… kdy si hrajeme
Mnohé vědecké studie potvrzují, že Krhůti si rádi hráli a rádi soutěžili. To je na jednu stranu na nich sympatické, ale v zájmu pravdy musíme přiznat, že některé jejich hry byly dosti brutální, například známý Kostilam. My si dnes připomeneme krhůtskou zálibu takzvanými retrohrami, které ovšem mají samozřejmě původ v době krhůtské – špaček, drápky, závody vrávorů a další.
Ranní sluníčko nám štědře vynahrazovalo studenou noc, myslím, že dnes po včerejší zkušenosti nikdo nespal pod širákem.
Dnes sice byly na programu tradiční krhútské hry, ale taky podle táborové tradice je vždycky třetí den nějaký velký orienťák, kde táborníci využijí předvčerejší průzkum okolí a včerejší rozcvičkové závody. Ale když má člověk takové pomocníky, jako já tady, není taková situace problém.
Vyrazili jsme s Matějem na přípravu orienťáku a Dita s Alenou měly zorganizovat ty tradiční retro-krho-hry, jako je špaček, skákání gumy, kuličky nebo střelba z praku. Nakonec ale zorganizovaly méně tradiční, o to více oblíbenou hru Kolíčky. Ta spočívá v tom, že vedoucím se zavázanýma očima a s kloboukem na hlavě se děti snaží na krempu klobouku připnout co nejvíce kolíčků na prádlo a nenechat se přitom plácnout. Vedoucí (včetně Dáši) seděli (vlastně seděly) oslepeny na židlích v táboře a napínaly uši, aby slyšely plížícího se nepřítele s kolíčkem v ruce. Plížila se i čtyřletá Bára, Dášina vnučka, která byla přivezena teprve včera a hned se zapojila do táborového života. Dnes s ostatními připínala kolíčky na klobouky, ale včera běhala krátké úseky orienťáku a večer chtěla napovídat při pohádkovém kvízu, protože měla skoro všechny pohádky v malíčku. Až jí Dáša musela zacpávat pusu.
My jsme dnes ale s Matějem postupovali po trase buducího orienťáku, jehož formu jsme zvolili stejnou, jako Jenda vloni, totiž orienťák matematický. Ten je velice výhodný pro lidi, co připravují trasu, protože není třeba s sebou táhnout žádné kleštičky, razítka nebo pastelky, které mají potvrzovat, že závodník proběhl danou kontrolou. Stačí na začátku zadat číslo a na kontroly napsat různé matematické operace. Závodníci pak na kontrolu přicházejí s jedním číslem, provedou operaci a odcházejí s jiným číslem. Na konci se pak snadno kontroluje projití všech kontrol a správnost výpočtů.
Vedli jsme trať spodem z tábořiště zarostlou cestou směrem k rybníku Smrkovec a tam jsme připravili velice vypečenou (jak jsme si mysleli) kontrolu číslo 4 – posed. Ten jsme objevili v rákosí u protějšího břehu proti naší plážičce, ale dělilo nás od něj mělké koryto vyschlého potoka, plné toho nejjemnějšího blátíčka. To se nám podařilo obejít a k posedu pak zbývalo překonat asi deset metrů kvalitního kopřivového houští. Tiše jsme se pochechtávali při představě, jak se zablácení a kopřivami popálení závodníci vracejí do tábora s kletbami drcenými mezi zuby. Trochu předeběhnu – nedrtili kletby, neproklínali nás, protože k tomu posedu došli normálně po louce. Zablátil se jenom Lukáš Blecha u kontroly číslo 5, ale je nám záhadou, jak to dokázal, protože když jsme tam byli my, bylo tam sucho.
Další kontroly už byly jednoduché, několik ještě za Smrkovcem a další už směrem na vrch Kropáč, který se vypíná nad naším táborem. Tahle trať byla určená pro starší závodníky, tedy ročníky 2012 a starší. Pro ročníky 2013 a mladší jsme postavili ještě jednu trať, označenou jinou barvou kontrol, kratší a hlavně s jednoduššími výpočty.
Zpátky v táboře se už rozjela čilá organizace orienťáku – překreslování map a opisování popisů kontrol, vysvětlování ročníkům 2012, co jsou mocniny, odmocniny a absolutní hodnota, uklidňování těch menších, že to není těžké ani dlouhé a sepsání startovního seznamu s minutami startu.
Závodníky jsme vypouštěli po dvou minutách, společně obě kategorie.
Matěj odhadoval časy kolem 35 minut, já kolem 20 minut a pravdu jsme nakonec měli oba. Pavel Klein vyhrál mezi staršími kluky s časem 23:00 a první holka Anička Kaštovská měla 25:40. Ale většina časů byla přes 30 minut, několik přes 40 minut, ale všichni starší závodníci se vešli přibižně do jedné hodiny, dokonce i bratři Komárkové.
