… kdy konečně atletíme
Je nutno přiznat, že o vztahu Krhútů ke sportu obecně a k atletice zvláště toho moc nevíme. Mlčí o tom Letopisy Krhůtské, mlčí o tom i věštec Krombožinec Lilibínský. Jediný pramen, který snad stojí za zmínku, je poznámka v jednom slovanském letopise, že Krhúti měli velice rádi hody a že často vrhali. Ale není zcela jisté, zda se to týká hodu diskem a vrhu koulí.
Jako seriózní badatelé si nemůžeme vymýšlet cokoli, co by potvrzovalo naše teorie (i když…). Přinejmenším si nemůžeme vymýšlet moc.
Dnes byl den věnovaný atletice, konkrétně hodům a vrhům, tedy hodu diskem, kladivem, oštěpem a vrhu koulí. A tak jsme po rozcvičce a snídani svolali celý tábor a oznámili, že se jde na dřevo. V dřevníku sice ještě zbývalo dost dřeva pro kuchyni, ale u ohniště jsme spálili už všechno, co tu zbylo z minulého tábora.
V lese nad tábořištěm jsme objevili bohaté naleziště dřeva po probírkách, takže jsme nemuseli ani nic kácet, jen jsme vytahali suché větve a malé stromky a rozřezal jsem jeden silnější kmen, který tam zjevně už nějakou dobu ležel. Po necelé hodině byla u ohniště pořádná hromada chrastí a tenčích větví a vedle hromada metrových špalků.
S Matějem, Doďou a Komárkovic kluky jsme se do toho pustili a většinu zpracovali a rozštípali. Takže táboráky jsou na příštích pár dnů zachráněny.
Zrovna začínala další hra z dílny Dity a Aleny. Nebyla tak úplně atletická a možná ani moc krhútská a někdo by ji mohl považovat za trochu … něco jako … asi tak … pakárnu. Posuďte sami: Družstvo bylo vyvedeno na cestu nad táborem, asi si pamatujete, jak vypadala. Dostalo jeden pingpongový míček a úkol docvrnkat ho po té cestě, pak po lesní cestě do kopce a nakonec ke stromu, kde začíná naše kuličková dráha pro rourácení. Bratru tak 250 metrů. Cvrnkání. Míčku. Do kopce, kde každou chvíli se ten míček může skutálet.
Tuto hru jsme hráli už před dvěma lety na táboře v Kačlehách, ale to cvrnkalo po louce. Letos to bylo sice kratší, ale mnohem těžší terén. Družstva to ale zvládla na jedičku, nejenže nikdo nereptal, ale všichni snaživě cvrnkali a hnali míček do kopce a pak přes kořeny, mech a šišky až k tomu startovnímu stromu. A jekich cvrnkací časy byly prostě ohromující, Lukášovo vítězné družstvo (Unga Bunga) to zvládlo asi za čtyři a půl minuty, ostatní družstva se vešla do další minuty.
Po svačině začaly konečně atletické soutěže. Kruh na kouli byl postaven pod hřištěm ringa, kruh na disk a kladivo byl dole u stanů Matěje a Michnových.
Závodilo se podle pravidel atletiky, měli jsme správné hmotnosti nářadí pro jednotlivé kategorie, jen ty výseče jsme si museli představovat.
Jak tu vždycky píšeme, viděli jsme řadu kvalitních výkonů a někteří závodníci si vytvořili nové osobní rekordy i v těchto přírodních podmínkách. Příjemně překvapily hlavně malé holčičky z přípravky, které držely kouli poprvé v ruce a po naší krátké instruktáži dokázaly vrhnout docela slušým stylem, hlavně se nám líbil styl Klárky Horákové a Kačky Černé.
Výsledky této soutěže bohužel nebudou publikovány na stránkách Českého atletického svazu, ale vložím sem fotky s výsledky (protože se mi to nechce přepisovat).
