… kdy jedeme na výlet
Je známo, že Krhúti velmi rádi cestovali. Zatím není znám přesný důvod této záliby, někteří badatelé tvrdí, že přirozená zvědavost Krhútů je nutila cestovat a poznávat svět za hranicemi svého území, jiní jsou však názoru, že Krhůti takto sondovali, kteří z jejich sousedů jsou bohatí a současně mají slabou obranu, takže by je mohli přepadnout nebo aspoň něco ukrást.
Nicméně krhůtská lidová slovesnost to vyjádřila stručně: “Všude dobře, tak co doma”.A tak Krhúti cestovali do zahraničí, někteří až stovky hafoprtí daleko (prť byla krhútská délková míra). Putovali pěšku, na koních nebo na vozech, v cizích zemích si prohlédli různé pamětihodnosti, hrady, zámky, ať už ze své zvědavosti nebo hledali slabá místa v opevnění, pak se vrátili domů a vyprávěli o všem, co viděli. Ostatním Krhútům se to líbilo, chtěli to také vidět, a tak rovněž vyráželi na cesty. Krhúti takto vlastně vynalezli turistiku.
Stejně tak i my jsme dnes vyrazili na putování, z kterého jsme se zase vrátili domů, do tábora. Jako moderní potomci Krhútů jsme využili technologie 21. století a jeli jsme na kolech.
Většinou na táborech před takovými výlety odpadá rozcvička, ale letos si tábor vzala na povel Máťa a vyrazila s dětmi k rybníku, výlet nevýlet.
Jako obvykle se účastníci cyklovýletu rozdělili na Chrty a Malé dětičky, tedy na ty, kteří jezdí delší trasy, a ty, kteří to mívají kratší. S Chrty už tradičně jezdím já jako vedoucí výpravy, letos mi v tom pomáhali Matěj, Máťa a Doďa, s Dětičkami letos jela Andrea, která speciálně kvůli tomu přijela na tábor.
Původní naplánovaná trasa Chrtů byla přes Deštnou na zámek Červená Lhota, ale předpověď počasí stále trvala na vysokých teplotách, takže jsme trasu zkrátili. Malé Dětičky svoji trasu úplně změnily na Kamenici – lom Antonka – zůstat tam co nejdéle.
Nakonec s Chrty jelo dvacet lidí, s Dětičkami jen asi pět. Z tábora jsme jeli směrem na Bozděchov, pak po cyklotrase 1215 do obce Mnich, kde jsme si neplánovaně udělali malý okruh; no alespoň jsme si prohlédli památník slovanské vzájemnosti z roku 1973, což byla nepřekvapivě rudá hvězda.
Po trase 1182 jsme pak pěkným sjezdem dojeli do Deštné, kde byl rozchod, jak říká Matěj, na doplnění nezdravých látek v krvi. Většinou to znamená nakoupení nanuků, zmrzlin, čokolád nebo slaných tyčinek.
V Deštné jsou dvě muzea – letecké muzeum a muzeum provaznictví. V leteckém muzeu zjevně nabyla žádná letadla, ale v provaznickém muzeu se daly očekávat provazy, tak jsme šli tam. A dobře jsme udělali. Výklad byl velmi zajímavý, pan průvodce nám ukázal vznik provaznických výrobků od počátku, tedy z konopí, až po konečné produkty, což nebyly pouze provazy, ale i krajky, rohože, záclony a dokonce i kamaše. K tomu nám vysvětloval vznik některých slov, konkrétně kamaše vznikly jako KAlhoty a MASCHE, což jsou německy oka v tkanině. Nebo hemzy jsou lodní lana vyrobená z konopí, anglicky “hemp”. Spouštěl jednotlivé stroje používané k výrobě provazů a ukazoval, jak se jednotlivé prameny budoucího provazu předepnou tak, že se pak samy zapletou do provazu.
