plácnutím pádlem do větví stromů nad hladinou označil dosažení cíle. Bylo to jednoduché a celkem rychlé.
Tyto závody vyhrálo Lukášovo družstvo s časem 4:45,2, pak bylo Šimonovo družstvo, třetí družstvo Míši a čtvrté Pavlovo.
Vrátili jsme se do tábora a po svačině jsme ještě stihli turnaj družstev v air-hokeji, což je stolní hokej, kde bateriový kompresor fouká vzduch otvory na hrací plochu, kde díky tomu hladce klouže plastový kotouč jako puk. Hráči do něj šťouchají svými kotoučky a snaří se protihráči vstřelit branku.

Pak jsme se vrátli k dokončení hodů kladivem a tady to začalo být zajímavé. Postaral se o to Adam Komárek, který dva zkušební hody hodil velice daleko a velice doprava až do ostružin a kopřiv za ohništěm, odkud to složitě vyndával.
Jeden soutěžní hod pak poslal těsně před kola opřená o stěnu srubu, ovšem druhým zavěsil kladivo na vysoký smrk vedle srubu. Je nutno však přiznat, že situaci také hned vyřešil, vylezl na ten smrk, posunul se po větvi a kladivo setřásl. Takže všechno dobře dopadlo, jen Adam byl dost ulepený od smůly.
Doházeli jsme kladivo a s posledním hodem volala kuchyně, že mají hotovo. K večeři byly smaženky a první pekáč zmizel neuvěřitelnou rychlostí. Dáša pak ještě dost smaženk dodělávala a pořád si někdo chodil přidávat.
Konečně se všichni nasytili a pomalu jsme se přesouvali k ohni, který už Ivan zapaloval.
Po vyplacení plichtíků za dnešní soutěže pak přišel čas kytar a zpěvů, dnes jsme tu měli Dannyho a Ivana, tak to bylo dvojnásobně pěkné.
Ale teď už je noc a já končím. Přeji dobrou noc a ať se vám zdá o Dášiných smaženkách.