Mezi mladšími přesvědčivě zvítězil Honzík Hlaváč s časem 7:58 před Matějem Horákem s časem 10:40. Mimochodem, tahle dvojice je skoro jediná, která se věnuje našim Intelektuálním rozcvičkám a řeší nejen úkoly pro svoji kategorii, ale i ty pro starší. Už si takhle přišli na pěkných pár plichtíků.
Poslední závodníci doběhli těsně před obědem, takže i kuchyně byla spokojená a mohla hned vydávat nudlovou polévku a segedínský guláš s knedlíky.
Po obědě následoval jednak polední klid, jednak tropické vedro. Různě jsme se povalovali ve stínu a nikomu se nechtělo nic moc dělat, až se organizování programu chopila Dáša a vyhlásila táborové pexeso. Ke stanům položila vždycky jednu kartičku z dvojice a na stůl před kuchyní druhé kartičky z dvojic. Družstva pak postupně obracela kartičky na stole a jeden člen pak běžel ke stanům a obrátil další kartičku, prostě klasické pexeso na trochu větší rozloze.
Nejlépe si to ve svém družstvu zorganizoval Lukáš Blecha a zaslouženě vyhrál.
Vedro nepolevovalo, takže nezbývalo nic jiného, než vyhlásit odchod k rybníku. Skoro všichni byli vmžiku převlečeni do plavek, já už jsem taky byl plně vybaven na pláž, když mi náhle zvonil telefon. Volal Doďa, náš další programový pomocník s programem, který měl dnes přijet. Ale nepřijede, protože jim po cestě praskla hadička chladicího systému a auto nejede.
No, co se dalo dělat, Tak jsem se zase převlékl do civilu, vedení koupání předal Matějovi, a vyrazil směrem na Sudoměřice u Tábora, odkud mi Doďa poslal souřadnice na mapu. Opět jsem byl vděčný za tyhle technologie, GPS a navigaci v mobilu, které mě za tři čtvrtě hodiny dovedly přímo k Doďovu porouchanému autu.
Pak se neosvědčila jedna tradiční technologie, konkrétně nosič na kolo, který měl ten úchop dělaný na mnohem tenčí rám kola, než měl Doďa. Nezbylo než sundat přední kolo a celý bicykl dát do kufru. Takto jsme šťastně dojeli až na tábořiště – a tam ani noha. Úplně mi to připomnělo scénář jednoho táborového hororového filmu, který jsem kdysi napsal (a zatím to nikdo nenatočil). Ale dnes nebyli všichni mrtví nebo ztracení, všichni byli na rourácení ku potěše boha Lomikela, na kterého jsme dnes skoro zapomněli.
Došli jsme s Doďou do lesa a obdivovali, jak to pod vedením Matěje vylepšili. Nejen že dráhu pro kuličky prodloužili asi o deset metrů, ale vyzdobili okolí trati reklamou na Radegast, kterou uřízli z kartonové krabice. Už to začínalo vypadat velmi profesionálně. Zrovna začínali soutěže, dnes nikoli na pořadí, ale na ujetou vzdálenost. Družstvo mohlo uvízlou kuličku jenom jednou pošťouchnout.
V táboře pak pokračoval program turnajem v Ringu, odehrály se dva zápasy mladších (Lukáš – Míša 2:0 a Šimon – Pavel 2:0) a jeden starších.
Pak už byly knedlíky s vajíčkem, paprikou a kečupem k večeři a dá se říci, že se po tom jen zaprášilo.
A dnešní program jsme zakončili noční hrou Prachárna, která spočívala v to, že já a Matylda jako strážce pracháren jsme ve tmě ukryli na tábořišti špalek a na něm byl ešus – to byla ta prachárna. Naším cílem bylo svoji prachárnu ochránit, cílem té smečky, která k nám vyrazila od ohniště, bylo prachárnu zničit, tedy shodit ten ešus.
My jsme se bránili voláním jmen, což, jak jistě víte, je smtelná zbraň v mnoha táborových nočních hrách. A protože už byla opravdu tma a bliknout baterkou jsme mohli jen třikrát, volali jsme osvědčená jména . Matěj (máme tu dva), Kačka (máme jich tu tři), Anička (dvě). Také se často volaly známé firmy jako Onďa, Šimon, Pavel, Adam, Vojta, ale zapomněli jsme na Alici, která nakonec převrhla nejvíce pracháren v těch pěti kolech. Ale užili jsme si to všichni.
Pak už jsme jen seděli u ohně, i mladší děti, i když bylo už pozdě, Vojta se nakonec nechal přemluvit a hrál a zpíval a s ním skoro všichni zpívali ty o severním větru, andělovi, bedně od whisky a jak tam stál a koukal do polí.
Ale pak už se udělalo opravdu pozdě a postupně se všichni odebrali do říše snů, myslím, že i tvrdé jádro, které včera vydrželo až do dnešního východu slunce.
Tak dobrou a ať se vám nezdá o kontrole číslo 4.