Stihli jsme to akorát do oběda – výborná čočková polévka (přinesly mi tři děti – zřejmě následky nějakých traumat ze školních jídelen) a těstoviny se špenátem (zde ta traumata řešila Lucie už předem dotazem, kdo nechce špenát – měl pak jen holé těstoviny). To už sluníčko pěkně pražilo, a tak jsme drželi dlouhý polední klid, možná bychom to mohli nazývat smrkoveckou siestou.
Odjela Bára, Dášina vnučka, která tu s námi několik dní prožívala asi svůj první táborový život.
Vedro nepolevovalo, takže jsme zase museli jít skoro všichni k rybníku. Opět se zde dovádělo na paddleboardech a mám také zdokumentovaný rekord, při němž se na jednom paddleboardu udrželo osm lidí v kategoriích od mladšího žactva po juniory a muže (to je Matěj Nejedlý).
Osvěženi jsme se vrátili do tábora, kde se už chystala nová hra zvaná Mýdla. Tu jsme hráli na Kačlehách před dvěma lety a je to hra vyloženě běhací, asi Dita s Alenou usoudily, že potřebujeme po tom rybníku trochu zahřát.
Při hře se družstva snažila dostat co nejdříve od stanů dole na louce k tee-pee před kuchyní. Způsob jejich pohybu byl ale poněkud problematický – členové družstva stáli za sebou s rozkročenýma nohama, první člen vepředu měl v ruce mokré mýdlo a podával ho pod nohama dozadu. Poslední člen přijal mýdlo a běžel ho co nejrychleji namočit do vaničky u lesa, doběhl zpět k družstvu na první pozici, rozkročil se a podal to mokré mýdlo dozadu. Komu mokré mýdlo vyklouzlo, musel si běžet znova namočit. Zde zvítězilo družstvo Šimona, které mělo zřejmě více rychlých běžců.
Mezitím přijela Radka Folbergerová, maminka našeho bývalého atleta Kuby, která k nám pravidelně jezdí na tábory si oddechnout od světa tam venku. A pak přijel i Kuba Folberger se svojí Markétou, která byla mezi námi poprvé, ale hned onmezi nás zapadla.
Před večeří byla ještě jedna nová hra zvaná Kotlíky. Hra spočívala v tom, že vedle hřiště byly na zemi položeny ešusy a víčka od ešusů, kterí měly různé hodnoty. Nejvyšší hodnotu 5 bodů mělo víčko uprostřed.
Každé družstvo mělo 40 papírků s číslem družstva a po startu vybíhal vždycky jeden z každého družstva a snažil se umístit papírek do nejvíce hodnoceného ešusu. A v tom se jim snažili zabránit obránci – vedoucí, kteří je plácnutím zneškodnili a poslali zpátky k družstvu. Bylo tu spousta odvážných výpadů, riskantních skluzů k víčku s pětkou pod rukama obránce, spousta běhání a kličkování, takže po vyčerpání zásob papírků toho měli dost jak pronásledovatelé, tak pronásledovaní. Vyhrálo Pavlovo družstvo Mimoni.
A pak už jen umytí rukou a rychle na večeři, protože byly vynikající šišky s mákem (pro někoho bez máku) a potom jsme se už začali pomalu trousit ohništi, kde už hořel táborák. S Matějem jsme rozdali plichtíky za včerejší cyklovýlet a ty Pakany, za služby a za dnešní soutěže, a že jich bylo. Nejvíce dostalo Lukášovo družstvo, celých 29 plichtíků smrkoveckých. S poslední soutěží také Lukášovo družstvo srovnalo náskok v bodování Pavlova družstva, takže další hry a soutěže budou bezpochyby velmi napínavé.
A konečně se taky vynořily tiskové chyby na plichtících, které tam každý rok zanese zlomyslný tiskový šotek. Podle pravidel dávám za chybnou bankovku dvojnásobek její hodnoty. Dnes si takto bezpracně vydělali Matěj Horák a Honzík Hlaváč.
Tak to je dnes všechno. Dobrou noc a ať se vám zdá o tom, že i státní tiskárna cenin bude vydávat tisícikoruny s chybami.