Hotovo
Poslední den tábora.
Tři slova, která by mohla nahradit celý poslední příspěvek Zpráv z tábora. Pro táborníky, kteří tu společně strávili nádherných čtrnáct dní, to znamená všechno – poslední budíček, poslední pohled ze spacáku na celtu stanu / modré nebe (podle toho, kde kdo spal). Poslední rozcvička už nebývá, ale letos několik vytrvalců pod vedením Máti vyrazilo na opravdu poslední rozcvičku, a to dobrovolně. Poslední úkony hygieny v umývárce, poslední návštěva Kadihradu (nebo jedna z posledních), poslední snídaně (včerejší langoše s vlastním mazáním), poslední čepování čaje do hrníčků.
A pak už balení věcí, odplachtování a vyzvedávání kol, hledání ponožek do páru, ešusů, příborů, ručníků a podobně, a od deváté hodiny už příjezdy rodičů. Letos jsme slíbili majitelům tábora, že jim na konci s rodiči pomůžeme s rozebíráním stanů a úklidem celt a podsad, takže se na tábořišti hromadila rodičovská auta a nikdo neodjížděl. Kolem půl desáté konečně přijeli majitelé a ukázali, kterak opatrně stany rozebírat a celty skládat. A pak už se to rozjelo, úžasný koncert spolupráce táborníků a jejich rodičů. Stany mizely jako jarní sníh a před klubovnou se hromadily podsady, kovové kostry, podlážky, postele, poličky. Myslím, že majitelé nestačili ukládat součásti stanů do klubovny ve srubu.
Po desáté hodině jsem odvážel Andulku (dceru) s Ninou (vnučkou) na autobus do Kamenice a když jsem se za půl hodiny vrátil, už bylo prakticky vše hotovo, podsady byly uklizeny a rozebíraly se poslední stany z horní řady, ty bez podsady, jen na kovové kostře. Maminky ještě očistily podlážky od trávy a pak jsme udělali dlouhý lidský řetěz a během chvilky je (ty podlážky) přepravili do klubovny. No a bylo hotovo.
Pak přišel čas loučení. To je pokaždé trochu smutný čas, protože opouštíme kamarády, se kterými jsme tu prožili dva týdny prázdnin, krásné a neopakovatelné. Kdo byl na někdy táboře, pochopí to. Neloučíme se jen se spolutáborníky, ale i se Smrkovcem, tábořištěm bez elektřiny, bez wi-fi, bez koupelny a teplé vody, zato s lesy kolem, rybníkem, večery u táboráku a vší tou srandou a dobrou náladou od začátku do konce. Většinu táborníků potkáme už příští týden na tréninku, ale to už bude v civilizaci a tedy v jiné pohádce. Ale Smrkovec 2024 byl jen jeden.
No, nakonec jsme naložili táborové věci do káry, udělali poslední kontroly, předali zpět tábořiště majitelům a odjeli. Sbohem, Smrkovče, snad zase někdy…
Na stadionu jsme s Dášou vyložili káru, uklidili atletické a tábornické věci, jako obvykle se navzájem pochválili, jak se nám ten tábor vyvedl, a tím i pro nás skončil Smrkovec 2024.
Nakonec bych chtěl poděkovat všem táborníkům za tu pohodu, která byla celých čtrnáct dní, kuchařce Lucce, všichni víte za co, Dáše, protože bez ní by to nešlo, rodičům za dnešní pomoc a za to, že mají tak úžasné děti, a speciální poděkování patří těm, kteří mě více než dostatečně zastupovali při organizaci programu nebo při práci na udržení tábora v chodu, když jsem musel dosti často odjíždět domů. Díky Jendo, Dito, Aleno, Edito, Jirko Brunclíku, Honzo Stejskale, Báro Brcková, Ivane Holečko, Andreo a Jarku Michnovi, Zdenku Kleine, a hlavně díky, Matěji Nejedlý za tvoje ponocování při psaní zpráv z tábora. Moc se mi líbily, lépe bych to nenapsal.
Tak ahoj
Láďa
Ahoj, i já děkuji, bylo to super !!!
Děkuji moc za psaní zpráviček Láďovi i Matějovi. Je to skvělé, že si tak tábor můžou užít i všichni pravidelně sledující rodiče, babičky, sourozenci, atd. A taky díky tomu víme, co všechno jste během těch dnů stihli, protože komentáře potomků na dotaz: „Jak bylo na táboře?“ se občas vejdou do shrnutí: „Dobrý“. A další poděkování i všem ostatním vedoucím a pomocníkům. Mějte se krásně. Eva K