Nadupaný táborový den
Aby si mohl dneska Láďa trochu odpočinout a pořádně se vyspat (stejně šel spát po půl jedné), napíšu dnes zprávičky já, Matěj. Jako vždy se pokusím dosáhnout Láďových kvalit. Přeji příjemné počtení.
Dnes jsme se všichni probudili do nádherného táborového rána. Horko bylo snad již od budíčku v 7:30 a proto nikdo neprotestoval proti rozcvičkovému úboru. Když se kapitáni konečně dopočítali správného počtu svých svěřenců, vyběhli jsme směrem k rybníku Smrkovci. Na rozcestí, odkud vedou cesty na pláž a na hráz, nás rozcvičil a protáhl Láďa. Doběhli jsme zpátky do tábora, kde na nás už čekaly namazané chleby od Lukášova týmu Unga Bunga, který měl službu již podruhé. Poslední hladový krk se konečně přestal vracet pro další chleby a my se mohli vytrhnout na dopolední program.
Dáša z “balkonku” u kuchyně vyhlásila, že dopoledne se budeme věnovat tradiční kreativní aktivitě – batikování triček. V mžiku se před výdejním stolem zformovala fronta táborníků seřazených podle velikosti trička. Dáša vydala každému příslušné tričko, předala nám klubko provázku na vázání a pytlíky pro ty, kteří by snad chtěli víc než jednu barvu. Takových samozřejmě bylo hodně, protože máme letos opravdu pestré barvy – červenou, zelenou, modrou a žlutou. Děti se okamžitě pustily do motání, přehýbaní, vázání a pytlíkování, aby tak vytvořili to nejoriginálnější tričko jaké kdy kdo měl.
Jelikož barvy se vaří postupně (aby bylo možné dát si tričko do více barev), využili jsme mezičasy k dokončení zbývajících zápasů v ringu. Odehráli jsme poslední 2 zápasy v ringu mladších a 2 divácky velmi atraktivní zápasy v ringu starších. Podpora od ostatních táborníků byla obrovská, ringo kroužky létaly, děti křičely – někdy radostí, někdy vzteky. Já jsem si, jakožto rozhodčí všech zápasů, vyslechl opravdu ledacos. Jen pro představu uvedu některé z hlášek našich dětí:
Dvojčata Komárkovi (jeden hrající, druhý dělal čárového rozhodčího – hrající hodil ringo daleko do autu) vyplodili tento skvost – “Kam to hážeš?” “Asi do autu ne, jsem auťák.”
Lukáš se pro změnu obořil na naši vedoucí Matyldu – “Tak ale FANDI Matyldo!! Já si musím fandit sám!”
Když o chvíli později zápas prohrál, vrhnul se hned na Matyldu a křičel – “Já budu vraždit, chápeš to?”
Těžko říct, jestli to myslel vážně, nebo ze srandy, každopádně jsem se dnes osobně přesvědčil, že děti máme zatím všechny.
Letošní turnaj v ringu byl tímto uzavřen, proto přikládám výsledky, pokud by snad někoho zajímaly.
Ringo mladší: 1. Lukáš 2. Míša 3. Šimon 4. Pavel
Ringo starší: 1. Pavel 2. Šimon 3. Lukáš 4. Míša
Batikování probíhalo vesele dál a my se rozhodli řídit se programem a uspořádat nějaké soutěže s tématikou leteckého dne. Ještě předtím jsme stihli svačinu (šlehaný tvaroh) a doplnili jsme tekutiny, protože vedro začínalo být skoro neúnosné.
První soutěží byl let na počet pokusů – hra, při které musí tým štafetou doházet letadla od umývárny do ohniště. Vždy se musí protočit všichni členové týmu a všechna letadla co máme. V těsné soutěži se nakonec všechny týmy seřadili vždy jen jediný hod od sebe.
1. Pavel – 7 hodů 2. Míša – 8 hodů 3. Lukáš – 9 hodů a 4. Šimon – 10 hodů.
Následovala obdobná hra, tentokrát se však měřil čas, nikoli pokusy a bylo třeba obletět jednou teepee a přeletět síť na ringo hřišti. No a dopadlo to tak, že rozhodovali desetiny vteřiny:
1. Pavel – 1:27,2 2. Míša 1:51,4 3. Šimon 1:52,0 4. Lukáš 2:16,5
Už už jsme se chystali na oběd, když z kuchyně dorazila zpráva, že s ním do půl hodiny počítat nemáme. Rychle jsme s Láďou dali dohromady hru provozně nazvanou “Dostaň papír co nejdál od čáry”. Jméno hry dost vypovídá o jejím průběhu. Děti dostanou papíry a mají jakkoli (bez použití jiných předmětů) dostat onen papír co nejdále od startovací čáry. Většina týmů zvolila taktiku skládání papírových vlaštovek a koulí z papíru. Vyhrálo Lukášovo družstvo s vlaštovkou a za nimi se všichni s papírovými koulemi seřadili: Pavel, Šimon a Míša poslední.
