… kdy zjišťujeme, kdo jsme
„Kdo jsme, odkud přicházíme, kam kráčíme?“ Otázky, které si lidstvo klade už od úsvitu dějin. A taky si samozřejmě klade onu nesmrtelnou otázku „Kdy už tam budem?“. A my dnes začínáme poodkrývat odpovědi na tyto fundamentální otázky.
Odpověď je krátká: „Prakršno!“
Leč začněme od začátku. Na začátku byli Krhůti…. cože? Vy nevíte, kdy byli Krhůti? Nikdy jste neslyšeli o Prakršnu, nevzývali jste Lomikela, nezpívali žalobej? Chmm, co se dnes v těch školách učí…?
Takže – dávno pradávno bylo na Zemi mnoho velkých národů, které byly neprávem zapomenuty. Ale bylo i několik malých národů, které byly právem vymyšleny.
Pohlédněme do minulých věků, do historie, o jaké nevypráví ani Kosmas, ani Dalimil, Hájek z Libočan, Palacký, ni jiný obecně uznávaný překrucovač dějin. Jde o znovunalézání a vynalézání národa Krhútů, který osídlil území našeho dnešního státu dávno předtím než onen pověstný Čech klopotně vypackal na horu Říp. Vraťme se do doby rozkvětu oné pospolitosti, do doby, ve které po slovanském živlu nebylo ani potuchy, slovy dávných věrozvěstů v Letopisech Krhůtských: „Krhútská zem je velkolepá a žírná. Oplývá zejména Krhůty. Nedá se obejít ni za den, ni za týden, ni za rok, tak je rozlehlá. Bůh Lomikel se svojí družkou Kvakvem (je to jediná bohyně mužského rodu) naslouchají líbeznému breberiáši či žalobeji, který se ku jejich poctě rozléhá hvozdy Zdaravášovými. A lid krhůtský, dosud prostý jak studánka lesní, nadšeně kyne mávátky svému avatárovi, jenž, doprovázen kuhami, ku kimorínu zvolna se ubírá. Namísto nemravných mírových vyjednávání line se zemí nádherný ryk bratrovražedných řeží, tak řečených dršmaší. Veškeré neshody, rozmíšky a vády jsou řešeny zásadně bojem. Těla soupeřů rozkvétají pak blankytem podlitin, jak obilný lán chrpami.“
Je smutné a příznačné, že se ví o kdejakém knížátku či vladykovi z Nemanic, ale ani naše největší kapacity v oboru historie se k živé tradici krhútského plemene nehlásí. Slovo „živé“ nebylo zdůrazněno náhodou. Je totiž vědecky prokázáno. že potomci starých Krhůtů, kteří přesídlili na území Čech, Moravy a Slezska o dobrých sto padesát pět a půl roku před Narkomany a Kvády, žijí dosuď mezi námi!
A tak se i my na letošním táboře pokusíme oživit myšlenku krhůtství, neboť každý náš táborník má v sobě kapku krhútské krve (jinak by si netroufl jet s námi na tábor, to dá rozum).
Předpokládáme, že na většinu činností, které budeme provádět na letošním táboře (rozcvičky, hry, výlety, soutěže, snídaně, obědy a večeře), můžeme směle aplikovat lehce upravená úvodní slova „Již staří Krhúti …“
A tak po snídani a krátkém úvodu do historie národa krhútského byl stanoven úkol letošní CTH (celotáborové hry): prozkoumat obyčeje, zvyky a prostý život dávných Krhútů, jejich radosti i strasti, zkusit se vžít do prostého Krhúta, který zde žil před dávnými věky. Na to navazoval i první úkol – seznámení se s krajinou Krhútů kolem nás, což se náhodou shodovalo s prvními úkoly i minulých táborů. Družstva dostala mapy a vyrazila do terénu zakreslovat cesty a cestičky, rybníky, posedy, krmelce, vývraty a všechny další orientační body.
V táboře byl tak chvíli klid, který jsme využili ke krátkému lenošení a k přípravě další atrakce našeho tábora – Intelektuálních rozcviček.
Opět jsme připravili sady hádanek pro tři kategorie a Máťa je krasopisně napsala na barevné papíry. Dita s Alenou také doladily kvízy, které měly připravené pro večery u táboráku, nebo pro případ dešťů).
Družstva se společně vrátila před svačinou a po ní přišel čas na první krhútskou soutěž – Rourácení.
Aneb, jak pravil bůh Lomikel: “Rourácejte ku mé poctě a potěše denně, a to v období od půl do celé, případně i jindy”.
A tak jsme se vydali do lesa vytvořit dráhu pro rourácení, abychom potěšili boha Lomikela.
Jo, kdybyste to nevěděli, rourácení je pouštění kuliček rourami, případně jinou dráhou. A takovou jinou dráhu jsme postavili na svahu v lese. Naznačil jsem klackem trasu dráhy a každé družstvo dostalo její část, aby ji očistilo od jehličí a kořínků a učinilo ji sjízdnou pro kličky. Dráha dlouhá asi dvacet metrů byla vytvořena z kusů kartónu, klacíků a několika papírových rour a její povrch byl pečlivě vyčištěn a ušlapán, aby kladl co nejmenší valivý odpor kuličkám. Pak jsme ještě otestovali jednotlivé úseky a nakonec celou dráhu, odstranili poslední překážky a mohly začít hlavní závody.
Startovalo se z kartonové rampy, kde se za kartonovou destičkou shromáždily čtyři závodní kuličky družstev, a Matěj Nejedlý, jako hlavní startér, odpočítal “tři – dva – jedna” a zvedl destičku. Kuličky vyrazily na trať.