Mě nejvíce fascinovala výroba texaského lasa, kdy jeden provaz měl díky různému napětí pramenů dvě části, měkkou, která se chovala jako provaz, a tvrdou, která byla tuhá jako drát. Pan průvodce držel ten tvrdý provaz jednou rukou a ten stál svisle nahoru, pak provaz držel rovný i horiontálně a když na něm udělal dva ohyby, ty zůstaly držet. To se to pak lasuje,ne jako my vloni, když jsme se pokoušeli chytit zatlučený kůl do smyčky z lana z Lidlu.
Pokud vás osud někdy zavane do Deštné, vřele doporučuji návštěvu provaznického muzea.
Z Deštné jsme pak zamířili zpět směrem k táboru. Ale sluníčko už pěkně připalovalo a taky ten pěkný sjezd do Deštné jsme si museli vystoupat zase nahoru, tak nám to nejelo moc rychle. Ale to nevadilo, do tábora jsme měli přijet až kolem páté hodiny.
Podle doporučení Lucky Kuchařky jsme mířili ke kupališti v Horní Radouni po cyklotrase, která se jmenovala “Přes památky do pohádky”. Památky tam možná nějaké byly, ale do pohádky jsme nedojeli. Dojeli jsme však na to koupaliště a to bylo možná lepší než pohádka. Nebylo úplně moderní, voda nebyla křišťálově čistá, ale byla teplá a hlavně tam byl skokánek, odkud si skoky skoro všichni vyzkoušeli.
Pak na nás přišel hlad, tak jsme vybalili 18 rohlíků, které Anička koupila v Deštné, a mazali to Matějem nebo Májkou. Přitom se rozhořel pěkný, skoro bych řekl krhútský spor o to, co je lepší. Ale na válku mezi Matějovci a Májkaři nedošlo, protože došly ty rohlíky. Anička ještě vybalila půlku krájeného chleba, ale ten zmizel tak rychle, že na zem spadl jen prádný pytlík.
Z Horní Radouně jsme pak jeli mírným stoupákem na Starý Bozděchov, odsud docela prudkým stoupákem od zvoničky nahoru, ale to byl poslední kopec a už to svištělo jen dolů.
Do tábora jsme dorazili kolem čtvrté hodiny, uklidili kola a trochu odpočívali, doslova, ani se nehrálo ringo, ani se nehonilo po táboře, protože slunce pořád dost pražilo.
Pak přijely Malé Detičky, které opravdu strávily většinu cykovýletu koupáním v lomu nebo rozchodem v Kamenici.
Po obědo-večeři (rizoto, dostal jsem jen malý kousek od Alice) nebyl další odpočinek, ale program pokračoval trochu šílenou hrou Pakani. To je zcela určitě od slova “pakárna”.
Z každého družstva startoval jeden člen od lesa nahoru po louce k Lucce a Aleně, které seděly u stolu, kde se házelo kostkou. Pokud závodník hodil méně než Alena, případně Lucka, vracel se zpátky k družstvu a vyrážel další. Pokud hodil více, mohl přeběhnout lavičku a pokračovat ke kuželům u stožáru. Tam bylo třeba srazit třemi ringy tři kužely. Komu se to nepodařilo, mazal zpátky k družstvu a startoval další. Kdo srazil tři kužely, přicházel k té nejsmrtelnější části trasy, k vražednému Esíčku. To byla zakroucení trasa z kloboučků vedle hřiště, kterou bylo třeba proběhnout a nedat se vybít od Matěje Nejedlého a Dodi, kteří zcela nemilosrdně kosili odvážlivce papírovými koulemi. Dlouho se to nikomu nedařilo, každý, kdo byl vybitý, procedil mezi zuby nějakou nadávku a taky mazal k družstvu.