To už byl ale opravdu čas oběda (vepřové na kari s rýží). Po kterém následoval zhruba hodinový polední klid. Před obědem přijel Kuba Folberger s přítelkyní Markétou a po obědě ještě naši loňští kapitáni – Jirka Dohnal a Kuba Outlý. Klidné trávení jsme přerušili až odchodem k rybníku s paddleboardy. V plánu bylo, že by se mohli dětičky shazovat z paddleboardů molitanovými trubkami s klackem uvnitř pro zpevnění. No, úvodní kapitánský duel Lukáš x Šimon, byl natolik akční (opravdu bych Vám to přál vidět), že molitanové trubky nevydrželi. Zaimprovizovali jsme a naskládali na oba paddleboardy 4 členy družstev, s tím, že vyhraje ten, kdo druhému aspoň 2 shodí. Tuto hru ovládl Lukáš, před Míšou, Šimonem a posledním Pavlem.
Když bylo dobojováno, vrátili jsme se zpět do tábora a připravili Ditinu hru Indiáni, ke které jsme využili mimo jiné i nové přírůstky našeho týmu vedoucích. V lese nad táborem jsme v zápětí spustili velkolepou běhací hru. Na stromech je 8 papírů, jsou bodované různě od 200 do 1000 bodů. Úkolem táborníků je napsat na papír číslo jejich týmu, zatímco se jim v tom snaží 11 členný tým obránců zabránit (dotknout se jich a poslat je zpět na start). Vydrželo nám to hodinu a nutno říct, z vedoucích i dětí kapal pot. A jak to dopadlo? Zvítězil tým Lukáše, druhá byla Míša, třetí Šimon a poslední Pavel.
Po návratu do tábora jsme se pustili do příprav první letošní burzy. Přijeli Jirka Brunclík a Šimon Kubeš – legendární kapitáni z doby minulých. Kuchyně nám na večeři připravila kolínka s uzeným masem a kyselou okurkou (děkujeme moc – byly skvělý). Po večeři a nutné hygieně (po indiánech) skutečně začala ona slavná burza. Dražilo se všechno co vás napadne – plyšáci, pláštěnky, křídy, knížky, ale i brambůrky, čokolády, bonbony a hroznové víno a letos nově také poukázky na prominutí rozcvičky, mytí nádobí, sprostých slov a podobně. Atmosféra burzy se nedá slovy popsat, musí se zažít, tak snad se Vám vaše ratolesti doma aspoň pochlubí s tím, co si vydražily.
Člověk by skoro řekl, že to je na jeden táborový den už dost. To by se ale spletl. Jelikož nám zítra odjíždí 4 – 5 malých holčiček, čekal nás po burze ještě jeden bod programu. Tušíte správně, nemohli bychom je přece ochudit o zážitek ze stezky hrůzy. Zatímco stále probíhala burza, sebral jsem s Jirkou a Kubou všechny zavařovací sklenice v tábořišti a vydal se postavit stezku po hrázi rybníka Smrkovce. Se zděšením jsem zjistil, že máme pouhé 4 svíčky. Naštěstí jsme tady u nás mistři na řešení nečekaných problémů, a tak mě rychle napadlo použít místo nich takové ty lámací svítící náramky. A tak byla trasa postavena.
Letošní stezka hrůzy byla v něčem speciální (kromě těch náramků teda), všechna strašidla dostala pokyn nedělat nic, jen stát/sedět na cestě, tak uvidíme, jaká bude zpětná vazba. Dětem jsme řekli, že jdeme připravit populární noční hru majáky (bude příští týden). Chvíli na to přiběhl zpátky k ohništi udýchaný a vystrašený Jirka Dohnal a sdělil dětem, že vedoucí, kteří připravovali majáky zmizeli, protože měli baterky a on jediný přežil, protože si tu svoji zapomněl v táboře. Narychlo zorganizoval záchranou výpravu, zmobilizoval táborníky a došli až ke Smrkovci, kde je pak jednoho po druhém vysílal do té hrůzy. Všichni stezkou prošli a většina i bez breku, asi se to moc neosvědčilo.
Vrátili jsme se po cestě zpátky to tábora, rozdali zpět vybrané baterky a telefony a poslali malé dětičky rovnou spát. Velké dětičky a vedoucí poseděli ještě u táboráku a pak už se postupně začali taky trousit do hajan. Bylo taky pozdě – vrátili jsme se až okolo půlnoci.
Teď už tábor tiše spí a jen moje bušení do klávesnice narušuje hrobové ticho. Půjdu se už taky odebrat do říše snů, tak dobrou noc a třeba zase někdy…
Matěj