Závodilo se na pět kol a závody to byly věru napínavé. Některé kuličky vsadily na rychlý start a vyrazily plnou rychlostí, takže někdy vyletěly z dráhy a musely pak čekat, dokud neprojedou ostatní závodnice, aby se mohly vrátit do závodu. Někdy kulička uvázla na nějaké překážce a někdy se stalo, že ji další kulička postrčila, jindy se obě zastavily a musely čekat na mechaniky z družstva, aby se mohly opět rozjet. Dráha byla zakončena tunelem z kartonové trubky, odkud kuličky vylétaly a přistávaly v mechovém loži. V cíli určovala pořadí Janička Michnová, další sudí v těchto napínavých závodech.
Pořadí po pěti kolech bylo takové: první Šimonovo družstvo (zvané k3), druhé Pavlovo družstvo Mimoni, třetí družstvo Míši zvané Čapí kastroly a čtvrté Lukášovo Unga Bunga.
Plánujeme tyto závody pořádat každý den a pokaždé o něco prodloužíme rourácecí dráhu, podle možností. Uvidíme, jak se bude družstvům v této soutěži dařit.
Stavba dráhy a její testování trvalo dlouho, skoro až do oběda. Už jsme nezačínali další program, to by nám už kuchyně nepovolila, a tak se každý zabavil po svém. Pod střechou v jídelně se zformovala skupina karbaníků, někdo se jen tak válel ve stanu, pár lidí začalo s tréninkem na ringo, a některé děti dokonce četly (!) papírové (!) knížky (!!). Velice vzácný úkaz.
Po obědě (zeleninový vývar a brambory s masem – vše výborné, jen dvě děti mi přinesly, co už nemohly dojíst) byl obvyklý polední klid, naplněný ječením, hulákaním a pištěním odpočívajících dětí (především malých holčiček). Pak se najednou udělalo takové vedro, že jsme museli jít k rybníku. Nafoukli jsme paddleboardy, letos jen dva, a vyrazili je vyzkoušet na rybník.
Voda byl prohřátá a docela čistá, už tam nebylo to jemné blátíčko, které nás obalovalo vloni. Pěkně jsme si to užili, všichni se do sytosti povozili na paddleboardech a my čtenáři jsme v klidu na sluníčku přečetli dalších pár kapitol.
Vrátili jsme se akorát na svačinu a po ní jsme s Matějem vyrazili připravovat první letošní orienťák.
Poté, co jsme zmizeli v lese, naše organizátorská děvčata připravila další oblíbenou soutěž, Poznávačku. Zatím nevíme, jestli to byla i oblíbená soutěž starých Krhútů, ale protože u toho bylo hodně ruchu a smíchu, určitě potěšila boha Lomikela.
Poznávačka spočívá v tom, že dva vedoucí drží svisle deku, po jejíchž obou stranách se skrčí dvě družstva, takže na sebe nevidí. Přímo k dece se pak připlazí dva členové, vedoucí deku zvednou a cílem je říci dříve jméno toho druhého za dekou. Sice jsme u toho nebyli, ale umím si představit, jak starší žáci lovili v paměti jména těch malých holčiček, které jsou letos na táboře poprvé. A kolik jmen začíná na “Éééé..”.
My jsme zatím pokračovali v lese s tím orienťákem. Vloni se osvědčil typ paměťově – hvězdicový, tak jsme ho připravili znovu. Celkem nedaleko od tábora, jednou dokonce přímo v táboře, jsme zavěsili papíry s různými obrázky – domeček, tank, kniha, kráva a tak podobně, a na mapách jsme vyznačili jejich polohy. Mapy jsme předali družstvům, odstartovali a cílem družstev bylo co nejdříve zjistit obrázky na těch kontrolách. Běželo se ovšem po jednom a bez mapy, závodníci si museli pamatovat nejen polohu kontroly, ale pak i ten obrázek, který museli zpaměti nakreslit do průkazu svého družstva. Malé dětičky běhaly na ty blízké kontroly, větší děti na vzdálenější. Nikdo nezabloudil, dokonce ani bratři Komárkové ne, a výsledné časy prvních dvou družstev – Pavlova a Lukášova – byly pod dvacet minut.
Po takovém výkonu děti chvíli odpočívaly, určitě si umíte představit, jk to asi vypadalo, ale v podvečer jsme už zahájili turnaj v ringu, jako každý rok v kategoriích mladších a starších. Letos máme ale nedostatek malých dětiček z přípravky, takže někdy v týmu mladších muselo zaskakovat mladší žactvo. Ale docela to fungovalo, zatím jsme odehráli čtyři zápasy.
Pak už byla večeře – bramboráky s cuketou dle kuchařky Lucky, opět nepopsatelně chutné.
Aby se děti náhodou nenudily, na závěr dnešního soutěžemi nabitého dne přinesly Alena a Dita k táboráku svůj pohádkový kvíz. Dita je zřejmě přední odbornicí na pohádky, připravila kvíz o pěti kolech po deseti otázkách a musím přiznat, že na většině bych já sám ztroskotal. Ale kolektivní rozum družstev se opět osvědčil, každý věděl něco a družstva málokdy měla pod osm bodů.
Myslím, že to vyhrálo Pavlovo družstvo. Pořadí se jako obvykle rozpočítalo na plichtíky a Matěj přidal i plichtíky za dnešní soutěže, a tak se první bankovky objevily mezi prostým lidem a staly se objektem zkoumání fotek z loňského tábora. Kačka Prokůpková nás varovala, ať se rozhodně nedíváme na pětiplichtíkovku.
Tak tím skončil dnešní program, děti podle věku se postupně odebíraly na záchod, do umývárky a do spacáků, v tomto pořadí, ale tvrdé jádro zdá se pořád sedí u ohně. A to už je po půlnoci.
Tak dobrou noc a pěkné sny třeba o Krhútech.