Po nějaké době se pak začaly objevovat první vlaštovky, které nějak pronikly tím krupobitím střel a mohly si odnést jeden kolíček na prádlo pro družstvo. Cílem hry bylo samozřejmě nasbírat co nejvíce kolíčků. Pak už se průnik dařil více dětem, možná více malým hubeným holčičkám, do kterých se přeci jen hůř trefovalo. Ale i velcí kluci pronikali hlavně díky rychlosti.
Všechny přesuny mezi atrakcemi a družstvem byly samozřejmě v běhu, aby byly větší šance získat do konce hry ty kolíčky, a taky aby si děti běháním kompenzovaly únavu ze šlapání na kole.
Po oficiálním konci a spočtení kolíčků se překvapivě ukázalo, že tři družstva ze čtyř mají stejný počet kolíčků – osm. Byl proto nutný konečný rozstřel, doslova.
Tři zástupci družstev, Míša, Pavel a Matěj Komárek, se postavili na začátek Esíčka. Měli tři pokusy a počítalo se buď plné proběhnutí nebo vzdálenost, kde klesli k zemi zasaženi smrtící střelou. A bylo velmi dramatické. Všichni tři stáli nerozhodně na začátku té zakroucené cesty, dávali si navzájem přednost, až to zkusila Míša – a hned byla zasažena od Matěje. Jeden život v háji. Po dalším váhání vyrazili všichni najednou a tady se Míše dařilo, dostala se až k předposlednímu kloboučku, Pavel byl zasažen o dva metry dříve a Matěj klesl ve druhé zatáčce po střele od Dodi.
Vrátili se na start a nervy pracovaly. Míše zbýval poslední život, kluci měli ještě dva. Bylo třeba vsadit vše na jednu kartu. Opět vyrazili všichni najednou. Představte si ta vypracovaná těla našich atletů, jak kličkují po klikaté cestě v dešti střel, o milimetry uhýbají a snaží se dostat ke kýženému poslednímu kloboučku. A ano, přátelé, je tu překvapivý závěr, Míša i Pavel nezraněni probíhají cílem! Vskutku strhující finiš. Matěj byl ale podruhé sražen a zbývá mu poslední život, Míša už končí.
Cílem proběhli dva a ke konečnému určení vítěze byl tedy nutný poslední běh. Pavel s Matějem nastupují k poslednímu startu. Vybíhají! Matěj vypadává už na začátku, Pavel kličkuje, uhýbá, ale Matějova střela ho zastavuje daleko před Míšiným nejlepším výsledkem, celkovým vítězem se tedy stává družstvo Čapí kastroly. Velmi gratulujeme a děkujeme za strhující podívanou.
No, a kdo čekal, že už konečně dáme těm dětem pokoj, byl by zklamán. Protože o setmění následovala ještě noční hra zvaná Deka. Matěj Nejedlý ji tady popisoval už v loňských zprávičkách – spočívala v tom, že v nočním lese je kdesi položena deka s 25 předměty. Tu deku hlídají čtyři lesní duchové, kteří si svítí baterkami a koho nazvou jménem, ten umírá a musí se vrátit ke svému družstvu. Cílem družstev bylo vysílat členy, aby se proplížili k dece a zapamatovali si co nejvíce předmětů. Ty pak v domečku svého družstva nadiktovali vedoucímu a vyhrává samozřejmě družstvo, které má seznam předmětů co nejdříve.
No, byla to klasická noční hra, s dusáním a schováváním se za stromy, s kapucemi přes obličej nebo čepicí vraženou hluboko do čela, ale nenapadlo je převléknout si výrazné mikiny nebo tepláky Adidas, takže pro duchy většinou nebyl problém identifikovat narušitele.
Ale nakonec všechna družstva sepsala seznam všech předmětů a šli jsme zpátky do tábora, duchové i jejich oběti.
A protože už bylo skoro půl dvanácté, rozhodli jsme operativně, že zítřejší budíček se o hodinu posouvá.
Uf, to byl dnes den. Tak dobrou, a ať vás ve snu Matěj netrefí.